Anketa: ... já, na co chci, odpovím

Od února 2011 se můžete na serveru Peníze.cz, se kterým je Finmag propojený sourozeneckým poutem, potkávat s rubrikou Očima expertů, ve které se ptáme odborníků na aktuální ekonomická, politická a společenská témata. Před drahnou dobou nám přišlo, že by tahle anketa byla přínosem i pro Finmag. A tak dnes můžeme spolu s Peníze.cz oslavit jubilejní sté vydání. Už devětadevadesátkrát jsme vám přinesli zajímavé názory ekonomů, finančních analytiků, politiků, podnikatelů, byznysmenů, advokátů, sociologů, politologů a zástupců mnoha dalších profesí na otázky, které nám přišly palčivé, aktuální, důležité. Pro dnešní jubilejní vydání jsme se však rozhodli pravidla ankety trochu pozměnit. Dnes necháváme téma čistě na tázaných, respondenti tedy dostávají volný prostor k tomu, aby poukázali na téma, které podle nich nedostává tolik prostoru, kolik by si skutečně zasloužilo.

Tomáš Prouza

ekonom

V českých médiích mi hodně chybí pozitivní příběhy. Když čtu americké nebo britské noviny a časopisy, je v nich vždycky několik pozitivních a inspirativních příběhů. A nejen o podnikatelích, kteří vydělali miliony, ale i o lidech, kteří dokázali změnit něčí život nebo něco důležitého v místě, kde žijí. Nevěřím tomu, že podobní lidé nejsou i u nás, spíš se tady projevuje smutná česká podezřívavost - když se objeví nějaký pozitivní příběh, jen málokdo to bere jako inspiraci, většina spíše řeší, co za tím je, že se zrovna o tomhle píše. Přitom pokud něco potřebujeme v tom stále se zhoršujícím marasmu posledních let, tak to jsou právě pozitivní příběhy, které nás inspirují a nedají nám šanci rezignovat.

Jan Traxler

ekonom, ředitel FINEZ Investment Management

Trápí mě, jak málo lidí si uvědomuje budoucí katastrofální důsledky našeho demografického vývoje. Česká populace velmi rychle stárne. Máme osmou nejnižší porodnost na světě – 1,27 dítěte na jednu ženu. Při stávajícím trendu bude v roce 2050 čtvrtina obyvatel České republiky starší 70 let. Bez výrazného zvýšení porodnosti nemá náš penzijní systém šanci na přežití, i kdyby měl deset pilířů, a celá ekonomika bude v mnohaleté recesi. Nejhorší důsledky pocítíme až za 20–30 let, ale to už bude pozdě trend zvrátit. Než se z dětí stanou ekonomicky aktivní lidé, tak to trvá pětadvacet let. Je tedy za pět minut dvanáct, abychom se pustili do řešení tohoto problému. Mohli bychom začít třeba zavedením mezigeneračního důchodového systému.

Aleš Tůma

analytik Partners

V domácích vodách se poměrně málo píše například o tom, že některé družstevní záložny mají podíl špatných úvěrů odpovídající spíš Španělsku než Česku. Nebo že banky prodávají v miliardových objemech strukturované produkty, které jsou někdy dělané tak, aby na nich klient nic nevydělal. Nebo že dotovaný úrok státních spořicích dluhopisů bude stát daňového poplatníka stovky milionů až miliardy korun.

Z těch pro klienta pozitivnějších zpráv: hodně se píše o důchodové reformě, ale málokdo ví, že poplatky fondů ve 2. pilíři jsou velmi tvrdě regulované. Diskuze na internetu jsou přitom plné výkřiků o tunelech… Asi je to jeden z projevů blbé nálady ve společnosti. Obecně by to chtělo více pozitivních zpráv, to je pořád samá krize, krize, korupce… Kdo chce trochu optimismu, musí přepnout do rubriky věda a technika, tam se pořád dějí úžasné věci. A. C. Clarke řekl, že od určité hranice už technologie nejde rozlišit od magie. Možná jsme už k té hranici blízko.

Tomio Okamura

senátor a podnikatel

Pokud jde o peníze a ekonomická témata, navrhl bych diskuzi o znárodnění exekucí (tedy aby už nešlo o podnikání jako nyní) a s tím související systémové pomoci lidem v dluhové pasti. Je třeba si uvědomit, že to, jak jsou dnes exekuce nastavené, je zničující pro většinu zainteresovaných. Pro dlužníky, kteří pro pár tisícovek přijdou často i o střechu nad hlavou, ale i pro věřitele, protože exekutoři často dlužníka doslova zničí, připraví o všechno, ale vzhledem k tomu, že první v řadě je u pohledávek exekutor, na věřitele nemusí zbýt ani haléř. V neposlední řadě je bitý stát – tedy my všichni. Nemálo zkrachovalých a oloupených lidí končí v sociální síti – a co je horší, mnozí dlužníci ze zoufalství zkouší štěstí v automatech nebo páchají trestnou činnost. Jediný, kdo královsky profituje, je exekutor. To je nechutné a do nebe volající.

Dluhy se platit musí - ale nesmí to být takto systémově likvidační. Takže jsem pro navrácení pravomoci vymáhat dluhy na stát a pro stanovení závazných pravidel. Tvrdých, ale ne likvidačních.

Aleš Michl

ekonom, analytik Raiffeisenbank

K jubilejnímu stému vydání moc gratuluji! Ta anketa má šťávu. Určitě by bylo zajímavé zabývat se nějakým tématem z budoucnosti. Například kolik slov bude mít věta/souvětí/odstavec napsaný za sto let o historii let 2008 až 2013. Jak se asi bude psát o tom, co jsme tady udělali?

Jaroslav Šura

makléř, investor, podnikatel

Já bych zvolil otázku: Je vhodné při investicích na kapitálovém trhu důvěřovat analytikům? Odpověď zní: ani náhodou. Mnohdy má investor pocit, že by měl dělat pravý opak toho, co analytici doporučují. Pamatujete na akcie ČEZ pod nominální hodnotou? Trojciferné ceny? Analytici kdysi předvídali sestup až na 60 Kč s doporučením prodat. Po výprodeji akcií ČEZ jistým investičním fondem za směšně nízkou hodnotu se cena akcií postupně zněkolikanásobila. Jedna německá banka zase provedla veletoč s akciemi Zentivy: během necelého roku byla třikrát změněna cílová cena z 2000 až na 850 Kč. Nebo kouzelné investiční doporučení belgické banky, která se svým brokerem vydala cílovku na akcie Orca kolem 4000 Kč. Tato částka byla dlouho na stránkách brokera, ještě v době, kdy už i uklízečce v dané instituci bylo zřejmé, že Orco má velké problémy a akcie stály několik stokorun.

Tahají nás banky a různí brokeři za fusekli, nebo je to jen neschopnost? Možná ani jedno. Analytici jsou také jenom lidi, mnohdy mladí, se zbytky akné na obličeji, bez dostatečných zkušeností, bez empirických znalostí. Jednají podobně jako my, řídí se sentimentem a trendovým vývojem akcií více než fundamentální analýzou. Případně jsou ovlivněni velkým prodejním nebo nákupním příkazem klienta. Není neobvyklé, že makléř vám doporučí prodej určité akcie a analytik té samé banky radí nákup. Pamatuji lehký údiv makléře, když jsem nakupoval Philip Morris v druhé polovině roku 2008. Dnes jsou tyto akcie za více než násobnou hodnotu investiční společností favorizovány. Nedávno jsem se dočetl, že k nákupu akcií jsou skvělé velké silné firmy s přebytkem hotovosti, např. Mastercard. To je typ firem, které nekupuji, protože informace, že je firma skvělá, je logicky zahrnuta v ceně. Dávám přednost podhodnoceným firmám. Dříve například ČEZ, Philip Morris, Unipetrol, BP, Erste. Dnes jsem velmi optimistický u akcií Nokie. Nejlépe se nakupuje, když jsou akcie v nemilosti investorů a hlavně analytiků. Informace, názory a doporučení analytiků je tedy zcela jistě vhodné číst, jen je třeba mít vlastní rozum a ten používat.

Lukáš Kovanda

žurnalista a ekonom

Nedávno mě zaujal článek proslulého ekonoma Ronalda Coaseho v Harvard Business Review. Více než stoletý veterán ekonomie, laureát Nobelovy ceny, v něm ve zkratce praví následující: současná ekonomie jde po špatné stezce, stále zřetelněji se vzdaluje realitě – ekonomové už vlastně neřeší problémy reálného světa, ale matematické rébusy svého vlastního světa, který si vytvořili na základě zavádějících předpokladů. Protože je takováto ekonomie v praxi k ničemu, odvracejí se od ní – jakožto od dříve užitečného vodítka – manažeři firem, podniky i podnikatelé, prostě obchodní kruhy. Náhražkovitá vodítka hledají ve své intuici, selském rozumu, dosavadních zkušenostech, avšak ty nemohou z povahy věci suplovat celý vědecký aparát ekonomie. Proto se znejistělý byznys stále naléhavěji obrací na státní sektor, jenž je s to vyvoleným (s nejlepšími lobbistickými konexemi) poskytnout umělé legislativní garance, které je nejistoty zbaví. Zhoubně sílí provázanost zakonzervovaných velkofirem s byrokratickým aparátem.

Já dodávám, že bezduchá matematizace ekonomie, kterou Coase kritizuje a která podle něj ve svém důsledku vzdaluje ekonomii praxi, čímž ji postupně činí vlastně neužitečnou, je záležitostí zhruba posledních šedesáti sedmdesáti let. Toto období se zhruba kryje s periodou, v níž se do procesu vzdělávání (včetně toho univerzitního) v bezprecedentně masivní míře zaangažoval stát – i v zemích typu Spojených států. Pozoruhodná souvislost.