Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Anketa: Od gerontokracie ke kleptokracii. Naše cesta od roku ’89

Ondřej Tůma
Ondřej Tůma
16. 11. 2012

Lukáš Kovanda, Jan Keller, Petr Hampl a další. Den před 17. listopadem žádáme několik výrazných osobností, aby se ohlédly a ve zkratce popsaly, co se od revoluce podařilo, co ne. Lovili jsme „napříč názorovým spektrem“ – a můžeme konstatovat, že hodnocení zprava i zleva mají někdy výrazné společné rysy.

Anketa: Od gerontokracie ke kleptokracii. Naše cesta od roku ’89

Zítra to bude přesně třiadvacet let od 17. listopadu 1989, kdy policejní složky brutálně potlačily studentskou demonstraci na Národní třídě. Tento den je považovaný za začátek sametové revoluce, která „tiše smetla“ komunistický režim. Lidé stávkovali a demonstrovali, cinkali na náměstích klíči a doufali v lepší budoucnost, demokracie, někteří si troufli myslet i na kapitalismus. Řadu z nich ale polistopadový vývoj v zemi rozčaroval. Povzdechy typu „jestli nám za komunistů nebylo líp“ jsou stále častější. Občané se přestávají zajímat o politiku a život ve svém okolí a vyklízejí veřejný prostor ve prospěch těch, kteří se na něm chtějí jen přiživit. Kde stala chyba? A stala se nějaká, nebo jde o nějakou nutnou vývojovou fázi, kterou si musíme projít?

Kde se stala chyba?

Někdy se říká, že se při transformaci v devadesátých letech kladl až příliš velký důraz na ekonomické aspekty věci, že transformace právního a společenského systému nestačila transformaci hospodářské, při které se děly velice nepěkné věci, pro které má jazyk spoustu libozvučných slov od starobylé domácí krádeže přes trochu víc nóbl defraudaci až k novodobému tunelování. Jestli za tím byla víc nepřipravenost či neschopnost tvůrců zákonů, nebo snad i úmysl nechat vznikajícícm podnikatelským „elitám“ (spřízněným tu s tím, tu s oním) legislativní mezeru k vyplnění, to nikdy s naprostou jistotou nezjistíme. Jisté je, že do batohu věcí k nápravě, který jsme si přinesli z reálného socialismu, přibylo dalších pár kilo. Poneseme to závaží ještě dlouho? Generaci? Dvě? Víc?

Ptáme se: Kam se podle vás od roku 1989 posunula česká společnost? Co vás na polistopadovém vývoji nejvíc potěšilo a co naopak nejvíc zklamalo?

Aleš TůmaAleš Tůma

analytik Partners

Společnost se posunula jednoznačně k lepšímu po všech stránkách. Největší zklamání je, že tak velká část populace trpí selektivní pamětí a tvrdí opak. Naštvání na současnou vládu je ale oprávněné. Problém je v tom, že komunistickou gerontokracii nahradila kleptokracie řeckého typu. Řešení není vylít dítě i s vaničkou a vrátit se zpět k socialismu, ale zavést konečně skutečný kapitalismus. Mimochodem – když masochisticky nahlédnu do internetových diskuzí, najdu tu a tam výkřiky o tom, že komunisté zemi nezadlužili. Což je další případ selektivní paměti – zapomíná na nemalý dluh v podobě rozpadajících se budov, chybějící infrastruktury a ekologických zátěží, se kterými se vypořádáváme dodnes.

Jan KellerJan Keller

sociolog

Domnívám se, že za posledních 23 let se Česko posunulo velmi blízko k rozvojovým zemím. Ty jsou podobně jako my sice po formální stránce suverénní, ekonomicky však plní funkci periferie pro země vyspělé. Fungují jako dodavatelé a subdodavatelé laciných polotovarů a jako odbytiště pro zboží nižší kvality. Zmizeli sice sovětští okupanti, zmizely však i české firmy s velkou tradicí, zmizela potravinová soběstačnost, zmizel nejen zlatý poklad, ale i naše rodinné stříbro v podobě českých pivovarů, cukrovarů, sklářství a bižuterie. Zbyly nám v podstatě už jen Benešovy dekrety, které garantují, že půdu, lesy, jezera a rybníky si nevezmou sudetští Němci – přejde ale do rukou církví a zájemců z ciziny, kteří si je koupí pod rukou, pokud tak ještě neučinili. Vcelku je to ovšem jedno, protože my jsme to stejně nedokázali spravovat. Zbude nám stát, který se v privatizaci zbavil majetku za zhruba 800 miliard korun a místo, aby toho využil např. k zabezpečení stárnoucí populace, stačil prostředky prošustrovat, a navrch nadělat ještě za víc jak půldruhého bilionu dluhů. Zbudou nám tzv. „reformy“, které neřeší problémy penzijního věku, stáří, nemoci ani vzdělání, ale přesunují zbytky veřejného sektoru do soukromých rukou, protože to je poslední sféra, kde se ještě dá rýžovat.

Tomáš ProuzaTomáš Prouza

ekonom

Obávám se, že místo posunu se spíš točíme v kruhu. Ano, jsme bohatší a svobodnější, můžeme cestovat a koupit si stejné věci jako lidé na západ od nás. Ale společensky se spousta lidí opět začíná uzavírat do sebe, opět se česká společnost začíná dělit na „my“ a „oni“ a téměř vymizel zájem o společnou věc. Opět začínáme (někteří doopravdy a někteří mentálně) jezdit na víkend na chaty a žijeme ve svém osobním světě.

Nejvíc mě potěšilo, že vznikly tisíce drobných firem a že se soukromé české firmy dokázaly prosadit ve světě. Zklamalo mě, že příliš mnoho lidí jako svou osobní životní filozofii přijalo Klausovo heslo, že nelze poznat čisté a špinavé peníze. A že když už to někteří policisté zkusí, dostanou nůž na krk od premiéra, který během volební kampaně o boji s korupcí mluvil víc než všichni jeho předchůdci dohromady.

Lukáš KovandaLukáš Kovanda

ekonom a novinář

Jasně se ukázalo, že pokud vnější podmínky nejsou tuze svazující, jak tomu bylo před rokem 1989, jsou Češi podnikaví lidé, kteří jsou schopní soupeřit na světové úrovni. Neřekl bych, že jsme se posunuli, spíš jsme v sobě mohli znovu objevit, co v nás vždy bylo.

Kdo však podle mého soudu zklamal, jsou vládnoucí „elity“. Kolem roku 2000 se porevoluční euforický zmatek stabilizoval a šíbři, ovládající ony „elity“, vzali situaci pevně do rukou – zmohutněly korupční a klientelistické mafie, které sají nesmírné sumy z veřejných peněz. To však vůbec není ryze český problém, je to tak všude ve světě. U nás se ovšem problém vyhrotil, což nahrává různým populistům. Ke zlepšení stavu ale není třeba revolucí, nýbrž postupného zkvalitňování stávajícího systému. Proč například není stále prosazen zákon o státní správě? Ten by omezil možnosti politiků rozdávat místa ve státní správě kamarádíčkům svým a kamarádíčkům šíbrů. To by chod státní správy zefektivnilo podobně jako její až třetinové zeštíhlení.

Petr HamplPetr Hampl

podnikatel a sociolog

Během čtyřiceti let komunistické vlády se poměry neustále, byť nerovnoměrně, zlepšovaly (s výjimkou let 1969–1972). Přibývalo svobody, ubývalo policejní buzerace, režim byl stále tolerantnější vůči alternativám, stoupala životní úroveň a rozšiřoval se prostor pro podnikání (byť bylo pohrdavě označováno jako melouchaření nebo šmelina). Komunistický režim v roce 1988 se moc nepodobal režimu z roku 1950. Po sametové revoluci došlo k další skokové změně k lepšímu, ale někdy od roku 1996 se poměry neustále zhoršují. Přibývá regulací a všech možných i nemožných státních zásahů, klesá úroveň školství, klesá životní úroveň a stoupá riziko uvěznění nebo alespoň vyhození z práce za nesprávné politické názory (stačí připomenout procesy proti českým nacionalistům z posledních dvou let). Je jen otázkou času, kdy budeme žít v režimu podstatně horším, než byl ten komunistický. To je určitě největší překvapení a zklamání zároveň. Naivně jsme si mysleli, že i nový politický režim bude mít tendenci vyvíjet se k lepšímu.

Patrik NacherPatrik Nacher

provozovatel bankovnipoplatky.com

Je nám 23 let, ale mám pocit, že jsme zamrzli někde v osmi letech. Ještě jsme nedorostli ani do puberty. Mám-li vypíchnout, co mě zklamalo, tak to bude fakt, že se vývoj stáčí zpátky či jiným směrem, než jsem očekával.

Prvotní změny a chyby, které je provázely, se omlouvaly nezkušeností, člověk čekal, že čím dál bude od revoluce, tím bude situace ve společnosti lepší. Přijde mi, že tehdejší politici a lidé kolem nich měli aspoň nějakou vizi, někam směřovali, v jejich rozhodnutích byla vidět uchopitelná programová zakotvení, byla cítit elementární etická odpovědnost, určitý morální přesah. Nebylo to jistě ideální, bylo to takové amatérské, ale aspoň nějaké. To se mělo rozvíjet, profesionalizovat do standardní demokracie západního střihu, ba dokonce do lepšího střihu, protože jsme mohli vynechat všechny ty slepé cesty, kterými se vydala západní Evropa před tím (stát sociálního blahobytu, život na dluh apod.). A výsledek? Nic se nerozvinulo, neprofesionalizovalo, naopak dnešní politika ztratila i ty pozitivní kousky, o kterých jsem psal výš. Zklamání na druhou pak přichází v momentě, kdy část lidí jako alternativu k dnešnímu marasmu vidí návrat ke komunistům. Jinými slovy, jako liberální volič jsem v pasti.

Člověk má být ale pozitivní, jinak se z toho nikdy nedostaneme. Jsem přesvědčený, že i přesto, že na ulicích stále vidím zamračené tváře, tak se atmosféra po revoluci výrazně zlepšila. Mám radost ze svobody se rozhodovat, cestovat, podnikat, veřejně se vyjadřovat, svobodně dýchat. Samozřejmě to má svoje mouchy, ale kde je to ideální, že? Je užitečné být sebekritický, to je vždy motivující, ale zas to nesmíme s tím sebemrskačstvím přehnat.

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte (15)

Vstoupit do diskuze
Ondřej Tůma

Ondřej Tůma

Vystudoval žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Studoval také na Fakultě humanitních studií v Praze a na Goethe-Universität ve Frankfurtu nad Mohanem. Má za sebou stáže v Českém rozhlase... Více

Související témata

Aleš TůmaJan KellerkapitalismuskomunismusLukáš KovandaPatrik NacherPetr Hamplprivatizacereálný socialismussametová revoluceTomáš Prouzatransformace
Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo