Reforma sociálního systému: Jaká vlastně je

Jádrem reformy je přesun agendy dávkových systémů z obcí (v jejichž případě se jednalo o výkon státní správy) na nynější Úřad práce, často označovaný také jako „superúřad“. Základní myšlenka – přechod agendy pod jednu střechu a zajištění naplňování zákonných nároků a povinností podle jedné metodiky – není špatná a nelogická. Problém ale je, že stát ji není s to z nejrůznějších důvodů realizovat.

Teď, nebo nikdy? Proč?

Zásadní protiargument zní, že celý dávkový systém se odtrhává od přímé, tzv. případové sociální práce, která (naštěstí) stále zůstává na obcích. To činí ze sociálních dávek mnohem méně efektivní (a tedy i dražší) nástroj sociální politiky. Reforma v takovém tvaru – odborně neprodiskutovaném a naprosto nepřipraveném – je zcela zbytečná a jen poškozuje jak ty, kteří pro ni musí odvést obrovské množství práce, tak zejména ty, kteří se jí účastní v roli klientů.

Celý leden jsme mohli sledovat, jak se přesun agendy z obcí na superúřad nedaří. Je možné akceptovat kolaps, který nemáte možnost ovlivnit, není však možné přijmout selhání, které nastane pro absolutní nepřipravenost či neodborný přístup těch, kteří jsou za věc odpovědní. Spěch a časový tlak nemají žádné opodstatnění. Nedomnívám se, že by existovaly zásadní argumenty, které by hovořily o tom, že dosavadní situace byla neudržitelná, a proto nebylo možné reformu spustit o půl roku či rok později. Fiasko je bez nadsázky plošné – úřad si jen těžko osvojuje novou agendu a s ní související odbornou znalost, neexistovalo zázemí, včetně klíčového programového vybavení, a neexistovala ani jasná představa, jak to všechno má fungovat. Mnozí pracovníci obcí ještě v prosinci nevěděli, kde (a zda vůbec) po Novém roce nastoupí do práce.

Bránit se nebudou...

Výsledkem jsou desetitisíce lidí, kterým sociální reforma zkomplikovala (a ještě možná bude komplikovat) jejich už tak složitý životní příběh. Reforma a celý dávkový systém směřují k těm, kteří jsou na pomoci státu a společnosti závislí mnohem víc než ostatní. Drtivá většina „účastníků systému“ si tuto závislost na svém okolí dobrovolně nevybrala. Ani je samotné netěší, že jsou na pomoci společnosti často existenčně závislí.

Několik příkladů z praxe: Se svými kolegy pracuji například s těmi, kteří žijí z existenčního minima, tedy částky 2020 Kč (v loňském roce), respektive částky 2200 Kč (letos), tedy přibližně ze 70 korun na den. Tentýž problém mají lidé, kteří ze sociálních dávek hradí nájmy mimo vlastnické bydlení (například bydlení v komerčních ubytovnách). Prodlením s platbami se dostávají do problémů minimálně typu penále, často ale i výpovědi z nájmu. Dodnes přes všechny deklarace existují účastníci systému, kteří letos žádnou dávku ještě nedostali (lhostejno, v které části procesu se stala chyba) a poslední dávky obdrželi v průběhu prosince minulého roku. Nutno podotknout, že takové situace nejsou nikterak výjimečné, v druhé polovině ledna naopak byly spíše pravidlem. Je nepříjemným znamením, že stát není schopen zabezpečit ani to, na co občanům přiznává zákonné právo.

V takových situacích nelze nerozumět silné směsi pocitů zoufalství, naštvanosti a bezmoci. Což jen podtrhuje fakt, že pravděpodobně nikoho netrápí častá nedůstojnost prostředí, ve kterém se toto všechno odehrává. Příliš se nepočítá s tím, že by se dotčení lidé domáhali svých práv. A pokud se tak stane, jsou jim tato práva upírána jako něco, na co nemají nárok, jejich jednání je označeno jako nevděčnost ke státu či další projev „sociální nepřizpůsobivosti“.

Pravá reforma se skrývá uvnitř

Kdo za to všechno může? Pochybuji, že primárně ti, jejichž hlavy padly. Problém je v tom, že přípravy na novou změnu netrvaly tak dlouho jako přípravy na zavedení zákona o sociálních službách nebo zákona o pomoci v hmotné nouzi v roce 2006. Nehledě na to, že je velmi těžké se chystat na něco, o čem nikdo přesně neví, jak to bude ve výsledku vypadat. Je prakticky nemožné realizovat reformu s účinností od 1. 1. 2012, pokud po senátním vetu prošla znovu sněmovnou až 6. listopadu 2011, prezidentem byla podepsána 22. listopadu 2011; ve sbírce zákonů tento předpis vyšel 6. prosince 2011. Doslova „protlačené“ reformy přinášejí – jak se nyní potvrzuje v praxi – více špatného než dobrého.

Těžko dnes soudit, jak bude nový systém vypadat po odeznění (zásadních) organizačních problémů, ale je jasné, že se otevírá prostor k reformě – té opravdové a vnitřní. Takové, která nebude hovořit jen o parametrech a vnějších aspektech, ale především o hodnotách a principech, na kterých stojí. Kéž by tato příležitost nezůstala nevyužita.

Autor je vedoucím týmu sociálních kurátorů Magistrátu města Brna. Text vyšel v únorovém čísle Revue Politika