Kam teče hlavní proud

Ani zastánci stále těsnější federace však neřeší otázku, jak by měla vlastně fungovat. Zatím se jedná o dalším rozpracování již platných zásad Paktu růstu a stability. Ty hlásají, že v rozpočtech členských států Evropské hospodářské a měnové unie by měla být zavedena kázeň. „Rozpočtová pozice vlád bude vyvážená nebo v přebytku,“ uvádí návrh Smlouvy o stabilitě, koordinaci a řízení v hospodářské a měnové unii. Ach, jak přelomový objev.

Příliš pružná mluva

„Smluvní strany mohou dočasně hospodařit s deficitem, avšak jen pokud bude vzat v úvahu dopad hospodářského cyklu na rozpočet, a kromě tohoto dopadu, v případě výjimečných ekonomických okolností nebo v dobách vážného hospodářského poklesu, za předpokladu, že toto neohrozí fiskální udržitelnost ve střednědobém horizontu,“ pokračuje dokument.

Z toho vyplývá, že i nová pravidla umožní deficitní hospodaření za určitých okolností. Dále z dokumentu plyne, že budoucnost zajisté přinese četné spory, jak interpretovat termíny jako „výjimečné ekonomické okolnosti“, „fiskální udržitelnost“ a „střednědobý horizont“. Automatické sankce tedy vůbec nebudou automatické.

Jiným poznatkem je, že právníci by měli povinně absolvovat kurz srozumitelného vyjadřování, který bude ukončen klasifikovanou písemnou prací na téma „věta přes pět řádek je příliš dlouhá“. Ale zpět k financím. Je velice pěkné, že nová smlouva hovoří o vyvážených rozpočtech. Podobné deklarace však nenabízejí řešení.

Nabubřelé a nesmyslné výdaje

Což nás přivádí k jádru problému. Celá Evropa a přilehlé kontinenty nyní vědí, že hluboké rozpočtové schodky jsou malér. Bizarní příběhy o nesmyslných výdajích řecké vlády zaplavily média během posledních dvou let: školy na opuštěných ostrovech, prémie za včasný příchod do úřadu, důchody pro neprovdané dcery důstojníků a tak dále. Ale to není zdaleka všechno. Málokdo si uvědomuje, že v eurozóně existují státy, jejichž výdaje jsou ještě nabubřelejší a nesmyslnější než výdaje řecké vlády. Které? V první řadě Francie. Dále Rakousko, Belgie a největší propagátor úspor vůbec – Německo!

Francouzský stát utrácí ročně 56 procent hrubého domácího produktu. Přes 28 procent HDP jde na sociální účely, uvádějí statistiky OECD. Rakousko a Belgie utrácejí na sociální účely 26 procent HDP. Německo, Finsko a Itálie 25 procent hrubého domácího produktu. Maďarsko a Portugalsko 23 procent a konečně rozmařilé Řecko jen 21 procent HDP (údaje z roku 2007).

Budeme-li v tabulce pokračovat, dostaneme se k České republice (19 procent HDP) a ke Slovensku (16 procent HDP). Co je ještě zajímavější: Švýcarsko utrácí na sociální účely méně než 19 procent HDP a Kanada dokonce jen necelých 17 procent. Švýcarsko ani Kanada přitom nejsou pokládány za nešťastné chudé země, kde zbídačelá dělnická třída spí v nouzových ubikacích a žije o suchých kůrkách. Ve skutečnosti jsou obě země dosti štědré ve srovnání například s USA nebo s Austrálií. Sociální výdaje však rozdělují rozumným způsobem.

Život z podstaty

Žádný stát na světě nepotřebuje vyšší míru přerozdělování než Kanada nebo Švýcarsko. Ani země EU. Kdyby se zemím eurozóny podařilo snížit sociální výdaje na švýcarskou úroveň, ušetřily by ohromující částku ve výši 866 miliard eur ročně! Nebyl by žádný problém vyrovnat evropské rozpočty nebo je dostat do přebytku.

Ve skutečnosti by se ušetřilo ještě víc. Kariérní nezaměstnaní by museli jít do práce. Opět by se začala vyplácet výroba v Evropě, takže by se snížila závislost na Číně. Bylo by víc peněz na investice do vědy, výzkumu a kultury, takže Evropa by neztrácela svůj dosavadní náskok. Vzpomeňme, že během 50. a 60. let se míra sociálních výdajů ve Francii a Německu blížila dnešním hodnotám pro Kanadu. Pro obě země to byla zlatá éra růstu a zaměstnanosti.

Co však předvádí „evropský hlavní proud“ dnes? Žije z podstaty, látá jednu dluhovou záplatu na druhou, příštipkaří se záchrannými fondy a podobnými hloupostmi. Hlavní trend v Evropě zůstává beze změny: prožírat vlastní budoucnost. Smlouvy o rozpočtové kázni jsou jen hesla bez obsahu, která nemění nic na podstatě problému.

Nakonec je zřejmé, že nejlepší volbou pro Českou republiku bude stát se druhým Švýcarskem. Vlastně jinou dobrou možnost ani nemáme. Hlavní evropský proud teče do kanálu.