Předplatné časopisu
Finmag do schránkyPředplatit časopis

Tři evropské krize a 25 amatérských pyrotechniků II: Vzhůru do Konga!

Pavel Kohout
Pavel Kohout | 14. 3. 2012 | 7 komentářů | 2 582
Angela Merkelovábankovní krizedaněeurozónafiremní daněfiskální kompakt

Druhý díl exkluzivní analýzy Pavla Kohouta. „Je nějaký vskutku racionální důvod, proč poslouchat Sarkozyho a Merkelovou, dva certifikované finanční břídily? Ne, není.“

Tři evropské krize a 25 amatérských pyrotechniků II: Vzhůru do Konga!

Sarkozy a Merkelová mají hlavní slovo nikoli proto, že by rozuměli financím. Nikdo z nich neví, co se vlastně skrývá za bankovní přepážkou a o finance se nikdy nezajímali. Není to ani proto, že by jejich země byly finančně vzorné. Kumulovaný dluh ve výši přesahující 80 procent HDP hovoří sám za sebe, nehledě o nevalné stabilitě mnoha francouzských a německých bank. Francie a Německo mají hlavní slovo, protože jsou to VELKÉ STÁTY.

Evropa se dostala do stádia, kdy o pravdivosti rozhoduje velikost.

Když odhlédneme od tohoto pochybného kritéria, dojdeme k závěru zásadní důležitosti. Smlouva o stabilitě je koncepčně chybná, protože ze tří evropských krizí (rozpočtové, bankovní a měnové) řeší jen jednu, tu první. A ještě špatně. Smlouva neklade překážky dalšímu růstu výdajů a daní. Tož vytváří mechanismus, který může ještě prohloubit hlavní dva evropské problémy veřejných financí – což jsou právě příliš vysoké výdaje a příliš vysoké daně.

Celkově to vše připomíná situaci, kde se dvacet pět amatérských pyrotechniků snaží zneškodnit časovanou bombu. Dva z nich se vrtají šroubovákem ve spouštěcím mechanismu; ti ostatní přihlížejí, neboť chtějí „být u toho“.

V následujícím textu si řekneme, proč amatérské kutění s pravidly rozpočtové stability může přivést bombu k explozi. A také, co se stane s přítomnými, až vybouchne.

O nemožnosti evropské rozpočtové politiky

Je „fiskální kompakt“ správný ve své podstatě? Má rozumné ekonomické zdůvodnění?

Odpověď zní: úmysly možná dobré, předpoklady neúplné, závěry mylné.

Předsevzetí zavést rozpočtovou disciplínu je bezpochyby správné. Evropský sociální stát po zhruba čtyřech desítkách let bezhlavého utrácení dospěl ke svému vrcholu a současně se dostal na práh udržitelnosti. Stav, kdy Francie utrácí na sociální účely 28,4 procent hrubého domácího produktu a Německo 25,2 procent, je vskutku dlouhodobě neúnosný. Podobné utrácení musí vyčerpat každý stát, i Německo. Francie bude vyčerpána o něco dříve. Už koneckonců je.

Veřejné sociální výdaje, podíl na HDP

 Veřejné sociální výdaje, podíl na HDP

Zdroj: Divided We Stand: Why Inequality Keeps Rising – OECD 2011

Na druhé straně, Slovensko (sociální výdaje na úrovni 15,7 % HDP) a Estonsko (13,0 %) jsou také v eurozóně.

A nyní nechť mi někdo prosím vysvětlí, jak zavést jednotnou rozpočtovou politiku vhodnou pro ekonomiky od Francie po Estonsko. Nehlaste se všichni.

Společnou evropskou rozpočtovou politiku by bylo možné zavést jedině v případě, pokud se sociální výdaje více rozhazovačných členských zemí podaří přiblížit evropskému průměru, tedy zhruba ke 20 procentům HDP. Pro dosažení tohoto cíle by ovšem bylo nejprve nutné nastolit v Evropě brutální vojenskou diktaturu, která by neváhala potlačit povstání na pařížských barikádách silou tanků. Při veškeré povinné úctě k Evropské komisi, tento scénář se nezdá být pravděpodobným. Komise ještě zdaleka není bezohledná jako sovětské politbyro. I když se snaží.

Kdyby smlouva o fiskální stabilitě obsahovala strop pro sociální výdaje nebo pro státní výdaje vůbec, mohla by mít smysl. Možná by i přivedla k rozumu Francouze, nebo dokonce Němce. Jenže nic takového nezavádí. Namísto toho se opakují principy známé z Paktu růstu a stability – sice obohacené o rozdělení deficitů na strukturální a cyklické, ale stejně nesmyslné. Nesmyslnost Paktu růstu a stability byla důkladně prověřena ve Španělsku, které jeho podmínky báječně plnilo. Až do okamžiku imploze.

Nyní něco málo o daních. V roce 1981, kdy se ještě nezačala výrazněji projevovat mezinárodní daňová konkurence, činil medián nominální daňové zátěže podniků v zemích OECD dohromady 49,5 procenta. (Máme na mysli jen zisky z podnikových příjmů, nikoli kompozitní daňovou zátěž.) V roce 1992 to bylo 39,9 procenta, v roce 2010 platily pro firmy v zemích OECD sazby v průměrné výši 26,3 procenta ze zisků.

Pokud někdo má pocit, že firmy platí „nespravedlivě“ málo, pak je to skutečně jen pocit: podíl daní ze zisků se na hrubém domácím produktu dlouhodobě prakticky nemění. Celkové daňové inkaso se též prakticky nemění, pokud můžeme hovořit o dlouhodobém trendu, je zřejmý spíše růst. Země OECD vybraly v roce 1965 průměrně na daních celkem 25,4 procenta HDP. O třicet let později to bylo 34,6 procenta HDP a v roce 2008 navlas přesně tolik. Drobné výkyvy v letech 2000 a 2009 lze připsat spíše hospodářské konjunktuře, respektive recesi.

 Daňové inkaso zemí OECD

Zdroj: OECD

Problém není v tom, že by státy neměly dost peněz. Problém je, že příliš utrácejí. Toto evropská smlouva o rozpočtové stabilitě neřeší.

Co je důležité a pro země typu České republiky podstatné – daňová konkurence nám svědčí. Poměrně nízké daňové sazby dokážou úspěšně přitahovat kapitál a vyvažovat některé nedostatky, se kterými se naše ekonomika potýká a ještě dlouho potýkat bude. Udržení konkurenčního daňového prostředí bychom mohli dokonce považovat za národní zájem a měli bychom za všech okolností trvat na jeho zachování.

Měříme-li konkurenceschopnost podle celkové daňové zátěže podniků, jsme trochu horší evropský průměr. Podle studie PriceWaterhouseCoopers má nejvyšší kompozitní daňovou zátěž v Evropě  Itálie: ve výši 68,6 procent na úrovni podniků. Kompozitní zátěž zahrnuje daně z podnikových příjmů, odvody na sociální a zdravotní zabezpečení, daně z nemovitostí a další. Za Itálií následují Francie, Belgie a Španělsko. Průměrná hodnota této zátěže pro EU dosahuje 44,2 procenta; české podniky platí na daních celkem 48,8 procenta zisku – ne, vskutku nejsme daňový ráj.

Trojský kůň evropských daní

A teď si zkusme představit, že nám kdosi prostřednictvím trojského koně skrytého ve „fiskálním kompaktu“ nadekretuje, že musíme podstatně zvýšit daně z příjmů. Ať už podniků nebo jednotlivců. Co bude následovat? Česká daňová zátěž vzroste. Možná na hodnotu Itálie. Konkurenceschopnost bude zdevastována.

Rozloučíme se s vysokými přebytky obchodní bilance a vydáme se na cestu k africkým životním standardům: nejvyšší daňovou zátěž má Demokratická republika Kongo inkasuje 339,7 procenta z podnikových zisků – teoreticky, samozřejmě, protože za takovýchto podmínek prakticky žádné podniky nemohou legálně fungovat. Vyšší než stoprocentní kompozitní daň mají dále ještě Gambie, Sierra Leone, Komory, Středoafrická republika a Burundi. Inu, takto daleko bychom možná nešli, ale každé zvýšení daní je pro českou ekonomiku a její konkurenceschopnost silně toxické.

Vraťme se však do Evropy a k návrhu „fiskálního kompaktu“. Jak by smlouva fungovala, kdyby opravdu byla dodržována? Jako automat na zvyšování daní. Představte si vysoké mandatorní (zákonem nařízené) výdaje v kombinaci s „dluhovou brzdou“. Výsledkem nutně musí být daňová exploze. Že tato exploze bude mít za následek další útlum ekonomické aktivity, to už politické vůdce nezajímá. Vzhledem k velmi pravděpodobnému vynucenému daňovému kartelu mezi členskými zeměmi je pravděpodobné chronické zvyšování daní. Co by to udělalo s konkurenceschopností Evropy tváří v tvář Číně, Indii, Turecku, Rusku a podobným zemím, je zřejmé. Alespoň by mělo být.

Zřejmý a logický závěr: společná evropská rozpočtová politika, pokud bude, skončí totální katastrofou a úpadkem Evropy do ekonomické bezvýznamnosti.

Autor článku

Pavel Kohout

Pavel Kohout

Pracoval postupně pro PPF investiční společnost, Komero, ING Investment Management a PPF, spolulyakl8dal finančněporadneskou společnost Partners. V letech 2002–2003 působil jako člen sboru poradců ministra financí Bohuslava Sobotky (ČSSD), od roku 2004 do roku 2006 byl členem konzultačního týmu Vlastimila Tlustého (ODS), později byl dlouholetým členem Národní ekonomické rady vlády (NERV). Patří též mezi zakladatele Institutu pro politiku a ekonomiku a není členem žádné politické strany. Ředitel Algorithmic Investment Management.