Radost z deprese a inflace

Během druhého březnového týdne prošlo zajímavé výročí, zcela bez zájmu médií. Devátého března 2009 totiž nastal nejhlubší bod poklesu akciových trhů po pádu Lehman Brothers a řady dalších bank na podzim 2008. Burzy byly tehdy snad v nejhlubší depresi, jakou žijící generace investorů vůbec pamatují.

Akciový index Dow Jones Industrial zahrnující třicet reprezentativních amerických firem spadl na hodnotu 6547 bodů. Existovaly chmurné názory, že toto je jen začátek a že akcie mají temnou budoucnost. Že je možná lepší na akcie úplně zapomenout. Raději si pořídit bunkr zásobený zbraněmi, střelivem a zásobami trvanlivých potravin.

Uplynuly tři roky a pár dní. Index Dow Jones je na hodnotě 13 194 bodů. Tedy celkově o 101,5 procenta výše. Index menších, převážně technologických firem NASDAQ udělal za stejnou dobu téměř 140procentní výnos. Špatně si nevedla ani Evropa, alespoň její šťastnější část. Německý akciový index DAX udělal 93,5 procenta. Londýnský FTSE 100 posílil o 68 procent. Poněkud hůře si vedla Paříž s nárůstem o necelých 42 procent. Aténská burza ovšem ztratila polovinu hodnoty – Evropa vskutku není jednotný celek!

Co umí ekonomie

Co z toho vyplývá za praktické závěry? Za prvé – neinvestujme do zemí, které jsou makroekonomicky nezdravé. Ekonomie neumí dobře předvídat růsty či poklesy hrubého domácího produktu a jiné veličiny. I složité modely zde pravidelně selhávají. Umí však rozeznat zdravou ekonomiku od nemocné. Lze konstatovat, která ekonomika je na pokraji vážné dluhové krize a která nikoli. V létě 2007 například bylo možné předvídat – a také bylo vskutku předvídáno – že Španělsko čeká krize nemovitostí a bank. Tak se i stalo a madridská burza utržila patřičný výprask.

Jiný příklad. V říjnu 2007 se psalo o čínské akciové bublině. Akciový index Shanghai Composite od té doby ztratil téměř 60 procent hodnoty. Ne snad že by čínská ekonomika nerostla. Ale bublina nafouknutá na podzim 2007 byla tak velká, že zkrátka musela prasknout. Burzy jsou čas od času zmítány euforickými bublinami nebo depresivními „antibublinami“. Kromě toho existuje mocný dlouhodobý trend, který většinu výkyvů zatlačí nakonec do pozadí. Na jaře 1992 index Dow Jones kolísal kolem hodnoty 3300 bodů. Nárůst cen akcií od té doby odpovídá ročnímu zhodnocení o 7,2 procenta. Jaký mechanismus „vyrábí“ tento dlouhodobý výnos?

Odměna za riziko?

V učebnicích se dočteme, že jde o odměnu za riziko. Ale učebnice jsou dobré pro skládání zkoušek ve škole, ve skutečných zkouškách na trhu neobstojí. Opravdový zdroj akciových výnosů je jinde.

Při studiu ekonomických statistik můžeme zjistit zajímavou pravidelnost. Ve vyspělých ekonomikách, jakými jsou zejména USA anebo Německo, se objem peněz v ekonomice přibližně zdvojnásobí každých deset let. To odpovídá růstu kolem 7,2 procenta ročně. Tedy stejnému tempu, jakým statisticky dlouhodobě rostou akcie.

To ještě není konec příběhu. V malých otevřených ekonomikách, kterých je dnes v Evropě většina, samozřejmě hrají zásadní roli přítoky a odtoky kapitálu (jako právě v Aténách během posledních let). Bubliny a antibubliny proto mohou nabýt obřích rozměrů. Lahůdkou svého druhu jsou však inflační a hyperinflační ekonomiky, kde akcie jsou jedním z mála typů investic, který neztrácí svoji hodnotu. V Brazílii od konce roku 1987 do září 1994 hodnota akcií vzrostla více než 287 329 687krát (není to překlep, opravdu, více než 287milionkrát). Díky hyperinflaci investoři nejenže neprodělali, ale dosáhli velmi slušného reálného zhodnocení.

Politicky kontroverzní řešení

Nemusíme ale jezdit do Brazílie. Pointou třetího výročí deprese na západních burzách je fakt, že centrální banky Evropy i Ameriky od té doby pumpují peníze do ekonomiky. Pumpují, aby zachránily růst, zaměstnanost, banky i veřejné rozpočty. Zejména Evropa nemá jinou možnost než rozpustit své gigantické dluhy inflací. Nejde zdaleka jen o státní dluhy. Třeba takové Španělsko má v bankách dluhy v objemu 180 procent HDP: jde o úvěry poskytnuté podnikům a domácnostem.

Jakkoli toto řešení je velmi politicky kontroverzní – především v Německu – je to jediná možnost. Zvyšovat daně není kam. Jinak si USA, Brazílie, Čína, Korea a jiné méně zatížené ekonomiky nakonec dají předaněnou Evropu k snídani.

Evropané si v nedávné minulosti užili éru stabilní společné evropské měny. Ta vedla ke vzniku dluhových bublin, po které bude následovat éra pumpování peněz. Evropa nebude trpět hyperinflací v řádech tisíců či milionů procent ročně, ale i tak to bude znát. Inflace poroste, koneckonců již nyní je drahý benzin a řada potravin. Ale nezoufejme. Na burze bude možné zajímavě vydělat.

Psáno pro Lidové noviny