Groupthink: Pod diktátem konsenzu

Groupthink je termín, který zavedl americký psycholog Irving Janis v roce 1972. Označuje mechanismus, který vede k přijetí chybného závěru v rámci kolektivního rozhodování. Podstatou groupthinku je eliminace názorových rozdílů v zájmu dosažení shody v rozhodující skupině. Jako klasický příklad groupthinku se uvádí chybné rozhodnutí americké vlády o provedení invaze v kubánské Zátoce sviní: ačkoli rozhodující tým měl k dispozici veškeré informace a odborné posudky, invaze skončila katastrofou – protože jeho členové se navzájem ubezpečovali o úspěšnosti plánované operace a varovné signály velkoryse ignorovali.

Skupiny postižené groupthinkem se orientují na apriorně přijaté názory a ignorují alternativy. Svoje intelektuální kapacity používají pouze pro potvrzování vlastního názoru a pro vyvrácení jiných názorů. Své protivníky ignorují nebo zesměšňují, případně je prohlašují za podivíny, extrémisty, blázny nebo za osoby podplacené zájmovými skupinami. V krajních případech se uchylují k výhrůžkám a podobným prostředkům.

• Malá jazyková poznámka. Český termín syndrom skupinového myšlení sice na první pohled lépe vystihuje, že jde o nezdravou záležitost. Původní anglický termín je ale podobně výstižný – ovšem jiným způsobem. Groupthink by nebylo dobré překládat jako „skupinové myšlení“, skupinové myšlení se anglicky řekne group thinking. Slovo groupthink je záměrně defektní, složené podle vzorů z Orwellova newspeaku – jako je třeba sám výraz newspeak (v českém překladu novořeč), doublethink (dvojité myšlení) nebo thoughtcrime (ideozločin). Připomeňme, že newspeak je jazykem temného totalitního světa románu 1984, kde i řeč podléhá diktatuře a dohledu Velkého bratra...

Osm symptomů

Groupthink ale není omezen na politiku, i když v této oblasti lidské činnosti je jako doma. Zvláště rizikové skupiny se totiž skládají z členů s podobným zázemím, kteří jsou izolováni od názorů zvnějšku, a navíc postrádají jasná pravidla pro rozhodování. (To je prostředí pro politiku typické.)

Janis definoval osm symptomů groupthinku:

• Iluze nezranitelnosti: tvoří přehnaný optimismus, který vybízí k podstupování extrémních rizik.
• Kolektivní výmluvy: členové zlehčují varovné signály a nepřezkoumávají své předpoklady.
• Víra ve vlastní vyšší morálku: členové věří ve správnost své věci a ignorují etické a morální důsledky svých rozhodnutí.
• Stereotypní vidění osob mimo vlastní názorovou skupinu: negativní obraz „nepřítele“ znemožňuje přijímat kritiku a racionálně diskutovat o alternativách.
• Přímý nátlak na disidenty: členové skupiny jsou pod tlakem, aby nevyjadřovali argumenty, které jsou proti názoru skupiny.
• Autocenzura: pochyby a názorové odchylky od konsensu se nevyjadřují kvůli obavám z nepříznivých následků.
• Iluze jednomyslnosti: majoritní názory se považují za konsenzuální.
• Samozvaní strážci myšlenkové čistoty: členové, kteří chrání skupinu a zejména její vedení před „nebezpečnými“ informacemi zvnějšku, aby neutrpěla koheze skupiny.

Co vzniká v extrémním tlaku? Diamanty to nebývají

Groupthink se nejčastěji vyskytuje ve skupinách, které jsou velmi homogenní a které jsou pod velkým tlakem, aby přijaly dobré rozhodnutí. Když tlak na vytvoření konsenzu převládne, členové nejsou motivováni hodnotit dostupné alternativy. Vedoucí skupiny ani nemusí být autokrat s totalitními sklony – vlastně ani žádný formální vedoucí nemusí být určen. Skupinové tlaky motivované dosažením konsenzu za každou cenu vedou k nepořádnému až iracionálnímu myšlení. Pravděpodobnost dosažení správného řešení je nízká.

Představte si politický summit prezidentů a premiérů někdy kolem druhé hodiny v noci. Všichni účastníci jsou stejné nebo podobné profese, názorově se z větší části velmi shodují, jsou pod tlakem médií, neboť reportéři budou očekávat výsledky na ranní tiskové konferenci. Jsou i pod tlakem ostatních kolegů: málokdo touží, aby se na někoho ukazovalo prstem: „To on nám zkazil dohodu! Zrovna v momentě, kdy vše pěkně směřovalo ke všeobecnému konsenzu!!“

Účastníci podobných schůzí rovněž bývají odříznuti od běžného života a přímo na summitech mohou být izolováni i od svých poradců. Jak asi kvalitní budou jejich závěry?

Na groupthink proto zdaleka nemají monopol totalitní režimy, ačkoli v jejich případech se rozhodovalo „groupthinkově“ takřka z definice. I demokraticky zvolení lídři svobodných zemí se však mohou chovat jako malí diktátoři, když jsou pod skupinovým tlakem. Skupina samotná se pak chová jako velký diktátor.

Obrana proti konformitě

Každá organizace je náchylná k riziku groupthinku, ať už jde o firmu s několika společníky, úřad, vládu, generální štáb, nebo nadnárodní organizaci. Groupthink ovšem nemusí vznikat vždy, když členové skupiny sdílejí společné hodnoty a názory. Jen je toto riziko vyšší. Existují však recepty, jak je možné se groupthinku vyhnout:

• Vedoucí skupiny by měl každému členovi uložit za úkol kritické zhodnocení problému.
• Vedoucí by se měl zdržet apriorních soudů a vyjadřování preferencí ohledně výsledku na počátku řešitelského procesu.
• Každý člen by měl probírat vývoj ve skupině s důvěryhodným poradcem a předávat skupině jeho názory.
• Na jednání skupiny by měli být příležitostně zváni experti zvnějšku, pokud možno, aby se střídali. Jejich úkolem by měla být oponentura názorů členů skupiny.
• Nejméně jeden důvěryhodný a se všemi informacemi obeznámený člen skupiny by měl mít přidělenu roli „ďáblova advokáta“, aby oponoval předpoklady a plány.
• Vedoucí by měl vymezit významný časový úsek na průzkum varovných signálů.

Nyní jsou rizika groupthinku celkem zřejmá, stejně jako metody pro jeho minimalizaci.

... ani naznačovat

A nyní se můžeme zamyslet, kde v praxi lze vidět nejvíce do očí bijící příklady groupthinku vedoucí k drahým omylům. Nebudu nikoho a priori navádět. Myslete samostatně, drazí čtenáři. Máte vlastní mozek a osobnost, chovejte se podle toho.