Nigel Farage: Evropská unie je monstrum. A jde ke dnu

Prezident Evropské unie Herman van Rompuy neslýchal počátkem roku 2010, kdy ve funkci začínal, jen samý aplaus. „Máte charisma mokrého hadru a vzezření nižšího bankovního úředníka,“ zpražil jej tehdy – přímo na půdě Evropského parlamentu – europoslanec Nigel Farage, současný lídr strany United Kingdom Independence Party. Van Rompuy šel málem do mdlob, jak vidno z videozáznamu, který je hitem na YouTube.

Jen ne Blaira!

Než jsem se před pár dny s Faragem potkal v jednom pražském hotelu, šel jsem málem do mdlob též. K mokrému hadru mě nikdo nepřirovnal, plně však postačilo tropické vedro, jež v metropoli onen den panovalo. Farage mě však přesto přivítal v obleku, jehož správný střih, tmavěmodrá barva i zlatavé manžety nenechávaly na pochybách, že europoslanec se v odívání vyzná. Ostatně kdo jiný by měl, když ne vrcholný britský politik.

„Víte, tehdy nám slibovali, že se do čela Evropské unie postaví opravdu globální státník,“ vzpomíná na dobu van Rompuyova nástupu. „Všichni jsme si mysleli, že to nejspíš bude Tony Blair. Když však Blairovo jméno zaslechli Merkelová se Sarkozym, úplně se osypali.“ Německá kancléřka a francouzský prezident podle Farage nemohli dopustit, aby v čele Unie stanul někdo, kdo je na mezinárodní scéně vskutku vlivný, kdo je při projevech charismatický, a dokáže tudíž zapůsobit na řadu lidí – a zmíněné duo zastínit. Sáhli tedy raději po nemastném neslaném, pravděpodobně mnohem snáze manipulovatelném van Rompuyovi. Když tento introvert horko těžko čelí na zmíněném videozáznamu ostrým slovům brilantního řečníka Farage, působí spíše jako stárnoucí mužík „zpod pantofle“, jenž právě dostává vyhubováno od řízné manželky. Problém podle Farage tkví v tom, že tento mužík reprezentuje půl miliardy Evropanů a pobírá vyšší plat než americký prezident. Jeho angažmá je však prý jen špičkou ledovce všeho toho, co je v Evropské unii špatně.

Klaus je skvělý chlap

„Evropská unie je jako bývalý Sovětský svaz,“ tvrdí Farage. „Má stejně centralizovanou ekonomickou správu a regulace, přičemž její údajná demokratičnost je jen kamufláží. Demokratické procesy ve skutečnosti nic podstatného nemohou změnit.“ Taková slova znějí od člověka, jenž je těch procesů dennodenním přímým a klíčovým účastníkem, obzvlášť varovně. „Jak víme z historie, všechny tyto centrálně řízené celky končívají velmi špatně. Zaostávají za zbytkem světa.“ Také proto europoslanec příliš nerozumí postoji Čechů. „Vy Češi jste žili 40 let v komunismu, který vás připravil o všechno. Zbavili jste se ho. Jenže teď se vaši politici vrhají zpátky do toho samého. To je neuvěřitelné.“

Ne všichni politici, připomínám. Například prezident Václav Klaus je stěžejním kritikem Evropské unie i na mezinárodním kolbišti. „Vskutku, myslím, že je největším evropským státníkem současnosti,“ přikyvuje Farage. „Je jedno, zda s Klausem ve všem souhlasím či ne, ale to zásadní v jeho případě je, že dokáže používat svoji vlastní hlavu, být sám sebou, že se nebojí říct svůj názor a zpochybňovat tak zdánlivě jednou pro vždy dané pravdy. Je to skvělý chlap.“

Představuji si, co by asi Farageovi po těchto slovech vpálil nějaký zarytý Klausův odpůrce. Možná toto: říká se, že chce rozdrobit Evropu, neboť je agentem Moskvy – a Rusko si přeje roztříštěnou Evropu, aby si ji mohlo prostřednictvím energetického „rozděl a panuj“ podmanit. Poprvé slyším Farageův burácivý smích.

Po chvíli ze sebe lehce ironicky vysouká. „Vzhledem k tomu, že Klaus hájí svobodný trh, považuji takové tvrzení za vskutku pozoruhodné.“

„Přibývá tedy politiků, kteří vidí Evropskou unii podobně kriticky jako vy nebo Klaus?“ ptám se. „V soukromí ano,“ potvrzuje europoslanec. „Z privátních hovorů s těmi lidmi jsem o tom přesvědčen. Řada z nich však takto diskutuje zatím jen v soukromí, nevystoupí veřejně,“ objasňuje. „Nejsem římskokatolického vyznání, ale plně rozumím tomu, proč církev zřídila institut zpovědi. Já se u kafe, v parlamentu či tak setkávám s různými politiky z různých zemí – a mnohdy mi připadají, jako by byli u zpovědi. To je docela potěšující.“

Ojetina od Camerona? Nebrat

Nicméně zmíněné Rusko je podle Farage z Evropské unie až paranoidně vylekáno. „Rusové se bojí, že se Evropská unie a NATO rozšíří až k jeho hranicím. Vlastně i Cameron je pro, aby se Unie rozrostla o Ukrajinu. Rusové jsou tedy nervózní do jisté míry přirozeně.“ Když už zmínil britského premiéra, přidávám svůj letmý pocit z něj: Cameron – dokud nebyl premiérem – se zdál být k Evropské unii mnohem kritičtější než dnes, kdy Downing Street 10 obývá. „A teď se vás zeptám zase já,“ opáčí Farage. „Koupil byste si od Camerona ojetý vůz?“ „Netuším,“ vypadne ze mě.

„Pokud ano, se zlou byste se potázal. Zjistil byste totiž časem, že to auto má přetočený tachometr s počtem najetých mil,“ vyjeví Farage. „Cameron se prostě jen přetvařoval. Dokud se nestal premiérem, nalhával lidem, že je někdo jiný, než ve skutečnosti je.“

„Je tedy dnes podle vás na stejné úrovni jako Barroso, van Rompuy a další euročinovníci?“

„To je trochu moc, zas tak úplně zle na tom není,“ s kousavostí sobě vlastní se šklebí Farage. „Bylo by docela sprosté jej přirovnávat k van Rompuyovi. Má víc šarmu. Chodí lépe oblékaný.“ Opět onen burácivý smích. „Ale v jistém smyslu je ta vaše otázka správná – v eurostrukturách se zrodila nová kasta politiků. Téměř každý z nich je smýšlením sociální demokrat. Všichni kvitují, že zákony jsou navrhovány nikým nezvolenými komisaři. A že soudí soudy někde v Lucembursku. Cameron je do značné míry příslušníkem téhle kasty.“

Jenže tahle kasta europolitiků se podle Farage brzy začne rapidně proměňovat. Pod tíhou stávající eurokrize. Změna prý půjde kýženým směrem – tedy alespoň z jeho perspektivy. Pokud by totiž nenastala, Evropa skončí v hlubokém hospodářském rozvratu, či dokonce v depresi, tvrdí.

Mládí vpřed!

Tu změnu podle něj nepodnítí ani tak nástup nové generace politiků jako spíš nové generace voličů. „Popudem pro založení Evropské unie byl strach z další ničivé války, která by zachvátila celý kontinent. Po dvou světových válkách prostě převládl názor, že zrušením národních států se navždy zamezí té třetí,“ vydává se Farage do historie. „Myšlenka sjednocené Evropy byla pro lidi v 50. až 70. letech nesmírně přitažlivá. Natolik, že byli ochotni vzdát se části svých práv, jen když se nebude válka opakovat.“

Avšak mladí lidé současnosti jsou prý už docela jiní. „Vždyť už dokonce ani jejich prarodiče ve druhé světové nebojovali. Hrozba války je už pro ně příliš vzdálená.“ Druhý důvod generačního posunu ve věci názoru na evropskou integraci spatřuje Farage v tom, že mladí tu a tam vidí ty nudné „páprdy“ v Bruselu a děsí se, s čím zase přijdou. Jako když mladí lidé za socialismu unikali z Československa na západní stranu železné opony, i když většina z nich jenom ve snech, evropská mládež dnes může podle Farage uniknout do Austrálie, do Karibiku, do Singapuru. „Svět se jim stal mnohem menším, než se jevil ještě generaci jejich rodičů. Snadno se dovtípí, že evropská ekonomika je jen podmnožinou té globální. Mají srovnání. Podstatná část opozice vůči celému europrojektu tak přichází právě od mladých.“ Údajně tomu není ani příliš tak, že by se odpůrci Evropské unie dali lokalizovat geograficky – mnohem snadněji je lze „lokalizovat“ věkově.

Antidemokratické monstrum

Právě mladí tak mají být opravdovou spásou Evropy. „Vážně si myslím, že je nejvyšší čas. Eurotitanik narazil do ledovce. Teď je jen otázkou, jak dlouho pád na úplné dno potrvá.“ Jenže jako na skutečném Titaniku i v Evropě – tedy alespoň v Bruselu – se stále ještě tančí. Stále se prý schvalují opatření, která dále svazují a poškozují euroekonomiku. „Dokonce tvrdím, že kdykoli Evropský parlament odhlasuje nějaký další legislativní návrh Evropské komise, jako bych kdesi v dáli zaslechl hřmění. To nám lidé v Indii a Číně děkují a slaví – Evropa se právě připravila o další část své konkurenceschopnosti.“

Ale co hned teď, jak akutně řešit nynější krizi, než mladí dorostou v hojném počtu? „Některé země musí být z eurozóny vyčleněny. Ale to je okamžitá, krátkodobá nutnost. Musí opět začít používat své vlastní měny. Jakmile se tak stane, do zemí jako Řecko či Španělsko se vrátí turistický ruch, investice, zkrátka prosperita,“ je přesvědčen Farage. Z druhé půle hotelového lobby na něj kyne jeho asistent. Je třeba rozmluvou ukončit, za chvíli začíná europoslancova pražská přednáška. Farage ale ještě dodává: „Dlouhodobě pak potřebujeme mnohem širší debatu o celém europrojektu, o euru. Můj pohled je jasný – jsem přesvědčen, že to celé není jen nedemokratické. Je to antidemokratické monstrum!“

Rozhovor vyšel v týdeníku Profit a na autorově blogu;
úvodní foto Isifa 

Nigel Farage (48)

Britský politik, výtečný řečník a lídr partaje UK Independence Party. Tu spoluzaložil v roce 1993, rok poté, co na protest proti uzavření Maastrichtské smlouvy opustil stranu britských konzervativců. Poslancem Evropského parlamentu je od roku 1999, znovuzvolen byl v letech 2004 a 2009. Farage, někdejší makléř a obchodník s komoditami, je podruhé ženatý, má celkem čtyři děti.