Na velikosti nezáleží. Kterou banku nenechat padnout, poví obdoba Google PageRank

Akademičtí ekonomové ze Švýcarské technické vysoké školy v Curychu (ETH Zürich) analyzovali americkou finanční krizi z let 2007–2010. FED tehdy napumpoval do bank v potížích až 1,2 bilionu dolarů, převážně v podobě záchranných úvěrů. Zda by se bankám v nouzi takto mělo pomáhat, je samozřejmě otázka především politická. Odpůrci argumentují morálním hazardem a tím, že není důvod, aby se z peněz daňových poplatníků pomáhalo soukromým firmám. Zastánci naopak tvrdí, že dodatečné náklady vyplývající z pádu nějaké systémově důležité instituce mohou přijít na mnohem víc, než kolik dělají peníze vynaložené na pomoc. Na to lze zase namítnout, že udržovat při životě neživotaschopný podnik bude v budoucnu stát ještě víc...

Too central to fail

Předmětem výzkumu švýcarských vědců není ale samotná otázka, zda firmám v nesnázích pomáhat. Jde jim o to, jak vytipovat systémově důležité instituce. Namísto zásady „too big to fail“ navrhují princip „too central to fail“. To znamená, že o významu nerozhoduje samotná velikost firmy, ale stupeň její provázanosti na další subjekty. A samozřejmě, jde o to, jak významné jsou tyto propojené firmy – a o tom zase rozhodují jejich propojení s dalšími podniky.

Zdánlivě před sebou máme rovnici o samých neznámých. Výzkumníci si ale uvědomili, že podobně funguje i PageRank, algoritmus Googlu, který stanovuje významnost určitého webu a s ním i pořadí, ve kterém vypisuje výsledky vyhledávání.

PageRank vychází z toho, že web je tím významnější, čím více webů na něj odkazuje, přitom ale závisí i na významu těchto odkazujících webů. Matematicky je problém řešitelný a to nejen v principu, Google dokáže provést celý výpočet i v reálném čase. Jde vlastně o iterační metodu pro řešení obrovské soustavy rovnic – matematika stojící za Google PageRank je sama o sobě zajímavá, na tomto místě ji ale pomiňme.

Ani DebtRank není samospasitelný

Když tento princip, respektive analogii, kterou autoři algoritmu označují jako DebtRank, použijeme na banky a další firmy, pak jako příslušné „spojnice“ odpovídající webovým odkazům fungují majetková účast a úvěrování. Systémové riziko lavinovitě se šířící nestability prý tedy může způsobit třeba i celkem malá banka, je-li úzce propojená s dalšími finančními institucemi.

Touto metodou vědcům vyšlo, že v USA bylo před pár lety 22 systémově důležitých bank, jejichž pád by prý mohl mít následky pro ekonomiku jako celek, respektive by prý stál víc, než na kolik vyšla pomoc. FED v krizi poskytl záchranné úvěry 407 institucím, mezi nimi i dceřiným firmám švýcarských bank UBS a Credit Suisse. 30 bank se dostalo do potíží prakticky současně, ve chvíli, když krize vrcholila.

Můžeme i nemusíme souhlasit s tvrzením, že 22 bank by mělo být nedotknutelných. Důležité každopádně je, že výběr klíčových firem není jednou předem daný, ale dá se provádět různými způsoby, i DebtRank je pochopitelně pouze jedním z mnoha možných indikátorů.

Mimochodem, příslušná data z FEDu získala agentura Bloomberg až na příkaz amerického Nejvyššího soudu, když bylo rozhodnuto, že údaje musí být veřejnosti přístupné, protože se jedná o zacházení s veřejnými prostředky.

Příslušný výzkum v rámci projektu sponzorovaného Evropskou komisí provedli Stefano Battiston, Michelangelo Puliga, Rahul Kaushik a Paolo Tasca. Výsledky studie byly zveřejněny v časopise Scientific Reports (stejný vydavatel jako známý Nature). Podobné přístupy, kdy se finanční systém posuzuje metodami sloužícími původně pro výzkum složitých sítí v jiných oborech, začíná být prý dnes mezi ekonomy běžný.

K dalšímu čtení: Phys.org