https://www.finmag.cz/finance/266542-jak-rozlisovat-mezi-evropskymi-hrisniky
Jak rozlišovat mezi evropskými hříšníky?
Řecko stále zatíná sekeru státního dluhu hlouběji a už zase žádá mezinárodní věřitele o další peníze. Jak dlouho ale ještě bude trvat, než si začnou Řekové financovat svůj dluh sami přes úspory v bankách?
Maastrichtská kritéria i „trojka“ (Evropská komise, Evropská centrální banka, Mezinárodní měnový fond), která řídí mezinárodní pomoc, se zajímají výhradně o udržitelnost veřejných financí a výše jejich schodků. Z hlediska finanční stability je ale potřeba se podívat také na bankovní sektor a na to, zda je k financování schodku potřeba zahraniční kapitál. Domácí banky jsou totiž většinou ochotné financovat státní dluh (ono jim mnohokrát nic jiného nezbývá), a proto se země s dostatečnými soukromými úsporami nemusejí spoléhat na nejistý příliv zahraničního kapitálu.
Závislost na zahraničním kapitálu vyjadřuje běžný účet platební bilance. Ten se skládá z čistých exportů, bilance výnosů a bilance transferů. Jde o čisté (nenávratné) cash-flow dané země a jeho deficit musí být kryt investicemi nebo půjčkami ze zahraničí.
Škudliví Japonci jdou příkladem
Příklad potvrzující toto pravidlo je Japonsko – země se státním dluhem převyšujícím 220 procent HDP a s každoročním schodkem rozpočtu okolo desíti procent HDP. Díky silnému exportu a spořivým domácnostem ale vytváří přebytky na běžném účtu a dokáže tuto enormní dluhovou zátěž financovat samo. Ba co víc, japonská vláda platí úroky vysoké (přesněji nízké) pouhých osm desetin procenta! Na druhé straně takovému Řecku, jehož dluh i schodek k HDP je asi na polovině japonských hodnot, by teď nikdo nepůjčil ani grešli, a to mimo jiné taky kvůli jeho hlubokým deficitům na běžném účtu.
Jak to tedy mezi ohroženými evropskými ekonomikami vypadá z pohledu platební bilance? Na grafu je vidět, že před krizí si všechny země (snad kromě Itálie) žily velice nad poměry a půjčovaly si na to v zahraničí. Investoři z Německa a Skandinávie ještě sjížděli španělské a irské nemovitosti ve velkém a bankrot Řecka byl velice vzdálenou budoucností. S nástupem globální recese jim ale došla trpělivost, utáhli kohoutky a chybějící finance musela na jih poslat až mezinárodní pomoc.
Bilance běžného účtu PIIGS v % HDP
zdroj: tradingeconomics.com
Žádné zprávy = dobré zprávy
Irsko začalo na nápravě pracovat nejdřív a díky silné exportní základně, která nebyla globální recesí příliš postižená (léky, alkohol, zemědělské produkty), se dostalo do situace, kdy si dokáže svůj státní rozpočet obhospodařovat samo.
Později, ale s podobnou intenzitou se svého deficitu téměř zbavilo i Portugalsko. Není proto divu, že výnosy irských a portugalských dluhopisů klesají a vše nasvědčuje tomu, že dva roky starou mezinárodní pomoc splatí i s úroky a od příštího roku si začnou zase půjčovat na finančních trzích. Relativní zdraví jejich ekonomik dokresluje i nezájem médií – pohromy jsou přece zajímavější, než když něco klape podle plánu.
Není překvapením, že i ve statistice běžného účtu se Řecko nachází na chvostu. Za zlepšením v letošním prvním pololetí navíc ani nestojí jeho snaha o úspory, ale odpis jeho dluhu z března letošního roku, který snížil úrokové platby plynoucí ze země. Kámen úrazu spočívá u Řecka v jeho miniaturních exportech (10 procent HDP), které by ani po zdvojnásobení nebyly schopny „vykrýt“ importy. Evropské komisi se proto dál telefonuje o více a více peněz.
Peníze nechejte doma!
Druhou a neméně závažnou podmínkou pro stabilizaci financí po vyrovnání běžného účtu je důvěra v domácí banky. Pokud totiž začnou lidé převádět vklady do zahraničí, banky nemají za co státní dluh nakupovat. To je problém jak v Řecku (co jiného čekat?!), tak i ve Španělsku. Španělské banky totiž stále drží velké množství hypoték a úvěrů, poskytnutých stavebním společnostem z období realitní bubliny, a vkladatelé přestávají věřit jejich kredibilitě. Vláda se však konečně dohodla na vytvoření tzv. „špatné banky“, které budou moci ostatní finanční instituce tato ztrátová aktiva prodat a očistit své rozvahy.
Způsob, který zafungoval v roce 2008 v USA a roku 2009 v Irsku, Španělé zavádějí čtyřletým zpožděním a to jsou nemovitostní bubliny ve všech třech zemích relativně srovnatelné. Není divu, že se krize ve Středomoří stále drží.
Související témata
Nejnovější podcasty