Anketa: Proč do toho evropští politici pořádně nepraští?

Eurozóna se stále víc propadá do dluhové krize, která decimuje jednu evropskou ekonomiku za druhou. I když se naléhavost situace každým týdnem zvyšuje, politici jen stále dokola hovoří o možných řešeních, která by „teoreticky“ mohla zabránit nejhoršímu. Dluhová krize však potřebuje především řešení praktické, a to jako sůl. Razantní kroky se však neustále odkládají. Čeká se snad na ještě větší průšvih? Ekonomové z celého světa nevěřícně kroutí hlavou nad tím, proč se „finální řešení“ oddaluje na dobu, kdy jeho následky budou ještě mnohem bolestivější. Nejde tedy spíše o krizi politickou, když těmi, kdo v současné době nejvíc znervózňují finanční trhy, jsou právě političtí lídři evropských velmocí? Ti si navíc jistě velmi dobře uvědomují, že by jim dobře myšlené zásahy na globální scéně mohly podřezávat větev u nich doma. A do voleb není vůbec daleko.

Jak se na současnou situaci dívají námi oslovené osobnosti ze světa financí? Proč se podle nich evropští politici neodhodlají k razantnějším krokům při řešení dluhové krize?

MARTIN PROKOP

ekonom, analytik Next Finance

Evropští politici jednoduše nemají dostatek nástrojů k tomu, aby dokázali dluhovou krizi zvládnout. Nebo jednotlivé země eurozóny nejsou jednotné a nedokážou se shodnout na jednom řešení. Jsou zde návrhy na větší zapojení Evropské centrální banky, která by mohla ve velkém vykupovat dluhopisy předlužených zemí, nebo jsou zde návrhy na zavedení jednotného evropského dluhopisu. Ani tato opatření by ale nepomohla eurozóně z krize. První varianta by pouze vyvolala hyperinflaci, pomocí druhého návrhu se pouze řeší dluhy novými dluhy. V obojím případě je to cesta do pekel. Pak je zde návrh na větší integraci a vetší kontroly národních rozpočtů. To je sice pěkné, ale vůbec to neřeší podstatu problému, kterým jsou dluhy. Ani integrací se tak dluhové problémy nevyřeší.

TOMÁŠ VLK

ekonom, analytik Patria Finance

Asi považují krizi za menší hrozbu než ztrátu popularity a doufají, že se problémy stále dají odsouvat. Tato iluze ale nakonec vyprchá a tvrdá opatření budou muset přijít. Bohužel pak budou bolestivější, než kdyby se jednalo s předstihem.

PAVEL KOHOUT

ekonom

Politici nechápou podstatu situace. Nevědí, proč krize vznikla. Obviňují finanční trhy – přitom tyto trhy podporovaly euro a evropské vlády až do posledních chvil. Domnívají se, že jde jen o krizi několika málo nezodpovědných vlád v čele s Řeckem. Ve skutečnosti je Řecko jen malá ryba. Tou skutečně velkou rybou je evropský bankovní dluh, který je asi třikrát velký ve srovnání se státním dluhem. Merkelová a Sarkozy mají jen matné ponětí o fungování finančních trhů. Nemají vzdělání ani praxi v tomto oboru. Pouštěli byste se do náročné operace srdce bez lékařského diplomu a bez atestací? Asi ne, že. Ve financích je však běžné, že politikové uplatňují při řešení odborných problémů svůj laický rozum, a co hůře, politická dogmata.

Tedy: neodhodlají se, protože nevědí, co dělat. Fiskální unie? To by znamenalo, že Německo bude dotovat zbytek eurozóny ještě víc než dosud. Krizi by to stejně nevyřešilo. Daň z finančních transakcí? To je další zoufalost, která také nic neřeší. Záchranný fond stability, EFSF? Ten je úplně legrační. Když zůstane malý, bude k ničemu. Když bude velký, ohrozí samotné zachránce. Krize bude nakonec vyřešena jediným možným způsobem; nejprve ale bude nutné vyzkoušet všechny nesprávné způsoby.

ALEŠ MICHL

ekonom, analytik Raiffeisenbank

Ve Francii budou prezidentské volby v roce 2012. V Německu parlamentní volby v roce 2013. V USA budou prezidentské volby v roce 2012. V Číně budou v roce 2012 volby do čela komunistické strany. V Rusku budou prezidentské volby v roce 2012. Každá z těchto „nej“ velmocí je takhle blízko k volbám. Myslíte si, že se dohodnou na nějakém společném řešení, když bude každý mít v hlavě ještě víc než normálně ten svůj vlastní zájem?

JAN TRAXLER

ekonom, ředitel FINEZ Investment Management

On totiž nikdo neví, jak ji vyřešit. Jediné, co můžeme, je oddálit výbuch a připravit řízenou demolici. To je tak vše, co jde dělat. Jenže všechny varianty řízené demolice jsou politicky neprůchodné. Kdo si sám odhlasuje hyperinflaci? Kdo si odhlasuje rozprodej národního majetku?

RICHARD SIUDA

ekonom, ředitel prodeje Conseq

Vidím dva důvody. Za prvé jsou to politické body, které budou vlády u většiny veřejnosti logicky ztrácet v okamžiku, kdy budou realizovat úsporná opatření – ta totiž nemohou znamenat nic jiného než snižování stavu nebo platů státních zaměstnanců, snižování sociálních dávek nebo zpřísňování pravidel pro jejich získávání, méně služeb zdarma, vyšší daně. Z těchto opatření nebude nikdo z nás skákat nadšením.

A za druhé – nikdo vlastně přesně neví, jaké je to úplně správné řešení. Razantní úspory mohou dočasně zpomalit ekonomiku, což znamená nižší výběr daní, vyšší nezaměstnanost, a tedy víc lidí s rukou nataženou pro sociální dávky atd. A to zase působí tlak na rozpočet – když se rozhodnete snižovat výdaje, musíte je snížit víc, než skutečně potřebujete, protože musíte počítat i s propadem příjmů. Problém vysokého zadlužení si evropské země „budovaly“ desítky let a nyní je to opravdu veliký parník, jehož kormidlem když otočíte, bude chvíli trvat, než zaregistrujete změnu směru. A jakákoliv zmínka o změně směru je vašimi pasažéry nesena velmi nelibě.

LUKÁŠ KOVANDA

ekonom a publicista

Protože jim zkrátka chybí odhodlání! Aby se totiž politik mohl odhodlat, musí za sebou cítit podporu podstatné části voličstva (či armády – ale to je spíše záležitostí diktátorských režimů). Politici typu Merkelové či Sarkozyho možná cítí jakous takous podporu „svého“, německého či francouzského, voličstva na národní úrovni, ale nikoli – což je přirozené – elektorátu evropského (takový elektorát totiž pochopitelně ani neexistuje). Odhodlání se jim tak přirozeně dostává jen k obhajobě z celoevropské perspektivy spíše jen parciálních zájmů, totiž německých či francouzských, které jsou navíc mnohdy protichůdné – zvenčí se to pak jeví jako nedostatečná razance. Předešlá generace politiků – Kohl, Mitterrand a spol. – měla, stejně jako jejich voliči, ještě přímou zkušenost s druhou světovou válkou. Idea zabránění jejímu opakování je spojovala natolik silně, že se dokázali přenést přes parciální odlišnosti a směřovat vstříc vizi – asi příliš naivní, jak dnes vidíme – jednotné Evropy. A Barroso, van Rompuy a spol.? Těm chybí odhodlání „z definice“ – nebyli vlastně nikým zvoleni. Jsou to jen úředníci, kteří byli do funkcí dosazeni nepříliš průhlednými zákulisními dohodami. Ti by zřejmě nejradši řešili podružnou problematiku typu harmonizovaného zakřivení banánů, ale k odhodlanému státnickému působení v krizové době jim chybí jakýkoli autentický voličský mandát, jakákoli dlouhodobá vize.