Válka o peníze

Politické elity nicméně stejně jako kluci, kteří dostali pod stromeček Malého chemika, nehodlají připustit, že by jim mizivé povědomí o zákonitostech chemie zkazilo radost z objevování nových a netušených kombinací. A tak do svých křivulí lijí další a další vysoce nestabilní ingredience a my můžeme buď doufat, že nějakým zázrakem vyrobí kámen mudrců a vyřeší všechna hoře světa, anebo se připravit na explozi. Radil bych spíše to druhé.

Bezradnost kvantitativního uvolňování

Z nedávných výroků současných i bývalých představitelů americké i evropské centrální banky bezradnost přímo čiší. V rozsáhlém interview pro stanici CNBC přiznal Alan Greenspan, kdysi považovaný za nejmoudřejšího z patriarchů monetární církve, že nemá ponětí, zda současná opatření Fedu (především tzv. QE – kvantitativní uvolňování, tedy emise nových peněz) ekonomice pomohou, nebo ublíží.

Zdroj: You Tube

Maestro zkrátka uvedl, že musíme počkat, až jak to dopadne, a když z počítače vyjedou pozitivní čísla, uděláme si poznámku, že daná kombinace byla úspěšná. Tomu říkám myšlenka dne.

Paul lepší Alana

Je evidentní, že Greenspan po celoživotním studiu i praktikování makroekonomie pořád nechápe, jaký dopad na ekonomiku mají biliony čerstvě vytištěných peněz. I chobotnice Paul, co věštila výsledky fotbalového mistrovství světa, by nabídla erudovanější analýzu. Já sice nikdy nebyl považován za řádného ekonomického experta, přinejmenším ne lidmi, kteří třímají otěže skutečné moci, přesto si však dovolím nabídnout vlastní pohled na dané téma – tištění peněz vede k inflaci, která oslabuje ekonomiku. Bohužel se zdá, že obyčejný selský rozum má vstup do nejvyšších akademických kruhů stále přísně zakázán.

Bez hlubšího porozumění fundamentálním zákonitostem je však ekonomie pouhou prázdnou slupkou – povrchní analýzou průběžných dat a eskamotérstvím s pravděpodobností a statistikou. Jako kdyby meteorolog vykoukl z okna a udělal předpověď na základě aktuálního počasí. Greenspan ve zmiňovaném interview de facto připustil, že v současné ekonomii tato tendence k věštění z otevřeného okna existuje. Uvedl, že Ben Bernanke, současný šéf Fedu, i Jean-Claude Trichet, hlava Evropské centrální banky, se řídí stejnými modely, pouze s odlišnou statistickou inklinací. Bernanke tíhne k růstovým a Trichet k inflačním datům. Oba centrální bankéři tak nejsou o nic lepší než hráči rulety, kteří sázejí buď na inflační červenou, nebo krizovou černou.

Když všichni blafují…

Vzhledem k této metodě a la Las Vegas je tedy zřejmé, proč ekonomové stále tvrdošíjně odmítají pochopit výhody silné národní měny. Lidé typu Bena Bernankeho jsou přesvědčeni, že slabá měna je něco jako eso v rukávu – lstivý trik na oblafnutí protihráčů. Problém je ovšem v tom, že pokud takto švindlují všichni, hra se utopí v esech. Anebo ostatní hráči podfukáře načapají a znechuceně odejdou od stolu (přestanou kupovat naše dluhopisy).

Konvenční válka o peníze vždy probíhala tak, že centrální banka prodávala a nakupovala měnové rezervy na volném trhu. Ovšem po vypuknutí finanční krize schovali centrální bankéři revolvery do šuplíku a vytáhli ze svých arzenálů podstatně těžší kalibry. Biliony dolarů, které do americké ekonomiky napumpoval Fed, jsou ekonomickým ekvivalentem kobercového bombardování. Naši „nepřátelé“ nám zpočátku opláceli touž mincí a svlažovali své vlastní ekonomiky stejnou záplavou likvidity. Ovšem jakmile související škody v podobě rostoucích cen potravin a energií dosáhly nebezpečné meze, začali troubit na všeobecný ústup.

Já nic, já – sklerotický – muzikant!

Bernanke přitom v nedávném vystoupení na půdě Kongresu uvedl, že Fed nemůže za zahraniční inflaci a rostoucí ceny komodit, které již v některých zemích přispívají k sociálním bouřím. Pravda je však taková, že Fed coby emitent světové rezervní měny nastavuje kurz, který ostatní centrální banky chtě nechtě následují. Není přece náhoda, že inflace je nejvážnější v těch zemích, které své měny fixují na dolar. Zdá se ovšem, že tato souvislost našemu šéfstatistikovi beznadějně uniká.

Hlava Fedu se dopustil i dalšího zásadního omylu, když vinu za inflaci svalil na rychlejší globální růst. Pravda je opět jinde – rostoucí ekonomiky produkují více zboží a i studenti prvního ročníku ekonomické fakulty vědí, že čím více něčeho je, tím je to levnější. Naopak čím více peněz centrální banky tisknou, tím je všechno dražší. Takže pokud růst peněžní zásoby „přetlačí“ růst produktivity, ceny rostou. Vyšší poptávka, na kterou se Bernanke odvolává, je tedy poháněna inflačními penězi, nikoli reálným růstem.

Konečnou fází měnového konfliktu bude obdoba irácké operace Shock and awe. Své protivníky zkrátka převálcujeme hrubou silou. Fed bude kvantitativně uvolňovat dál a dál a někdy kolem QE IV či QE V se bude moci prohlásit nezpochybnitelným vítězem války o peníze. A vítěz, jak známo, bere vše, což v tomto konkrétním případě znamená vyšší ceny v obchodech, vyšší úrokové míry a nižší životní úroveň.

Poražení naproti tomu „utrpí“ rostoucí životní úroveň a jejich silnější měny jim zajistí nižší spotřebitelské ceny, a tudíž vyšší poptávku. A pokud ani tohle nedává Fedu smysl, možná bychom měli do jeho čela posadit chobotnici.

Zdroj: YouTube

Do češtiny přeložil Aleš Drobek

Text vyšel na webu http://www.europac.net/