Nevíte co s prachama? Sečtěte se...

K čemu takové sčítání vlastně je? V médiích je národ přesvědčován, že bez sčítání bychom takřka zahynuli, tedy minimálně bychom nevěděli, kde má stát stavět školy a kudy mají vést silnice.

Co je to byt? Vědí vůbec, co chtějí vědět?

Poohlédla jsem se tedy po sčítacích arších, abych zjistila, na základě jakých údajů se hodlá stát k takto deklarovaným cílům dobrat a co jsou vlastně ty položky, které je nutno zjišťovat.

Jak jsem procházela jednotlivé údaje, objevila jsem skutečně zásadní položky, které je nutno upřesnit. Například v domovních arších jsou dvě položky, které jsou neznámé. První položkou je počet podlaží sčítaného domu. To fakt nezjistíte nejméně do doby, kdy asi tak třikrát neklepnete na Google Maps a nezvolíte v menu „satelitní mapu.“ Druhá požadovaná domovní položka mne uvedla coby správce nemovitostí postiženého právním vzděláním do skutečných rozpaků. Stát si totiž ždá sdělení o počtu bytů v daném domě. Co je to ale byt? Podle stavebního zákona to je prostor, který byl kolaudován za účelem bydlení. Ale v bytě je možno podnikat, a dle nálezů Ústavního soudu dokonce lze podnikat i v nájemním bytě, a to bez souhlasu vlastníka a za regulované nájemné.

Kromě toho je taky řada bytů stále užívaných výlučně jako nebyty, například kanceláře.  V momentě, kdy by například majitel dané „bytové“ jednotky hodlal „zesouladit“ způsob užívání prostoru s kolaudovaným stavem, potřebuje k tomu maličkost: souhlas celého sta procent majitelů ostatních jednotek daného společenství vlastníků. Nedávno jsem se o to v jednom případě pokusila: získat souhlas od stálého českého zpravodaje se sídlem v Pekingu, se kterým jsme řízením osudu ve stejném společenství vlastníků jednotek, se ukázalo jako to nejmenší, největší problém bylo dotčené ego jistého superpodnikatele, který byl nucen jít kvůli nám na poštu vyzvednout si doporučený dopis – který jsme my ovšem museli poslat doporučeně, neb tak velel stavební úřad. Pravil, že nám za docházku na poštu naúčtuje svoji hodinovou sazbu a souhlas nedá...

A potom tady máme takovou drobnost, jako je zákon o trvalém pobytu. Podle něj je možno se hlásit k trvalému pobytu naprosto kdekoliv, včetně rekreačního objektu. A když jste tam hlášen k trvalému pobytu, ergo kladívko tam bydlíte, a je to kolaudováno jako chata, bydlíte v bytě nebo na chalupě?

Skutečně pikantní nádech dostává specifikace „bytu“ v souvislosti se slavnými pražskými „modrými zónami“, které umožňují tak zvaným „rezidentům“ parkování na Praze 1, 2, 3 a 7. Za účelem získání „rezidentury“ jsem už viděla nájemní smlouvy snad i na čapí hnízda za komínem... ráčej dovolit, počítá se to taky jako byt? Můžete mi tedy někdo sdělit, co vlastně tato velevážená republika sčítá?

A proč nechtějí vědět to, co by bylo užitečné?

Ještě pozoruhodnější je to, co ve sčítacím archu uvedeno není. Například kdyby tam bylo o kolonku navíc, kdyby vedle „podlahové plochy bytu“ stát žádal ještě údaj „výše nájemného bez služeb“, dostalo by slavné ministerstvo pro místní rozvoj naprosto dokonalou mapu místně obvyklého nájemného a ušetřilo by se jednak na zadávání téhož soukromým firmám, jednak na stovkách ba tisících možných sporů o výši obvyklého nájemného, neb cena nájmu by byla známa naprosto přesně a všude, nikoliv pouze na desetině území ČR tak, jak je tomu nyní.

Kdo je homosexuál, ruku nahoru

Ovšem aby to nebylo fádní, některé další kolonky, které se v arších pro změnu zase nacházejí, jsou značně pikantní. Třeba to skryté sčítání homosexuálů. Že by se v době, kdy „normální“ otěhotnění a donošení dítěte začíná být skutečný problém, kterému musí čelit desítky tisíc žen, stát pokusil odhadnout populační úbytek sečtením homosexuální části populace tohoto státu? Fakt si pánové statistici myslí, že homosexualita vylučuje daného jedince z reprodukce? Maně si vzpomínám na jednoho svého bývalého klienta, kterému jsem se snažila zajistit styk s jeho pěti syny poté, co se rozvedl a odstěhoval se k největší lásce svého života, stejně starému a stejně plodnému muži, jakým byl on sám...

Církve: Pro lásku Boží, hlaste se k nám

Kopnout si musím i do „nepovinných“ kolonek. Zvláště té, která se týká náboženství. Jo, nepovinná, ale už slyším ty škodolibé úšklebky, že vyrovnání s církvemi vlastně vůbec není zapotřebí, protože křesťanů zase podstatně ubylo. Skutečně líto mi bylo našeho biskupa Dušana, který již drahně před datem „D“ pokorně prosil své ovečky, že sčítání je sice dobrovolné, ale kdyby věřící přece jen zvážili vyplnění té kolonky... Pokud vím, tak pastýřské listy na toto téma kolují i v jiných církvích. Všechny jsou prosebné a všechny jsou ve své podstatě ponižující – ponižující dotyčné církevní hodnostáře, věřící a především stát. Za těchto okolností totiž těžko učinit co jiného než kromě své vlastní církve se přihlásit ještě ke svatému Járovi da Cimrmanovi, který zcela jistě pouhopouhým omylem vlastní církev založit opominul...

Může zase za všecko Unie?

Popojížděním v pražských kolonách jsem se též stala obětí rádiem šířené informace, že sčítání...všeho... právě probíhá v 21 státech Evropské unie. No jo, zase ta Evropská unie – jako kdybych slyšela hudrování ze všech okolo se sunoucích aut i míst podstatně vzdálenějších. Skutečně za to naše sčítání může Evropská unie?

Jediným relevantním dokumentem s ohledem na sčítání čehokoliv je „Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 763/2008 ze dne 9. července 2008 o sčítání lidu, domů a bytů.“ Zde se totiž v článku 4 uvádějí možné zdroje údajů pro sčítání:

1. Členské státy mohou ve statistice vycházet z různých zdrojů údajů, zejména z:

• klasického sčítání;
• sčítaní založeného na registrech;
• kombinace běžného sčítání a výběrových šetření;
• kombinace sčítaní založeného na registrech a výběrových šetření;
• kombinace sčítaní založeného na registrech a běžného sčítání;
• kombinace sčítaní založeného na registrech, výběrových šetření a běžného sčítání a
• obdobného šetření založeného na rotujících výběrech.

Proč si Česko prostě nezaplatí průzkum?

Toto ustanovení je dalším důkazem o nadbytečnosti zákona o sčítání lidu a o sčítání lidu jako takového. Pod termínem „výběrové šetření“ je totiž nutno rozumět běžný průzkum tak, jak jej dělají různé agentury, např. průzkum veřejného mínění. Na základě tohoto nařízení EP ve smyslu bodu b) a d) není zákon o sčítání lidu, domů a bytů vůbec potřeba, protože by se použily údaje z registrů a z průzkumů na vzorku populace. EU totiž sčítání jako takové nenařizuje. Pouze říká, z čeho mohou státy vycházet.

Prostě houbeles Evropská unie. Prostě my a zase jen my... Protože v Čechách dávají věci smysl jen tehdy, když se na ně podíváte z přísně specifického pohledu, snažím se odhadnout, komu při téhle akci uvízlo co za nehty. Protože aby se takováhle pitomost provozovala „an sich“, tedy sama od sebe a jen tak, to snad není možný ani v Čechách.

Porušuje sčítání lidu naše práva?

Že je sčítání lidu věc veskrze neužitečná, že se za něj zbytečně vyhazují peníze a že stát své občany prostřednictvím sčítacích formulářů obtěžuje, ne-li buzeruje, to si myslí leckdo. Paní Klára Burešová se ovšem domnívá, že sčítání porušuje její práva (respektive práva nás všech), podává ústavní stížnost a požaduje rovnou zrušení zákona o sčítání lidu.

Sčítání podle ní narušuje právo na soukromí, právo na rodinný a soukromý život a právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů. Sankce za odmítnutí účasti na sčítání (až 10 000 Kč) navíc považuje za porušení práva vlastnit majetek. Samotný zákon o sčítání lidu z roku 2009 pak považuje za nesystémový, ad hoc vytvořený předpis. Její argumentaci si můžete přečíst zde.