Dramata a frašky ekonomie: Jaká zem, takové daně

Řekni mi, co čteš, a já ti řeknu, jaký jsi. Řekni mi, jaké má určitá ekonomika daně, a já ti řeknu, zda se v ní lidem žije šťastně, zda jde o vyspělou či primitivní společnost a jestli cizinci tuto zemi vyhledávají, anebo zda naopak domácí emigrují do ciziny. Celou lidskou historii by bylo možné popsat na základě vývoje daní. A nebylo by to nudné čtení.

Jak oškubat husu, aby co nejméně syčela

Kniha o historii daní by mohla začít slavným výrokem Jeana-Baptisty Colberta, ministra financí krále Ludvíka XIV.: „Umění výběru daní spočívá v tom, jak oškubat husu tak, aby co nejméně syčela.“ Vzhledem k tomu, jak dopadla francouzská monarchie, však lze soudit, že Colbertovi následníci v umění výběru daní nijak zvláště nevynikali. Ale zpět k našemu tématu. Francouzská revoluce propukla z toho důvodu, že společnost byla daněmi zatížena nerovnoměrně a nespravedlivě. Stát spoléhal na nepřímé daně: z půdy (taille), pětiprocentní daň z hodnoty majetku (vingtieme), daň z počtu členů rodiny (capitation), daň ze soli (gabelle) a také na vnitřní cla z potravin. Ve francouzských městech stály celnice, kde se vybíraly poplatky za import zboží do města – podobné uspořádání bylo obvyklé i u nás.

Francouzská monarchie tedy žila z drtivé většiny z nepřímých daní, které platili rolníci, řemeslníci, dělníci a obchodníci, zatímco šlechta, církev a královský dvůr platili ze svých enormních příjmů daně malé nebo žádné. Odedávna bylo tradičním rysem nepříliš vyspělých společností spoléhat se na tento princip zdanění spíše než na daně z příjmu – už jen proto, že vést účetnictví a vykazovat příjmy vyžaduje určitou úroveň civilizace a gramotnosti.

Francouzská revoluce ovlivnila postoj politické levice k nepřímým daním. A k daním vůbec. Dnes se pokládá za samozřejmé, že levice hlasuje pro vysoké daně, zatímco pravice pro nízké. Ale nebyla to vždy pravda.

Levice: Nejen přímé daně musí býti odbourávány

Sociálnědemokratický senátor Karel Modráček se během své politické kariéry ve 20. a 30. letech intenzivně věnoval daním. Například: „Jsou-li daně, zvyšující nepoměrně režii podniků, škodlivými, jsou stejně škodlivými daně, jež příliš zatěžují konsumenty a oslabují jejich kupní způsobilost, která slouží domácímu trhu.“

Anebo: „My nemůžeme připustiti další zatěžování širokých vrstev novými spotřebními a nepřímými daněmi – a to nejen v zájmu jejich životní úrovně, nýbrž vůbec v zájmu národohospodářském – v zájmu výroby samotné. Naší zásadou jest úměrná úprava berních břemen, nikoliv jednostranná. Naší zásadou je podporování vývozu za současného podporování domácího odbytu, za současného povznášení domácí kupní síly. Nejen přímé daně (tedy daně z příjmů), ale i spotřební daně musí býti odbourávány.“

S překvapením zjišťujeme, že přinejmenším část nemarxistické levice zastávala před válkou názory, které bychom dnes označili za pravicové a liberální. Není to náhodou. Tradiční pravice bývala názorovou platformou šlechty (která spíše vybírala daně, než aby je platila), církve (pro kterou platilo totéž), armády, policie a velkých podnikatelů. Ti sice nějaké daně z příjmů platili, ale až do první poloviny 20. století šlo o zanedbatelné položky. Třída podnikatelů – můžeme říci rovnou velkoburžoazie – byla spjata se státem, neboť již v 19. století hrály významnou roli veřejné zakázky, licence na to či ono (například stavbu železnic či otevírání dolů) a tvorba zákonů, které podnikání upravovaly.

Pravice se tedy skládala z bohaté elity, která byla závislá na moci státu a přála si konzervovat status quo. Levice naopak usilovala o změnu poměrů a o větší ochranu pracujících před daněmi, kartely velkých korporací a jinými druhy mocenské zvůle.

Pravice: Zdaňte je, ať je nám dobře

Tradiční pravicová oligarchie se dodnes zachovala zejména v Latinské Americe: aliance latifundistů, průmyslníků, bankéřů, představitelů ozbrojených složek a církve – pro ni je občan jen zdrojem laciné pracovní síly a daní. Vzpomínám si, jak jsem jednou v hlavním městě Mexika šel po náměstí Zócalo, kde probíhala řadu dní trvající demonstrace proti novému pravicovému prezidentovi. Demonstrace připomínala veletrh, kde stánky vedle sebe nabízely různé druhy protestních myšlenek. U jednoho z nich mě zaujaly rudé vlajky, srpy a kladiva a hlavně portréty myšlenkových vůdců: Carlos Marx, Federico Engels, Vladimir Lenin a dokonce José Stalin.

Lenin věčně živý, ozvala se mi v hlavě vzpomínka na školní nástěnky. Když pravice nakládá s lidmi jen jako se zdrojem peněz a voličských hlasů, nesmí se pak divit, že levice nabízí alternativu – a ta nemusí být vždy modráčkovsky vlídná! Dnešní evropská levice paradoxně fandí velkým korporacím (daňové úlevy, investiční pobídky, pozemky zdarma a tak dále), přičemž nemilosrdně zdaňuje spotřebu a také práci. Sociální a zdravotní pojištění, které zhltne desítky procent hrubé mzdy, je historickým unikátem. Navíc nejde o pojištění, nýbrž jiný název pro daň z příjmů – přímou daň. Z kdysi svobodymilovné levice se časem stala nová oligarchie. Hovoří snad někdo z dnešní levice o škodlivosti vysokých daní z příjmů?

Úmyslně se zdržím komentáře k české politické situaci. Čtenář sám nechť si udělá obraz.

Psáno pro Lidové noviny