Na začátku by bylo dobré upřesnit, co to vlastně sociální stát je, co si pod tímto souslovím představují jednotlivé politické proudy nebo názorové skupiny a na základě jakých principů a jak by podle nich takový sociální stát měl fungovat. To totiž, jak se zdá, nevíme dostatečně jasně, pak je obtížné vůči vágnímu, resp. účelově se měnícímu obsahu tohoto pojmu argumentovat – ať už pro, či proti.
Častokrát se za sociální státy považují země Skandinávie či Finsko. Necítím se být odborníkem na posuzování jednotlivých severských zemí, nicméně jistou osobní zkušenost jsem v posledním období nabyl právě s Finskem. Shrnuto – základní rozdíl v chápání sociálního státu v Česku a ve Finsku spočívá v tomto: Sociálně potřebný Čech (a že jich je) říká Státe dej, mám nárok, zatímco Fin je státem limitován Snaž se, ukaž, že ti o něco jde, měj alespoň dílčí výsledky, respektuj pravidla hry, buď disciplinovaný a my (stát) ti dočasně pomůžeme. Oj, to by se nám žilo v sociálně orientovaném Finsku špatně.
Varování: Žití z darů je návykové, nezačínejte s ním
Nyní k těm eurofondům. Zdroje z fondů Evropské unie jsou chápány jako zdroje pro podporu ekonomiky a účelové investice. Posíleny spolufinancováním z rozpočtů (státních, municipálních či vnitrofiremních) zabírají a ovlivňují již poměrně významnou část trhu. Tato podpora dává práci mnoha lidem (a zde nemám na mysli různé agentury, které dotaci zařídí). Řada institucí či podniků a jejich subdodavatelů je již na přísun těchto zdrojů navyklá a ve svých strategiích s nimi počítá.
Také stát svou – mediálně přiživovanou – politikou „čerpání z těchto zdrojů“ (strašné sousloví) navozuje dojem, že na bázi této podpory je možné stavět blaho lidu a implikovat z něho sociálně orientovaný stát.
Je-li v konečném důsledku občan vystaven iluzi, že jeho sociální jistota může být postavena na zdrojích, kterými je naše ekonomika obdarována (stejně tak jsou-li zdrojem převážně státní zakázky či neadekvátní zadlužení), je to ta nejstrašnější služba, kterou můžeme svým sociálně potřebným (ale i lehce produktivním) spoluobčanům poskytnout. Schopnost udržet se ekonomicky naživu bez dotací, bez státních zakázek a bez významného zadlužení je ta nejlepší, opravdu sociální politika, která by měla být podporována a která vytváří onu sociální jistotu, po níž je poptávka.
Zdroje jsou. Zdroje jsou. Ale nebudou!
Jaký paradox, že onen smrtící mix iluzí nabízejí ti politikové, kteří hlásají podporu sociálního státu a kteří jsou také voleni převážně „prosociálně“ orientovanými občany. Úplným morálním fiaskem je pak pokrytecké přiživování se na této situaci, její PR a mediální prodej pod rouškou citlivě prosociálně orientovaných promoakcí a státních či firemních prezentací s oceňováním za zásluhy o rozvoj vlasti.
Nutno říct: již v brzké době přestane Česká republika být příjemcem prostředků z fondů Unie a stane se jejich plátcem.
Zdroje vyschnou, zdroje nebudou. Věci se změní. Ekonomičtí bumbrlíčci vypěstovaní na steroidech nesystémových a netržních podpor a dotací budou mít problémy. Prosociálně orientovaná podnikatelská a politická vrstva se stáhne do ústraní a bude si užívat plody své práce a jejich voliči, nevědomky závislí na těchto politických strategiích, budou ponecháni svému osudu.
Nenechme se mýlit. V konečném důsledku nás neochrání žádná modrožlutá vlajka, žádný sociální stát. Počítejme raději s tím, že to bude bezohledná rvačka o přežití. Máte snad pocit, že až půjde do tuhého, budou ti, kteří dnes žijí z moci, korupce a dotací, stejně sociálně citliví a ohleduplní, jak navenek vypadají dnes, kdy je jejich sociální citlivost placena z daní?
Zdá se mi, že jen stát (instituce, podnik, firma, rodina), který důsledně vede své občany (členy, zaměstnance...) ke starosti a odpovědnosti za sebe samé má nárok na přívlastek sociálně orientovaný či sociální, na rozdíl od státu, jehož sociální orientace je ve skutečnosti omezena na sliby, sociální dávky a upachtěné předvolebních dárků.
