Předplatné časopisu
Finmag do schránkyPředplatit časopis

Wall Street, Atény, Praha: Proč bychom měli vyrazit do ulic i my?

Tomáš Prouza
Tomáš Prouza | 4. 10. 2011 | 4 komentáře | 1 502
ArábieBank of Americadecentralizacemajetková segregacenezaměstnanostoccupy wall street

Řecké demonstrace i protesty ve Španělsku nás nechaly klidnými. Nepokoje v arabském světě nám byly ještě vzdálenější. Obyčejní Američané zabírají Wall Street – ani to s námi nehnulo. Popravdě, většina Čechů zachovává týž odstup i od domácích událostí ve šluknovském výběžku. Vydrží Česku klid věčně?

Wall Street, Atény, Praha: Proč bychom měli vyrazit do ulic i my?

Od půlky září běží v New Yorku médii přehlížená okupace Wall Street, série demonstrací, veřejných projevů a protestů proti rostoucí nerovnosti chudých Američanů a bohatých bankéřů. Možná by nad tím šlo mávnout rukou – jenže masové protesty se minulý týden rozšířily do Bostonu a o víkendu i do desítek dalších amerických měst.

Lid versus bankovní management

Většinu protestujících sice na počátku tvořili mladí nezaměstnaní lidé (podobně třeba jako při protestech ve Španělsku), ale k večerním a víkendovým akcím se přidávají tisíce zaměstnaných lidí i důchodců, kteří reagují na nejvyšší příjmovou nerovnováhu a nezaměstnanost od dob Velké deprese a nesouhlasí s vládní politikou podpory finančních institucí na úkor podpory tvorby pracovních míst – a především s tím, že management finančních institucí nebyl na rozdíl od jejich řadových zaměstnanců nucen k žádným osobním obětem. Pro ilustraci jedno číslo z řady statistik – Bank of America jako největší americká finanční instituce obdržela z veřejných rozpočtů od roku 2008 podporu ve výši 230 miliard dolarů – a za roky 2009 a 2010 nezaplatila ani dolar na daních, nýbrž dostala ještě daňovou vratku ve výši 4,2 miliardy dolarů. Ale co, Amerika není střední Evropa, řekne si řada Čechů a mávne nad tím rukou.

Hlavně klid

Rozhořčení z rostoucí nespravedlnosti společnosti se nešíří pouze Amerikou nebo arabskými zeměmi, ale je vidět už i v Evropě. Nejmasivněji zřejmě ve Španělsku, kde je pětina mladých do 30 let nezaměstnaná a dalších 46 procent má pouze krátkodobé pracovní smlouvy maximálně na půl roku (což jsou mimochodem horší čísla než v Egyptě nebo Tunisku). Ale co, Španělsko není střední Evropa, řekne si řada Čechů a mávne nad tím rukou.

První vlaštovky nespokojenosti se objevují i v Čechách. Ale co, Šluknovsko je problémem „nepřizpůsobivých“, a ne normálních Čechů, řekne si řada těch, kteří mají štěstí, že žijí jinde, a mávne nad tím rukou. Jenže to, co vybublalo na povrch na Šluknovsku, se dříve či později objeví i jinde. Nepromyšlené sociální reformy, které neberou ohled na lokální situaci a nemotivují ke změně, stejně jako čím dál tím horší školství přinesou čím dál tím rychlejší rozevírání nůžek mezi bohatými a chudými.

Majetková segregace začíná ve škamnách

Změny v sociálním systému se dají udělat velmi rychle – a pokud bude podpora jasně určena potřebným a zároveň bude motivovat k osobní aktivitě a řádné péči o rodinu, efekty se dostaví velmi rychle. Jen si politici budou muset uvědomit, že osobní aktivitu nelze měřit účastí na nucených pracích a že je na to potřeba mnohem jemnější metr, který budou držet v ruce lidé na obecní úrovni, kteří mohou v menších městech a vesnicích lépe dohlédnout na to, kdo se jak chová.

Mnohem větším problémem je ale rychlý propad českého školství, které se v mezinárodním srovnání propadá čím dál rychleji – a kde se čeští rodiče naučili, že za nadprůměrnou školku a školu se musí platit nemalé peníze. Během pár let se tak české děti začaly dělit na ty, jejichž rodiče si mohou dovolit platit tisíce korun měsíčně za to, co už jednou zaplatili v rámci svých daní, a na ty, jejichž rodiče si to dovolit nemohou, a kteří tak zůstávají napospas ve zbytkových školách. Děti bohatých tak dostanou nejen mnohem lepší vzdělání než děti chudých, ale už od mala v nich díky tomuto sytému pěstujeme pocit nadřazenosti. Česká společnost přitom historicky bývala hodně soudržná – a dnes se nikdo neptá, jestli ta radikální změna, která se objevuje, je skutečně správná. Příklady ze světa ovšem ukazují, že separovat děti tímto způsobem je cesta do pekel. Zřejmě je nejvyšší čas na okupaci ministerstva školství.

Psáno pro Lidové noviny

Autor článku

Tomáš Prouza

Tomáš Prouza

Vystudoval na VŠE v Praze mezinárodní politiku a diplomacii a na britské Open University získal titul MBA. Během studia pracoval v Nadaci Patriae a jako český a ekonomický redaktor česko-anglického měsíčníku The Prague Tribune. V roce 2000 spoluzaložil a do roku 2004 řídil server Peníze.cz. V létě 2004 se stal náměstkem ministra financí s odpovědností za finanční trhy, Evropskou unii a mezinárodní vztahy, byl prvním „panem Euro“ v ČR. Od roku 2007 byl spolumajitelem finančněporadenské firmy Partners, od prosince 2010 se opět z pozice vydavatele věnoval serveru Peníze.cz. Rok 2012 strávil na otcovské dovolené se svými dětmi a od listopadu 2012 žije se svou rodinou ve Washingtonu, kde působí jako hlavní expert Světové banky pro ochranu spotřebitele na finančním trhu, finanční vzdělávání a dohled nad prodejem finančních služeb. Rád cestuje a poslouchá klasickou hudbu, pije dobré červené víno a volné chvíle tráví nejraději na procházkách se svou maďarskou ohařkou nebo péčí o růže na zahradě.