Pavel Kohout: Proč opouštím NERV?

Proč jste se rozhodl opustit Národní ekonomickou radu vlády právě nyní? Bylo to „jen“ novoroční předsevzetí, nebo vás k odchodu motivoval nějaký konkrétní impuls?

Vlastně jsem tento krok plánoval již dříve, začátkem podzimu – říkal jsem si, až pracovní skupina vydá konečnou zprávu, práce bude hotova. Pro subkomisi NERVu pro penzijní reformu tento okamžik již nastal před Vánoci. Nevzbudilo to žádný rozruch.

Pro většinu kolegů z rady prý bylo vaše rozhodnutí překvapivé…

Proč? Podle mě je docela logické. Vykonám práci, potřesu si rukou na rozloučenou a s chutí na 100 % do soukromého sektoru, kde jsem doma.

Jakou roli ve vašem odchodu sehrála kauza Michálek, respektive reakce některých členů ODS, o nichž jste se zmiňoval i na vašem blogu?

Jen mě přesvědčila o správnosti mého rozhodnutí, ale neměla zásadní vliv. V dubnu bych skončil i bez kauzy, plánoval jsem to.

Občan je jen nevítaný hmyz

Tohle je trochu filosofická otázka. Proč lidé (primárně však ti zainteresovaní) nemají zájem bojovat s korupcí, s předraženými veřejnými zakázkami? Proč to nikoho nezajímá. Vždyť, jak jste řekl, kdyby nebylo korupce, pravděpodobně bychom neměli schodkový rozpočet…

Ne vždy se musí nutně jednat o korupci. Někdy, vlastně velmi často, může jít o „pouhou“ neefektivitu. Úředník rozhoduje o penězích, které mu nepatří a za které se pořídí nějaký majetek, který mu rovněž patřit nebude. Nikdy nebude bezprostředně motivován, aby vybíral optimálně. Ani když žádná korupce nebude hrozit! A když sem tam přijde nějaká „provize“, je na malér zaděláno. Klient, daňový poplatník, nemá do celého procesu vůbec co mluvit – nemá informace, nikdo se s ním nebaví, pro úředníky je občan velmi často jen nevítaný hmyz.

Proč to politiky nezajímá? Myslím, že zajímá, ale možná ne dostatečně. Proč? Někteří možná problém jednoduše podceňují. Pak jsou zde takoví, jejich životní styl není ani při nejlepší vůli vysvětlitelný legálními příjmy. A když bývalý premiér „geniálně“ investuje do veřejně neobchodovaných akcií, na nichž jakoby zázrakem – stoprocentně legálně – vydělá stamilióny, je to docela jasné každému s výjimkou právníků. Když bývalý člen vlády dostane teplé místečko zaručeně bez práce ve velké firmě, kterou pomáhal „výhodně“ privatizovat, je to také docela jasné.

Také se vám zdá, že i po více než dvaceti letech od pádu komunismu stále platí otřepané: „Kdo nekrade, okrádá rodinu?“ Nebo to platí jen někde?

Lidé se naoko rozčilují, ale většinou dávno rezignovali a je jim všechno jedno. Dnes ráno jsem šel do práce kolem obrovské fronty na OpenCard. Lidé se slovně rozčilují, ale nakonec stojí frontu jako stádo ovcí na předraženou službu, aby se pár vyvolených ještě více nakapsovalo. Všichni ti lidé ve frontě jsou spolupachatelé.

Mají v tomhle ovzduší vůbec podobné expertní sbory smysl? Práce v nich je časově náročná (navíc neplacená) a i když ji odvádíte sebelépe, politikové si stejně "tiše předou tu svou", protože pro ně vaše doporučení nejsou závazná… Nemáte občas pocit, že je to celé jen pozlátko pro veřejnost?

Cítím povinnost udělat, co je v mých silách. Včetně toho, že dám najevo, že se necítím být užitečným idiotem, který dělá křoví, zatímco nahoře se vesele krade.

Sbohem, a díky za ryby

Dokážete ještě vůbec věřit českým politikům, české pravici…? Neplánujete také nějaké stěhování za lepším, podobně jako delfíni z Adamsovy knihy So Long, and Thanks for All the Fish (česky Sbohem, a díky za ryby), které vyhnala stavba intergalaktické dálnice?

Spíše plánuji definitivní a úplný návrat do soukromého sektoru. Otevíráme investiční společnost Partners, takže práce bude dost.

Stěhování ve větším rozsahu by přišlo na řadu pouze v případě, kdyby v budoucnosti ve volbách uspěli Vogoni. A je pravda, že mnozí takzvaně pravicoví politici jakoby jejich oranžové létající talíře přímo vábili. Příště už pravice nebude mít takové štěstí, aby doslova pár týdnů před volbami do sněmovny zkrachovalo Řecko, což vyděsilo voliče tak, že levice zcela překvapivě propadla. Příště už pravice nebude mít takové neuvěřitelné štěstí, aby manželka předsedy sociální demokracie měla osobní vazby na řeckou politickou scénu a ještě se tím velmi inteligentně chlubila na veřejnosti. A aby jeden z nepříliš sympatických pravicových politiků byl nahrazen mnohem sympatičtějším právě včas, to již hraničí s Nekonečnou nepravděpodobností.

Nekonečně nepravděpodobné události se občas stávají. I když spoléhat na ně je trochu sci-fi.

Co jste si vlastně z vašeho působení v NERVu, Poradním sboru expertů a dalších komisích vlastně odnesl?

Celkem jsem napočítal pět různých vládních komisí, kde jsem byl od roku 2002 členem. Zpočátku to byla zajímavá zkušenost. Teď už je to rutina. Musím ale pochválit tento NERV přinejmenším v jednom směru: je zdaleka nejlépe organizován, po administrativní stránce funguje naprosto vzorně.

Zkušeností jsem si odnesl dost, takže si ani nestěžuji, že jsem všechny tyto komise absolvoval zdarma. Co mě ale mrzí – chtěl jsem, aby jednomu asistentovi bylo možné proplatit jízdenku do Ostravy kvůli účasti na konferenci o elektronických aukcích. Nebylo to možné. Nakonec jízdenka bude proplacena, ale neptejte se, jak... Připadá mi skandální, aby student dotoval stát, který na špatně organizovaných veřejných soutěžích ročně ztrácí nejméně desítky miliard.

Členem rady zůstanete ještě asi tři měsíce, abyste dokončil svou práci. Budete za sebe hledat náhradu? Máte už nějaké tipy, koho byste vládě do NERVu doporučil místo sebe?

Nemyslím, že to bude nutné. Ledaže by tematiku veřejných zakázek tvořivě pojednal někdo podstatně v oboru kvalifikovanější než já. Pavel Bém, například. Jeho zkušenosti jsou bezpochyby nesmírně cenné.

Nepropadejte panice.

Psáno pro Finmag