Česko v evropské oslovské lavici

Rozumět české vládě, zvláště pokud jde o Evropskou unii, je stále těžší. Česko, které Unii tak moc a tak zbytečně zkomplikovalo přijímání Lisabonské smlouvy, je dnes na samém jejím okraji. Bez přátel, bez vlivu, jen s občasnými pokusy něco prosadit přes Polsko, případně Visegrádskou čtyřku. Podíl na tom má samozřejmě i to, že hlavní vládní strana ODS je v okrajové „euroskeptické“ frakci Evropského parlamentu s britskými konzervativci a polskou katolicko-nacionální stranou Právo a spravedlnost. Cena za to, že český europoslanec Jan Zahradil této frakci předsedá, je v tomto případě hodně vysoká…

Euro nemáme a ani mít nemůžeme

Česko navíc nemá euro. I to nás odsouvá na druhou eurokolej. Samozřejmě, lze namítnout, že ve „druhé lize“ jsou kromě nás tak důstojné evropské země jako Švédsko nebo Dánsko. Faktem ale je, že v naší „nové části“ Evropské unie se vstup do eurozóny stále ještě bere jako potvrzení kvality výkonu státu – přinejmenším tomu tak bylo u všech tří východních nováčků, Slovinska, Slovenska a Estonska…

V době, kdy v eurozóně vypukla dluhová krize, však dalo Česko najevo, jak „prozřetelné odmítnutí eura bylo“, což je od země, která se v posledních letech začala sama propadat do hlubokých deficitů a na splnění kritérií pro vstup do eurozóny může na léta zapomenout, více než pokrytecké. A to i kdyby koruna opravdu byla pro Čechy jednoznačná výhra, což podle mnoha názorů českých exportérů a velkých firem, vůbec není.

Ještě nebezpečnější je však naše absence u většiny klíčových jednání eurozóny. Krize eura totiž způsobila mnoho zlého, přinesla ale také jednu zásadní změnu: Země eurozóny byly donuceny ke společné a velice intenzivní komunikaci. A znáte to: Když už řešíme tohle, proč nevyřešit i toto... Navíc se začala na části „pro všechny“ a na ty „euro only“ dělit i vrcholná setkání.

Za to, že jsme neskončili úplně mimo hru, musíme poděkovat Německu, které hledá v „nové Evropě“ spojence pro prosazení odpovědné rozpočtové a hospodářské politiky. Kancléřka Merkelová totiž našla způsob, jak otevřít i tento exkluzivní klub státům Unie, které z nějakého důvodu euro ještě nemají. Zřejmě s pocitem, že se tak lépe prosadí „odpovědný Sever“ proti „nezodpovědnému Jihu“.

Německá šance

Plán nazvaný Pakt pro euro plus není ničím jiným než souhrnem pravidel odpovědného rozpočtového a hospodářského chování unijních států, obsahujícím takové základy jako „zvyšování platů podle produktivity“, „nezadlužování státu“, „udržitelnost penzijních systémů“ a podobně. Není v něm nic o sjednocování daní, nevyplývají z něj žádné finanční závazky na sanování zadlužených zemí EU.

Většina „neeurových“ zemí tuto německou nabídku pochopila a k Paktu pro euro plus se přidala. Nejde jen o našeho dnes nejbližšího spojence Polsko, cílevědomě si budujícího pozici členské země, jež se chce podílet na klíčových rozhodnutích Unie. Darované šance využilo i takové Dánsko, samozřejmě Litva a Lotyšsko, neváhali ani Bulhaři a Rumuni.

Mimo zůstala jen podivná čtveřice Velké Británie, Maďarska, Švédska a Česka. Vysvětlování premiéra Nečase bylo zmatené a nedůvěryhodné. V zásadě mu na Paktu nic nevadí, ale prý se jednalo „o nás bez nás“. Připustil také, že se Česko může k Paktu připojit, když zjistí, že zisky převyšují náklady (jaké?). „Nepropadám panice, že tu budou dvě skupiny států a budou mít rozdílnou míru připojení k Evropě,“ tvrdí Nečas. „Evropa už stejně dvourychlostní je.“

Bez vlivu na vlastní životy

Na otázku, proč to Česko dělá, proč se soustavně odsouvá více a více na okraj Unie, však Nečas nedal žádnou odpověď. „Co nám hrozí kromě toho, že česká delegace při summitech nebude moci plynule přejít na odpolední jednání?“ ptá se v článku obhajujícím Nečasovu pozici komentátor Lidových novin Daniel Kaiser.

Hrozí nám mnohem víc: obrovská, zásadní ztráta vlivu na dění v Evropské unii, která už teď ovlivňuje ze 70 % naše životy, oproti 30 %, která zůstávají v rukou českých úřadů a státu. Důsledky naší přítomnosti v druhé lize brzy pocítíme všichni, a to mnohem více než Švédové nebo Britové. Česko bude sedět v oslovské lavici s průšvihovými Maďary. Ti mají Viktora Orbána. My ke své smůle nejen Petra Nečase, ale především Václava Klause, který jako by český ústup na okraj Unie neviditelně, ale cílevědomě řídil.

Autor je redaktorem Lidových novin