Na to, že Česká republika je jen stínem meziválečného Československa, desáté nejvýkonnější ekonomiky tehdejší doby, si Češi už tak nějak zvykli. Nejméně v posledních patnácti letech si žádný z klíčových českých politiků nepostavil ambicióznější cíl, než být zvolen v příštích volbách.
Ani Václav Klaus, přes svou erudici ekonoma, nebyl s výjimkou kuponové privatizace schopen nastínit pro Česko žádný program, který by nám dokázal dát nějaký smysluplnější dlouhodobější cíl. Česká republika tak v poslední dekádě a půl v ničem nepotvrzuje svou výrazně lepší startovní pozici, než jakou měly ostatní postkomunistické země.
Zase za Portugalskem
Ještě v polovině devadesátých let se zdálo, že by Česko mohlo – aniž pro to s výjimkou bleskové a poněkud problematické privatizace něco udělalo – hospodářsky ujet svým partnerům z Visegrádské čtyřky. Na přelomu tisíciletí jsme ale byli bezpečně zpátky v houfu zaostávajících postkomunistických zemí.
Jenže ani mezi nimi nejsme schopni plnit pozici ekonomického lídra, který by svými kroky inspiroval okolí. Výsledkem toho je smutná skutečnost: Náš odstup od ostatních postkomunistických zemí se výrazně snižuje, zatímco západní Evropě se přibližujeme výrazně pomaleji.
Poslední fackou, po níž by mělo následovat probrání se z „českého snu“ o vlastní výjimečnosti, je v těchto dnech zveřejněná statistika Eurostatu. V ní se Česko propadlo na žebříčku, který řadí země podle hrubého domácího produktu na obyvatele, přepočítávaného podle zřejmě nejférovější metody PPS, ze sedmnáctého na devatenácté místo. Přeskočilo nás opět dokonce i krachující Portugalsko a poprvé jsou na tom lépe než my i Malťané. Velký, devítiprocentní odstup si stále udržujeme i za bankrotujícím Řeckem.
Estonsko má vizi, my jen uměle nízké platy
Zásadnější zprávou ale je, že se každý rok zmenšuje rozdíl mezi námi a Slovenskem a že na nás mílovými kroky dotahuje také Estonsko. Stát, kam by se měli čeští politici, ekonomové, ale i novináři jezdit povinně učit. Estonsko je zářný příklad země, jejíž elity se rozhodly, že se chtějí stát „skandinávskou zemí“ a setřást ze sebe postkomunistický stín, a hlavně pro to opravdu něco dělají: Intenzivně podporují nové technologie a vědu a výzkum a stejně tvrdě jdou i za vymýcením korupce. Samozřejmě jim v tom pomáhá blízkost s podobně se chovajícím Finskem, ale i Česká republika by si mohla vzít inspiraci například v sousedním Rakousku nebo Německu, přinejmenším jeho bavorské části.
Tabulka Eurostatu je o to nelichotivější, že pokud by byla sestavená na základě příjmové statistiky, byť i podle parity kupní síly, Česko by se v ní propadlo ještě výrazněji. Naše ekonomika totiž dlouhodobě funguje na základě platového dumpingu, kterým musí vyvažovat vysokou míru korupce, špatně fungující státní správu a nedostatečně se rozvíjející infrastrukturu.
Při pohledu na současnou vládní situaci, myšlenkově pustou politickou scénu, jen ojedinělé podnikatelské úspěchy uskutečněné v České republice, se lze oprávněně obávat, že by sešup z vůdčí pozice regionu, který však zatím příliš nepociťujeme, mohl skončit pořádně natlučenou zadnicí.
Autor je redaktorem Lidových novin
