Snížení ratingu USA byl od agentur sebevražedný krok. Díky za něj!

Historicky prováděly agentury jako S&P, Moody a Fitch „rating“ pro dluhy komerčních firem a ty také platily za to, aby byly známkované. Agentury nebyly moc svižné, zaměstnávaly hlavně účetní a právníky, kteří procházeli stovky či tisíce stránek rozvah, finanční toků, výsledovek, právních dokumentů a podobného „velice zajímavého“ čtení. Jejich metodologie nebyly sice přesně známé, ale byly celkem stabilní a v hrubých rysech se vědělo, o co jde – jak jsou společnosti schopny generovat peníze na základě minulých výsledků a jak odolné jsou proti šokům.

Dluhy států začaly být známkovány hlavně z prestižních a marketingových důvodů – taky za to nikdo neplatil. Podstatně jiná byla i metodologie – státy zkrátka nejsou firmy. Hlavně proto, že stát, který si tiskne vlastní měnu a v té samé měně kupí dluhy (tedy ne jako například Argentina či Řecko, které měly dluhy v dolarech či eurech), nemůže nedobrovolně zbankrotovat (dobrovolně si samozřejmě může dělat, co chce). Peníze, co potřebuje, si prostě natiskne. Jistě, může to vést k inflaci (i když Japonsko slouží jako protipříklad), která vaši investici znehodnotí.

Jenže rating je měřítko úvěrového rizika, ne inflačního. Proto mají inflačně vázané dluhopisy (u kterých inflace určuje jak úrok, tak i to, kolik dostanete zpátky nakonec) stejný rating jako ty s pevnou úrokovou sazbou. Pokud vydavatel zbankrotuje, tak nesplatí dluhopis ať je takový, nebo makový.

Vnucené ratingy

Rating je vlastně – v teorii – užitečná nálepka. Dovoluje investorům rychle zařadit nějakou investici do škatulky a vybrat si jen některé škatulky, do kterých chce investovat. Bohužel, z tohoto škatulkování se velice rychle může stát zvyk a náhrada investičního uvažování, které vyžaduje, abyste se na každou investici pořádně podívali – a ne jen věřili nějaké agentuře. Ještě horší ale je, když se regulátor rozhodne použít škatulky (a jenom škatulky), a tím přikáže investorům, že je musí používat taky, ať chtějí, nebo ne.

I kdyby ratingy byly úplně suprové a neomylné, bylo by nucení investorů do škatulek problematické. Bohužel ratingy jsou podstatně horší než neomylné. Metodologie, které byly dobré pro firmy, jsou nevhodné pro státy a úplně nesmyslné pro známkování něčeho jako hypoteční obligace či ještě hůře syntetické obligace. Ratingové firmy v té oblasti neměly vůbec žádné znalosti či zkušenosti (velká část rizika u těchto obligací byla tržní riziko, o kterém ratingové agentury nevěděly v podstatě nic), dat bylo pomálu, a jelikož je jejich model postavený na principu „uživatel = ten, který za rating platí“ (např. vydavatel dluhopisu platí za rating), tlak na dobrý rating byl značný. Je s podivem, že v takovéto situaci byly a jsou ratingy důležitou části regulace (všechny basilejské smlouvy o bankovní regulaci na nich staví).

Mrtvá kočka? Super, kolik chcete půjčit?

První odklon ale nastal už před několika lety, při začátku krize. Předtím centrální banky půjčovaly jen proti kvalitní jistině, kde kvalita byla většinou definována jako AAA rating. Ve chvíli krize, kdy byla potřebná likvidita, začaly centrální banky ve velkém půjčovat i proti velice pochybným jistinám (jak se vyjádřil jeden komentátor, půjčily vám peníze, i když jste jako jistinu nabídl mrtvou kočku). Tento proces poté pokračoval, například Evropská centrální banka „kvalitu“ snižovala dle toho, jaký byl zrovna rating Řecka, a nepřekvapilo by mě, kdyby – až Řecko zkrachuje – pořád půjčovala proti řeckým dluhopisům (bude-li v té době Řecko pořád ještě v eurozóně).

Bude všechno špatné pro něco dobré?

Ratingy ale pořád zůstaly středem jiných finančních regulaci – ať už pro pojišťovny, banky či jiné finanční instituce. A to až do prvního srpnového víkendu. Několik hodin poté co Standard & Poor’s ohlásili snížení amerického ratingu, vydali američtí federální regulátoři (Fed, FDIC, NCUA a OCC, tedy v podstatě regulátoři všech finančních institucí v USA) společné prohlášení, kterým – co se týče finanční regulace – downgrade S&P zrušili. Anebo z jiného pohledu: zrušili důležitost ratingů pro regulaci.

Samozřejmě, teď takhle reagují, protože se jim rating zrovna nehodí do krámu – ne proto, že je to fundamentálně špatný způsob. Nicméně pokud by výsledkem bylo vynechání ratingů z regulace (ať se investoři sami rozhodnou, jestli rating použijí), měla by tahle celá aféra minimálně jeden kladný výsledek. Něco takového by ratingovým agenturám zasadilo velice citelnou ránu. Ne smrtelnou, ale pro jejich prestiž a ziskovost velice závažnou.

Na druhou stranu, nejhorší možné řešení by bylo založení státních ratingovych agentur. Což bohužel – speciálně v Evropě – nelze vyloučit.