O stravenkách, mimozemšťanech a finanční gramotnosti

V novinovém článku o plánovaném zrušení daňového zvýhodnění stravenek „paní Ivana“ popisuje, jak každý měsíc za stravenky kupuje rodině medový dort. „Máme ho všichni rádi, ale bohužel je dost drahý. Když ho zaplatím stravenkami, přijde mě prakticky na polovinu,“ říká.

„Občas zajdu s dětmi k McDonaldovi, ale jen tehdy, když mám peněženku plnou stravenek. Pak mám pocit, že mě ten předražený karbanátek v housce vlastně tolik nestojí,“ popisuje jiná stravenková strávnice.

Chyba v jejich logice je zjevná. Fakt, že polovinu hodnoty stravenky přispívá zaměstnavatel, na nákladech na dort nic nemění. Náklady koupě dortu nejsou stravenka, ale to, co si za ni můžeme koupit místo něj.

Nobelista: pro ekonomický růst třeba i s Marťany

Jistě, každý někdy máme na dort takovou chuť, že v dané chvíli náklady obětované příležitosti vnímáme jako nižší. Průšvih je v tom, když podobně uvažujeme při závažnějších finančních rozhodnutích, než je koupě dortu.

Co je RPSN, už se snad na školách v hodinách finanční gramotnosti učí, ale náklady obětované příležitosti? S těmi mají problémy i světoví ekonomičtí a političtí lídři. Držitel Nobelovy ceny za ekonomii Paul Krugman považuje za nejvyšší možné ekonomické blaho (fiktivní) hrozbu útoku mimozemšťanů. Kdybychom věřili, že na nás zaútočí zelení mužíčci, světová ekonomika by se rozjela na plné obrátky.

Zbrojaři by dávali zakázky ocelářům, oceláři zase těžařům, těžaři pekařům... Háček je v nákladech obětované příležitosti. Na mimozemšťany bychom postavili pangalaktické hyperdělo. Nebýt hrozby mimozemšťanů, postavili bychom něco jiného, co většina lidí obvykle preferuje více.

Tak kopni do tý ekonomiky

Je to skoro stejné, jako když mudrlanti po každém hurikánu a zemětřesení opakovaně podléhají tzv. iluzi rozbitého okna, tedy že obnova po katastrofě vlastně ekonomiku podpoří.

Tady by zavilý keynesiánec vytasil argument, že ekonomiku je v současné krizi třeba „nakopnout“, protože firmy neutrácejí, protože jejich zákazníci neutrácejí, protože jsou sami zaměstnanci firem, které neutrácejí... Zkrátka spirála smrti. Ovšem když se vzdám současné spotřeby, uvolňuji tím k investování zdroje pro někoho jiného, což samo o sobě ekonomiku stimuluje. Že stát novým podnikům hází všemožně klacky pod nohy a na druhé straně „podporuje“ růst stavěním hladových zdí, je jedna z největších absurdit současnosti.

Jistě, nikdo nejsme chladně ekonomicky kalkulující stroj. Ano, i autor tohoto sloupku občas zaplatí předražený karbanátek stravenkou (a ospravedlňuje si to snahou zbavit se stravenky, která má ve srovnání s hotovostí nevýhodu nižší likvidity a časově omezené platnosti). Tím lépe pro výrobce karbanátků a medových dortů.

Ovšem když náklady obětované příležitosti nechápe ani nositel nobelovky, jsme nejspíš v pěkné bryndě.