Zase krize: O králíčkovi, který chtěl koňskou injekci

Recese znamená pokles výkonu hospodářství a vyšší nezaměstnanost. Finanční krize je větší bestie. Jaký je rozdíl mezi recesí a krizí? Recesi lze přirovnat k únavě po práci. Když ekonomika přepíná síly a produkuje nad svůj potenciál, následuje potřeba přestávky. Krize však není běžný odpočinek; spíše zhroucení organismu. Krize nastává, když organismus přepíná své síly a „jede“ na doping.

Zadluženi jsou prakticky všichni

Funkci dopingu samozřejmě zastávají peníze. Bývalo obvyklé, že po příchodu recese vláda rozhodla, že je třeba podpořit ekonomiku dodatečnými výdaji. Jako když si unavený pracant dá něco na posilněnou. Když recese odezněla, vládě se nechtělo výdaje rušit, protože si na ně jejich příjemci už zvykli. Tak vznikly hory státních dluhů, které dnes trápí skoro všechny evropské vlády, s výjimkou rozpočtově střídmého Estonska.

O drogové závislosti států na dluhy bylo napsáno hodně. Méně se ví, že soukromé dluhy jsou ještě větší malér, hlavně v Evropě. Španělské podniky a domácnosti dlužily bankám 284 procent hrubého domácího produktu v roce 2010, uvádí nedávno publikovaná zpráva Banky pro mezinárodní vypořádání v Basileji. Portugalské podniky a domácnosti dluží 259 procent hrubého domácího produktu. Nizozemci dluží 251, Belgičané 241, Britové 232, Francouzi 224, Finové 212 a Italové „pouhých“ 181 procent HDP.

Lépe jsou na tom Němci, kteří dluží přijatelných 164 procent HDP; střízliví Češi dokonce jen necelých 50 procent! Pro transatlantické srovnání: Američané dluží 171 a Kanaďané 201 procent HDP.

Bez krize to nepůjde

Problémy se státním dluhem USA a EU jsou zhruba srovnatelné. Pokud však jde o bankovní dluh soukromému sektoru, EU je na tom mnohem hůře: je těžce předlužená. Hospodářská recese v prostředí takto přesyceném bankovními úvěry musí nutně přerůst v bankovní krizi. Hospodářské dějiny neznají případ, aby se ekonomika do této míry zadlužená ozdravila bez krize.

Proč však jsou Španělé, Portugalci a Irové po krk v dluzích, zatímco německý soukromý dluh nepřekračuje meze stability? Měnová politika Evropské centrální banky byla přizpůsobena potřebám Německa, které potřebovalo nízké úrokové sazby. Na ekonomiky okrajových států eurozóny tato politika měla podobný efekt, jako když veterinář aplikuje králíčkovi injekci určenou pro koně. Koňská dávka levných peněz způsobila neuvěřitelný stavební boom v Irsku a ve Španělsku. „Španělsko prožívá čtrnáctý rok nepřerušeného hospodářského růstu,“ psalo se v roce 2007. „Nezaměstnanost, která v 90. letech dosahovala 20 procent, poklesla na úroveň 8,2 procenta.“ Tehdy se však evropská dluhová expanze blížila kulminaci a byly zřejmé známky budoucích problémů.

Ty se naplno projevují na podzim 2011. Bajka o králíčkovi, který chtěl stejnou injekci jako kůň, končí. Králíček doběhal a svíjí se v křečích. Doping v podobě levných eurových úvěrů byl příliš silný. Makroekonomie je však přece jen radostnější obor než veterina nebo medicína. Pacienti nikdy úplně neumírají. Ekonomika vždy nějak přežije, a to i tu nejhorší krizi. Existují metody, kterými by vláda nebo Evropská centrální banka mohla tento přerod usnadnit a zmírnit těžkosti?

Vláda je lékař, který zná jen jeden recept: stimulační rozpočtovou politiku. Dnešní evropské veřejné finance jsou však ve stavu jako po středně velké válce. Na stimulaci není prostor, naopak, je třeba dluhy splácet, a nikoli dělat nové.

Inflace děsí, ale také zachraňuje

Evropská centrální banka má také jen jeden recept: pumpovat peníze do oběhu. Zde neexistuje limit, protože libovolný počet miliard eur lze vyrobit stisknutím několika kláves. Potíž je v tom, že tato finanční medicína má vedlejší efekt: inflaci. Proto již dva němečtí členové vedení ECB na protest odstoupili: Axel Weber a Jürgen Stark. Němci inflaci nenávidí od roku 1923, kdy je úmyslně rozpoutaná hyperinflace připravila o úspory a zruinovala ekonomiku.

Při vyloučení nemožných variant však inflace zůstává nejméně špatným řešením. Inflace je účinným rozpouštědlem dluhů. Nikdo ji nemiluje a Němci ji vyloženě nenávidí – ale jiné řešení tu zkrátka a dobře není.

Nějaká dobrá zpráva? Inflace dělá investorům radost, neboť rozpouští dluhy a úspory na bankovních účtech, ale nafukuje ceny majetkových investic, zejména akcií a nemovitostí. Nejprve ovšem Evropa projde bolestným obdobím, kdy všichni budou ztrácet.

Psáno pro MF Dnes