Tikající eurobomba. Druhé jednání: Život s eurem (2001–2004)

• První jednání: Budiž euro (1991–1997)
• První jednání: Kašleme na Maastricht (1997–2001)

Jihoevropské země po zavedení eura najednou zjistily, že si mohou půjčovat za německý úrok, a to byl poslední hřebík do rakve naděje, že se finance těchto zemí vůbec někdy vzpamatují. Nejhorším příkladem však šli Němci a Francouzi, když porušili pravidla eurozóny, která vynucovali na ostatních.

Odhodlání Evropanů a jejich hmatatelná touha po úspěchu historického projektu se zprvu dočkaly odměny. Banky, penzijní fondy a významní investoři z celého světa se začali o novou Evropu zajímat.

Portugalské a irské státní dluhopisy vdané za francouzskou hospodářskou sílu a německou spolehlivost náhle vypadaly jako nízkoriziková, rozumná a do budoucna orientovaná investice. A zrovna tou dobou začal finanční sektor vymýšlet první kouzelnické triky nové generace.

Peníze (skoro) zadarmo. Dost pro všechny

Německé čističky odpadních vod, španělské městské samosprávy, portugalské vesnice a irské oblastní banky se dostaly do party s bankéři z Wall Street a manažery londýnských fondů, kteří jim slíbili tučné zisky z dluhů převedených na obchodovatelné cenné papíry. A tak zatímco národní vlády se jakžtakž snažily omezit deficity, jak to po nich žádala maastrichtská kritéria, municipality hromadily dluh, který nebyl na žádné z mnoha evropských úrovní evidován či monitorován. Laciné úvěry se rozdávaly na každém rohu a nebylo nic snazšího, než odkládat splatnost do vzdálené budoucnosti a dál navyšovat státní výdaje.

Ukázalo se, že v Maastrichtské smlouvě je skulina. Harvardský ekonom Kenneth Rogoff tvrdí, že pravidlo dluhového stropu mělo být novelizováno a že nebylo rozumné zavádět 60procentní limit na čistě kvantitativní bázi, aniž by se kdo ptal, odkud dané úvěry vlastně pocházejí. Podle Rogoffa bylo záhodno omezit především podíl zahraničních závazků na celkové zadluženosti členských zemí. V dlouhodobém horizontu, a zejména během hospodářské krize, totiž takové dluhy vedou k nežádoucí závislosti na vrtkavých trzích.

Jenže vlády si půjčovaly obrovské sumy právě od zahraničních věřitelů, zejména velkých evropských bank. Hromadily, ekonomickým žargonem řečeno, externí dluh. Deutsche Bank nakupovala řecké bondy, Société Générale investovala do španělských dluhopisů a penzijní fondy ze Spojených států a Japonska skupovaly dluhy dalších evropských zemí. Výnosy nebyly kdovíjak závratné, ale nízké bylo i riziko úvěrového selhání – nebo si to alespoň všichni mysleli. Každopádně se v té době vytvořily měnové vazby, které z Řecka udělaly peněžní bombu, která měla o mnoho let později ohrozit celou eurozónu.

Řekové si mohli půjčovat za úrok jen o něco vyšší, než jaký na své dluhopisy vypláceli Němci. „Euro pro nás byl ráj,“ říká tehdejší ministr financí Janos Papantoniu.

Dodává, že jakmile jihoevropské země vstoupily do eurozóny, hodily všechny snahy o ozdravení svých financí za hlavu. Díky vydatnému přísunu laciných peněz ze severní Evropy si začal řecký veřejný sektor půjčovat jako utržený z řetězu. To bylo možné jedině proto, že vstupem do eurozóny si Řekové de facto zároveň půjčili německou důvěryhodnost a úvěrový rating.

Řekové zakládají dluhovou agenturu

Před přijetím eura jevili Řekové o mezinárodní dluhopisové trhy jen pramalý zájem. Jejich země byla jednoduše příliš malá a příliš nerozvinutá, než aby hrála nějakou zásadnější roli. Roku 1999 však socialistická vláda v Aténách ustavila takzvanou Agenturu pro správu veřejného dluhu a ředitelem jmenovala Christoforose Sardelise. Ten za někdejšího vojenského režimu přednášel ekonomii ve Stockholmu, teď měl šéfovat úřadu s dvěma či třemi desítkami zaměstnanců.

Řekové vůbec poprvé začali aktivně nabízet zahraničním investorům větší objemy dluhu s delší splatností. Jako by přitom volali – kupujte výhodné dluhopisy od Evropské unie!

Sardelis vzpomíná, že jeho pracovištěm byla celá Evropa a posluchárnou každý fond. Dnes je mu jednašedesát a je členem správní rady společnosti Ethniki, největší řecké soukromé pojišťovny. „Naším úkolem bylo sehnat peníze za co nejlepších podmínek,“ říká.

Řecko brzy prodávalo na každé aukci balík bondů v hodnotě přes pět miliard eur. Počínaje rokem 2001 o ně jevila zájem celá Evropa, jakož i Japonsko a Singapur, pokračuje ve vyprávění Sardelis. Řecku se dařilo natolik, že Sardelis dokonce zlanařil pár špičkových expertů Deutsche Bank. Řecko bylo prostě in. Ve skutečnosti však Řekové rozprodávali vlastní budoucnost, aniž si to uvědomovali. Vstup do eurozóny považovali za svůj konečný cíl, jenže on to byl pouze začátek.

Na jaře 2003 převyšoval úrok u řeckých bondů ten německý o pouhých 0,09 procentního bodu. V podstatě to znamenalo, že trhy měly v té době pocit, že řecká ekonomika, založená na loďařství, pěstování oliv, výrobě jogurtu a cestovním ruchu, je stejně bonitní jako vysoce průmyslové Německo, tehdy největší světový exportér. Proč? Inu protože v obou zemích se platilo stejnou měnou. A protože trhy – jak v nedávném rozhovoru pro týdeník Die Zeit vysvětlil Andreas Schmitz, šéf Asociace německých bank – nikdy neuvěřily v onu zmiňovanou klauzuli Maastrichtské smlouvy, která měla zabránit tomu, aby jakýkoli člen eurozóny platil dluhy jiných členských zemí.

Trhy podle Schmitze pevně věřily tomu, že „v krizové situaci silné země podpoří ty slabší“, což byl názor založený na dosavadním laxním přístupu evropských politiků k vlastním pravidlům. Ti, kdo tenkrát nakupovali řecké dluhy ve velkém, sázeli na to, že evropští státníci v případě potřeby poruší vlastní pravidla znovu.

Sardelis tvrdí, že hrozící problémy pozoroval a varoval před nimi. Vzpomíná na atmosféru „všeprostupující iluze, že měnová unie vyřeší všechny naše strasti“. A tak Řekové namísto tlaku na hluboké reformy řeckých státních financí „sklouzli ke staré mentalitě“. Namísto podpory spoření bylo heslem doby hromadění dalších a dalších půjček.

Německo podkopává základy Maastrichtu

Roku 2002 mělo Německo jiné starosti než řecké státní finance. Evropská komise hrozila, že Berlínu zašle varování. Němci si plánovali půjčit víc, než se čekalo, čímž by překročili povolený deficitní limit ve výši tří procent HDP. Výsledkem však nebyla ukázka německé fiskální disciplíny a lpění na evropských pravidlech, nýbrž dvouletá bitva Schröderovy vlády proti bruselskému plesknutí přes ruku.

Členů Evropské komise, kteří otevřeně kritizovali rozvolňování maastrichtských pravidel, bylo pomálu. A Němci, spolu s Francouzi (oběma zemím hrozila procedura kvůli přemrštěnému dluhu) čile podkopávali základy Maastrichtské smlouvy. Obě země, odhodlané nepodřídit se sankcím, si zajistily většinu v Radě ministrů hospodářství a financí, která poté zrušila sankční proceduru Evropské komise. To bylo vážné porušení pravidel, jehož plné důsledky se ukázaly až později.

Německo-francouzská iniciativa de facto anulovala Pakt růstu a stability, k jehož ratifikaci přinutili ostatní země Unie právě Němci. Dopady byly fatální. Nedodržují-li pravidla dvě největší ekonomiky Unie, proč by je měl dodržovat kdokoli jiný?

Tento vážný poklesek byl zaobalen do politického žargonu. Porušení Paktu bylo zamaskováno falešnými proklamacemi o neotřesitelnosti Paktu. Jeho ustanovení nebyla formálně zrušena, byla však neformálně změkčena natolik, že si je v budoucnu mohl překroutit k obrazu svému každý stát, který by se dostal do finančních potíží.  Celý proces rovněž vedl k nikoli nevýznamnému vedlejšímu efektu – exekutivní pravomoci, jimiž v Evropě de iure disponovala Evropská komise (jíž se neformálně přezdívá „Strážce úmluv“), de facto přešly do rukou Evropské rady, což je skupina hlav států či předsedů vlád členských zemí.

Namísto centralizace a koncentrace správy eurozóny do Bruselu, jak to bylo původně zamýšleno, začaly znovu vystrkovat růžky národní zájmy Berlína, Paříže, Madridu a Říma.

Pokračování článku najdete zde Druhé jednání: Podvod se provalil (2004–2008)

Pro Finmag přeložil Aleš Drobek.