Nekontrolovatelný růst dluhu? Nikoli, úspor!

Terminologické předznamenání: Své drobné na důchod zhodnotíte buď tak, že si něco koupíte (nemovitosti, komodity, akcie, obraz od Karla Gotta), tedy reálnou cestou, nebo je někomu půjčíte a on je zhodnotí za vás (dluhopisy, spořicí účet, lichvářská půjčka za 20 procent švagrovi), tedy dluhovou cestou. Toť vše.

Japonec v první linii

Demografické prognózy jsou obecně mnohem přesnější než ty ekonomické. Když se tedy průměrný Japonec ve středním věku v 80. letech podíval na vyhlídky financování svého důchodu (Graf 1 – počet pracujících v budoucnu), aktivoval svou pověstnou spořivost a začal si ukládat na stáří. Z možností zhodnocení si zvolil tu první – reálnou, stejně jako několik milionů jeho krajanů. Situace nafoukla japonskou ekonomiku do takových rozměrů, že se na začátku 90. let japonské akcie prodávaly za 40násobek svých zisků (průměr je 15) a ceny nemovitostí na hustě obydlených ostrovech vylétly do nebes. Proč si taky nenakoupit, když ceny stále rostou, že?

Graf 1: Prognóza složení japonského obyvatelstva

^{Zdroj: Ministry of Internal Affairs and Communications, Japonsko}

Ouha! Po splasknutí bubliny ztratily do dnešní doby akcie 80 procent a nemovitosti 50 procent. To ale našeho Japonce od šetření neodradilo, škudlí dál, jen už ne v reálných aktivech, kde se spálil. Místo toho jeho penzijní fond nakupuje ve velkém japonské vládní dluhopisy, vláda za něj jeho peníze utrácí a vzniká dluh. Nabízí se tedy otázka: Kdyby obyčejní Japonci sami více spotřebovávali a zvýšili poptávku, jejich vláda by mohla více šetřit a netáhnout za sebou sekeru ve výši desíti bilionů dolarů.

Divoký Západ

V USA i u nás v Evropě jsme se z Japonska nepoučili a svůj krach reálných investic jsme prožili v roce 2001 u akcií a v roce 2007 u nemovitostí – což přiživilo kult bezrizikovosti vládních dluhopisů, vesele nakupovaných penzijními fondy a bankami. Vlády se samozřejmě nebály zadlužovat, když si mohly půjčovat za stále nižší úrokové sazby (viz Graf 2) a odbyt svých dluhopisů měly zaručený.

Penzijní fondy bezhlavě nakupovaly státní dluhopisy také kvůli tomu, že na finančním trhu se holt do ničeho jiného v tak velkém objemu ani investovat nedá, a de facto tím hnaly vlády k novým a novým emisím, aby si nadcházející důchodci měli kde zhodnotit své úspory. Zkrátka se vytvářel dluh pro dluh! Vysněný finanční svět s minimálním státním zadlužením, přetékajícími účty zajištěných důchodců a nejlépe ještě bez bublin na trzích bohužel neexistuje.

Graf 2: Výnos desetiletých amerických vládních dluhopisů do splatnosti

^{Zdroj: Federal Reserve Economic Database}

Co z toho vyplývá pro dnešní dluhové peripetie evropské periferie? Máslo na hlavu by si měli mazat také věřitelé, kteří si spletli německý bund s řeckým dluhopisem, požadovali za něj téměř stejný výnos a nezamysleli se nad tím, z čeho jim Řekové dluhopisy jednou splatí, když jim ty nově vydané už nikdo nekoupí.

Německé dilema

Největší koncentrace vládního dluhu nám ukazuje následující tabulka. Mezi věřiteli jsou uvedeni ti, kteří nadměrnými úsporami přispěli k vytvoření nerovnováh a růstu celkového zadlužení.

Pokud věřitelé nechtějí další zadlužování nebo tištění peněz a zároveň chtějí, aby dlužníci své závazky spláceli, musejí snížit úspory: zbavit se části finančních aktiv. Pro Německo (bojující proti zásahu Evropské centrální banky) to znamená, že obyvatelstvo musí vzít svá tučná konta v bankách a v penzijních fondech a utratit je například za teď už zlevněné vily ve Španělsku, olivový olej nebo dovolenou ve Středomoří. Jinak si taky jednou může půlka Bavorska po otevření internetového bankovnictví zjistit, že na spořicím účtu svítí jedna velká kulatá nula, protože vlády na jihu zkrachovaly a jejich milovaná banka už je pod drnem.