Krize eura? Ale kdež, euro ukazuje svoji nejkrásnější tvář (II)

• Krize eura? Ale kdež, euro ukazuje svoji nejkrásnější tvář

Klíčový problém naší dluhové krize tkví v tom, že dopad bankrotu některých států by měl nesmírně koncentrovaný dopad. Naprostou většinu dluhopisů drží banky, část fondy kolektivního investování a část penzijní fondy. Jedná se tedy o několik desítek až stovek institucí. Když se po splasknutí internetové bubliny nebo hypotečních toxických dluhopisů vypařilo několik bilionů dolarů, nemělo to na americkou ekonomiku tak silný vliv, jako může mít pád několika periferních států do rozvah bank. Množství individuálních investorů, kteří drželi hypoteční dluhopisy a akcie internetových společností, bylo o řády vyšší.

Nesnesitelná lehkost dělání peněz

Bankéři si roky usnadňovali život tím, že si od obyvatel půjčili jejich úspory za jedno procento úroku, nakoupili státní dluhopisy s výnosem od dvou a půl do čtyř procent a svým akcionářům prezentovali krásné zisky (a sobě udělovali ještě hezčí bonusy). Úvěrovat ekonomické podniky, úvěrovat lidi při nákupu např. bytů, je pracné, rizikové a jen o něco málo výnosnější. Zatímco udělit hypotéky za sto milionů je práce pro mnoho pracovníků banky, nakoupit za sto milionů státní dluhopisy je přes počítač otázka několika vteřin.

Za snadný život se někdy platí, nyní by tedy měly platit banky a jejich akcionáři.

Investoři do dluhopisových fondů mají riziko rozložené mezi mnoho emitentů, takže ani pád celého „jižního křídla“ nebude znamenat totální ztrátu, ale ztrátu v řádech procent až několika málo desítek procent.

Skutečný problém na straně věřitelů představují penzijní fondy, které dnes vyplácejí rentu důchodcům. Na rozdíl od bank, které mají šanci na ztráty v delším období vydělat, penzijní fondy nemají možnost vydělávat, jsou jen správci hodnot a již nyní vyplácejí svým podílníkům důchody. Nemohou tedy čekat deset let, až se ztráty zacelí. Ale i když pokles fondem vyplácené penze o dvacet procent může znamenat individuální sociální potíže, neznamená pád důchodců do totální chudoby.

Dost bylo šou, Angelo. Pusť se do obchodu!

Špičky Evropy by se neměly soustředit na nějakou mediální pofiderní záchranu eura, ale na ochranu finančního systému a nechat Řecko, Itálii a další státy samovolnému vývoji. I kdyby snad měl vést až k bankrotu. Jestli banky budou zachráněny pro stávající akcionáře, nebo znárodněny, je jedno a není to klíčový problém.

Osobně si myslím, že madam Merkelová si měla už dávno zavolat své finančníky a říct jim zhruba něco jako „Nebudu zachraňovat Řecko, pomůžu vám, aby se nezastavil finanční systém, ale za každý cent, který do vaší záchrany vložím, si nechám pořádně zaplatit. Nebo si zbankrotujte a akcie prodejte za pár centů, komu chcete.“ Krize by se vyřešila sama až závodní rychlostí. Ale euroelity daly přednost hloupému „zachraňování eura“ a kamerám.

Ovšem euro samo o sobě nezpůsobilo krizi, tu jsme si způsobili sami. Za touto dluhovou krizí však tiká ještě jedna, mnohem závažnější krize. O ní v dalším pokračování.

Autor je poradce Partners Financial Services, a.s.