Potíže s rozpočtovými pravidly

Německá kancléřka a francouzský prezident vyjádřili společnou vůli pracovat na fiskální integraci eurozóny. Finanční trhy zajásaly, neboť toužily slyšet dobrou zprávu.

Není totiž pravda, že se trhy skládají převážně ze supů, sadisticky se radujících z každého maléru. Drtivá většina bank, pojišťoven, penzijních fondů a jiných velkých investorů si upřímně přeje konec krize, mír a klid na práci. Laik ve zprávách čte, že během krize rostou výnosy dluhopisů, a představí si tlustého kapitalistu s doutníkem, který bezostyšně tyje z utrpení řeckého, španělského i jiného lidu. Jenže růst výnosů je synonymum pro pokles tržních cen dluhopisů. Jestliže tedy výnos italského desetiletého dluhopisu vzrostl od začátku roku roku 2011 ze 4,43 procenta na rekordních 7,26 procenta, znamená to pokles jeho ceny zhruba o 22 procent. Žádná výhra.

Proto si trhy toužebně přejí uklidnění situace. Co ovšem se pod termínem fiskální neboli rozpočtová integrace vlastně skrývá? A je to vskutku dobrá zpráva?

USA náš vzor? To zase ne...

Klasickou formou rozpočtové integrace je rozpočtový federalismus známý z USA. Předem stanovená část vybraných daní jde přímo do hlavního města. Federální vláda z nich hradí federální programy, například armádu, FBI nebo CIA. Hlavní položky ovšem tvoří zdravotnictví a průběžný pilíř penzijního systému.

Něco podobného můžeme pustit z hlavy, neboť Evropská unie nemá vlastní armádu, policii, rozvědku ani unijní zdravotnictví, ani penzijní systém. Kromě toho federální dluh Spojených států amerických, blížící se stovce procent hrubého domácího produktu, nepřesvědčuje, že by šlo o báječné řešení rozpočtových potíží. Báječným řešením by asi ani nebylo zavedení přerozdělovací unie, v jejímž rámci by prostředky proudily z bohatších částí do chudších. Cosi jako Československo v mnohem větším měřítku. A možná ještě méně stabilní.

Evropská odrůda rozpočtové unie bude zřejmě založena na kontrole národních rozpočtů. Názory se rozcházejí, zda kontrolorem má být Brusel, anebo spíš národní vlády, jednající podle mezivládní smlouvy. Prvnímu řešení je nakloněna německá kancléřka, druhému francouzský prezident.

Kdo radí Angele?

Oba „ředitelé Evropy“ se shodují v nutnosti zavedení rozpočtových pravidel, eventuálně zpřísnění existujících. A v tom je čertovo kopýtko. Mohli bychom parafrázovat Marxův citát o filozofech, kteří doposud svět pouze vykládali, ale nyní přišel čas jej změnit. Politici se již mnohokrát snažili změnit svět, ale nyní konečně nastal čas zamyslet se, proč, jak a zda změna bude k lepšímu.

Německo navrhuje zpřísnit tříprocentní limit pro schodek státního rozpočtu na pouhá dvě procenta. Jaká je za tím ekonomická logika? Když přijde těžká recese, členský stát eurozóny utrpí pokles daňových příjmů, mnohdy zcela nezaslouženě. Co by přineslo zpřísnění pravidla? Stát by musel zvýšit daně, jinak se vystaví riziku pokuty z Bruselu. Zvýšení daní v průběhu recese je ovšem osvědčený recept, jak ji prodloužit a prohloubit. Proč to kancléřce Merkelové nesdělí někdo z jejích ekonomických poradců? A proč jí nedoporučí doplnit doposud chybějící pravidlo nutnosti přebytkového rozpočtu v době hospodářské konjunktury?

Bude tedy záležet nejen na přísnosti kontroly pravidel, ale hlavně na tom, zda nová rozpočtová pravidla budou vůbec dávat nějaký ekonomický smysl – na rozdíl od dosavadních pravidel Paktu růstu a stability, která byla příkladem triumfu politiky nad ekonomickou racionalitou. Německý důraz na státní rozpočet je také dokladem určité jednostrannosti. Jak je zřejmé z čísel, Irsko ani Španělsko nepatřily před krizí mezi rozpočtové hříšníky. Přesto průběh krize v těchto zemích byl mimořádně tvrdý – stále je. Proč?

Jedna velikost bot pro všechny?

Dejme tomu, že by fiskální integrace byla zavedena už před deseti lety. Uvažme myšlenkový experiment, že obě země dodržují rozpočtová zpřísněná pravidla ukázněně rok co rok. Zachránila by je disciplína v rámci jednotné rozpočtové politiky před krizí?

Ani náhodou. Irsko a Španělsko nepotřebovaly a nepotřebují jednotnou evropskou rozpočtovou politiku. Jejich neštěstím nebyl státní rozpočet, ale jednotná evropská měnová politika určovaná ve Frankfurtu podle potřeb Německa. Pokud by něco mohlo následky jednotné měnové politiky napravit, byla by to naopak vysoce individualizovaná rozpočtová politika šitá na míru podle potřeb každé členské země. Kdepak centrální řízení.

Snaha doplnit jednotnou měnovou politiku jednotnou rozpočtovou politikou je zajisté projevem nekonvenčního stylu myšlení. Sedmnácti osobám různých tělesných rozměrů nesedí jednotná velikost kalhot a jednotný střih. Řešili byste problém zavedením jednotné velikosti bot? Pokud někdo odpoví kladně, může se zajímat o kariéru v další bruselské komisi, která patrně bude zanedlouho založena.

Zvýšení daní v průběhu recese je ovšem osvědčený recept, jak ji prodloužit a prohloubit. Proč to kancléřce Merkelové nesdělí někdo z jejích ekonomických poradců?

Psáno pro LN