Zátěžové testy bez zátěže? Jen divadlo

Zde je třeba říci něco o bankovním účetnictví. Banky mohou účtovat dluhopisy dvěma způsoby. V prvním případě se ceny dluhopisů zanášejí do aktiv na základě aktuálních tržních cen (mark-to-market, MTM). Pokles cen během finanční krize tak může ohrozit kapitálovou přiměřenost bank. A strach o kapitálovou přiměřenost zhoršuje finanční krizi.

Druhý způsob účtování dluhopisů předpokládá, že budou drženy až do doby splatnosti (hold-to-maturity, HTM). Kolísání cen tedy do účetnictví nevstupuje. To je samozřejmě výhodné z hlediska stability. Proto banky drží do splatnosti 90 procent dluhopisů.

Nyní se dostáváme k podstatě evropských zátěžových testů: v úvahu braly jen onu desetinu dluhopisů držených metodou MTM. Zátěžové testy vůbec nebraly v úvahu možnost, že některá z ohrožených evropských vlád upadne do platební neschopnosti, což by banky donutilo přecenit dluhopisy v kategorii HTM.

U Řecka lze odhadnout pravděpodobnost platební neschopnosti během následujících pěti let na 53 procent. Evropa tedy provedla „zátěžové testy“, aniž by uvažovala možnost skutečné zátěže. To nelze interpretovat jinak než jako snahu, aby testy v očích široké veřejnosti dopadly dobře. Tedy divadlo pro finanční laiky.

Výsledky ukázaly, že jen sedm bank by nevydrželo další nápor krize. Z toho je pět španělských „cajas“. Pouhých sedm bank! Testováno bylo ovšem jen 91 bank, což je zlomek ze 7989 „monetárních finančních institucí“, které uvádí ECB pro eurozónu ke konci června 2010. Vybrané banky jsou větší ústavy, které představují asi 65 procent bankovních aktiv v rámci eurozóny. Ale co zbývajících 35 procent, mezi nimiž jsou tisíce menších bank pochybné kvality? O těch zátěžové testy nic nevypovídají.

Organizátoři testů spoléhají na to, že v očích laické veřejnosti budou výsledky fungovat jako sedativum: „Aha, pouhých sedm bank by neustálo krizi, takže s finanční stabilitou Evropy je to vlastně dobré.“ Evropu asi inspiroval prezident Roosevelt, který v březnu 1933 ujistil veřejnost, že hloubkové revize prokázaly stabilitu bankovního systému. Ve skutečnosti byly „hloubkové“ revize víceméně fiktivní. Lid ale prezidentovi věřil, protože věřit chtěl. A lež se ukázala být pravdou, protože stabilita bank je závislá na náladě veřejnosti.

V současné Evropě je situace taková, že další vlna finanční krize by pěkně zatopila řádově stovkám bank v Evropě. Sice spíše menším, ale ani tak by to nebylo pěkné. Pomůže divadelní představení uklidnit veřejnost? Možná ano. Na čas. Evropané tolik touží po klidu.

Autor je ředitelem pro strategii Partners

Psáno pro E15

Foto: profimedia.cz