Ekonomie krásy

To jsou všechno závěry, k nimž v posledních letech dospěli vědci, hlavně ekonomové, ze špičkových světových univerzit. Dokazují, že takzvaná ekonomie krásy (podobor ekonomie, jenž primárně zkoumá dopady fyzického vzhledu na šance na pracovním trhu) a vše, co s ní souvisí, slibně rozkvétá.

S tímto rozkvétáním ovšem zároveň uvadá, bere za své, víra mnohých, že lidé se při opravdu klíčových rozhodnutích - jímž je například to, zda přijmout či nepřijmout toho či onoho uchazeče - řídí rozumově a objektivně, nikoli na základě subjektivních sympatií či třeba „chuti diskriminovat".

Bohatý táta, krásná máma

„Lidé si nejspíše uvědomují, že je krása na pracovním trhu důležitá," řekl mi loni Daniel Hamermesh, průkopník ekonomie krásy (první studii na toto téma napsal v roce 1994) z univerzity v texaském Austinu. „Myslím ale, že si neuvědomují, jak přesně důležitá je v porovnání s jinými okolnostmi, které o úspěchu také mohou rozhodovat." Hamermesh právě nyní píše knihu Beauty Pays (Krása se vyplácí), v níž shrnuje výzkum ze sféry ekonomie krásy a která vyjde v příštím roce pod hlavičkou Princeton University Press.

Podle něj krása nerozhoduje pouze na pracovním trhu, nýbrž i na pomyslném trhu sňatkovém. Tedy alespoň ženská krása. „Z hlediska ženy nehraje mužův vzhled na sňatkovém trhu velkou roli," podotýká. „Dobře vypadající žena si ale vybere muže, který vydělává více."

Ekonomové krásy tak vlastně dávají cifernou, statistickou, prostě vědecky působící podobu „lidovým povídačkám". Třeba té, že muži - mohou-li si vybírat - letí po krásných ženách a ženy - mohou-li si vybírat - po bohatých mužích. „Znáte písničku Summertime z opery Porgy a Bess? Zpívá se tam „tvůj táta je bohatý, tvá matka krásná." Zamyslete se nad tím: bohatý táta - nic o tom, jak vypadá; a krásná máma - nic o tom, jak je zámožná," přiznává Hamermesh, že mnohými z nedávných zjištění ekonomů krásy se zlidovělé popěvky už dávno jen hemží.

Prémie za krásu, pokuta za ošklivost

Při zkoumání pracovního trhu užívají ekonomové krásy dvou zásadních pojmů - „prémie za krásu" a „pokuta za ošklivost". Prémie za krásu je přitom obecně nižší než pokuta za ošklivost. Lidé se prostě v souhrnu spíše shodnou na tom, kdo je vskutku ošklivý (a kdo tedy se bude muset spokojit s nižší mzdou, než na jakou by dosáhl/a, kdyby vypadal/a alespoň průměrně), než na tom, kdo je opravdovým hezounem či krasavicí (a kdo se tedy bude moci těšit z vyššího než průměrného příjmu, a to jen a pouze pro ony pověstné krásné modré oči).

Hamermesh a další ekonomové krásy analyzovali prémii za krásu u různých profesí - právníky či učiteli počínaje, hráči amerického fotbalu konče. „Vždy je to stejný příběh. Nezávisle na tom, jak jsou úspěšní, mají pohlednější zaměstnanci či hráči vyšší plat." Týmy amerického fotbalu z krásy hráčů profitují; lidé na stadionech i u televizních obrazovek chtějí vidět spíše ty atraktivní, přitažlivé a urostlé. Právníci v soukromé sféře zase vypadají lépe než jejich kolegové ze sféry státní - ty totiž zaměstnává stát, nevybírají si je klienti, pro něž je vzhled právníka zpravidla klíčovým kritériem, podle něhož se rozhodují - ať již vědomě, či ne - zda si jeho služby koupí.

Dluhy tlustých

Fyzický vzhled však nevypovídá jen o šancích na pracovním, případně sňatkovém trhu. „Obézní lidé mají tendenci kupit i vyšší dluh," řekl mi ekonom Charles Horioka z Ósacké univerzity. Cituje přitom studii svého kolegy, Šinsuke Ikedy, jenž si zmíněnou souvislost vysvětluje tak, že tloustnou spíše ti, kteří nejsou příliš disciplinovaní, jimž chybí trpělivost, a kteří tedy i nadmíru utrácejí a zadlužují se. To dle Horioky částečně vysvětluje skutečnost, že zatímco Spojené státy, kde se mluví o „epidemii obezity", „daly" světu i finanční krizi, krizi ze zadlužení, Japonci jsou stále poměrně štíhlí - a spořivost tamního obyvatelstva je mnohem vyšší než v USA.

Jinou z hojně zmiňovaných příčin krize je až příliš snadno dostupný úvěr v době před jejím propuknutím. I tady mohla krása sehrát svoji roli. Výzkum Newyorské univerzity odhalil, že krásní žadatelé o půjčku mají o 1,41 procenta vyšší šanci žádaný obnos získat než průměrně obdaření, ale jinak úplně stejní (se stejnými záznamy o splátkách předchozích půjček, s totožným příjmem či postavením v zaměstnání) klienti finanční instituce (viz článek). Hezcí platí v průměru i o 81 bazických bodů nižší úroky.

Autorka výzkumu jako svoji „laboratoř" využila portál Prosper.com, americký online trh s půjčkami. Přišla i na to, že černoši mají stejnou pravděpodobnost získat půjčku jako běloši, ale platí na úrocích o 139 až 146 bazických bodů více. Černoši přitom nevykazují vyšší míry delikvencí. Naopak, což je nejzajímavější, krasavice a hezouni, jež se k půjčce dostávají relativně nejsnáze s poměrně nízkými úroky, selhávají ve splácení úvěru třikrát častěji než průměrně vypadající dlužníci.

Za tímto iracionálním jednáním je nutno zřejmě hledat skutečnost, že lidé prostě mají „chuť diskriminovat", i když je to iracionální. Jak v roce 1961 popsal Gary Becker, nositel Nobelovy ceny za ekonomii, chuť diskriminovat vyplývá z toho, že lidé jednoduše pociťují nevoli přicházet do kontaktu a spolupracovat s některými typy jiných lidí.

Připraveno ve spolupráci s časopisem Týden

Foto: profimedia.cz