Japonský penzijní systém: Kostlivci na úřadech, mumie pod peřinou!

Jedna z největších afér poválečného Japonska naplno propukla v únoru roku 2007, kdy tamější Agentura pro správu sociálního zabezpečení zničehonic oznámila, že neví, komu připočíst 50 milionů plateb došlých do důchodového systému. Zkrácení důchodů mohlo podle analýz ohrozit až 20 milionů Japonců, tedy téměř šestinu celé populace. Jak je to možné?

Prostě proto, že až do roku 1997 Japonsko svým občanům nepřidělovalo žádný jedinečný „doživotní“ identifikátor, jako je naše rodné číslo nebo číslo sociálního zabezpečení v USA. Jakákoliv změna – jména, zaměstnání nebo jen bydliště – tak mohla vést k založení nového záznamu o platbách na důchodové pojištění. Při přechodu na počítačový systém se pak zjistilo, že u řady záznamů prostě není možné určit, komu je přičíst k dobru. Důvody byly různé. Některé byly špatně vyplněné, jiné špatně zadané do jednoho z dříve vytvořených a navzájem nekompatibilních informačních systémů. Některé se prostě ztratily…

Žádné důchody = žádné hlasy

Neuvěřitelná nedbalost rychle přerostla do obřího politického skandálu. Premiér Šinzó Abe sice sliboval rychlé řešení problému včetně zrušení neschopného úřadu, ale už za pár měsíců, v červenci 2007, utrpěla jeho Liberální demokratická strana historický volební debakl a on sám záhy odstoupil. I jeho nástupce Jasuo Fukuda musel na konci roku přiznat, že se stále nedaří u celé třetiny záznamů zjistit, komu patří, a že to může mít dopad až na 10 milionů důchodců. Fukuda vydržel v premiérském křesle sotva rok. Liberální demokratická strana následně zaznamenala další volební porážky a po padesáti letech skončila na podzim roku 2009 éra jejího (téměř nepřetržitého) vládnutí.

Vlády se tak po letech v opozici ujala Demokratická strana Japonska, ale ani to k ničemu nevedlo. Podle reformy schválené v roce 2007 sice ke konci roku 2009 Agentura pro správu sociálního zabezpečení zanikla a byla nahrazena Japonskou penzijní službou, řešení problému je ale stále v nedohlednu. Zatím se podařilo přiřadit pouhých 14 milionů záznamů z 50 milionů, které penzijní služba eviduje. Vzhledem k tomu, že již v březnu 2008 bylo identifikováno 11,7 milionu položek, jde o pokrok téměř nulový.

Důchodci vrací úder

Problémy s nedostatečnou nebo nekvalitní evidencí důchodů se ale projevují i docela jinak. K odhalení dalšího průseru došlo naprostou náhodou v létě letošního roku, když se úředníci z tokijské radnice vydali poblahopřát nejstaršímu obyvateli Tokia ke krásným 111. narozeninám. Místo slavícího staříka ale našli v ložnici jen mumifikovanou mrtvolu. Jak jim vysvětlila jeho osmdesátiletá dcera, důchodce se do věčných lovišť odebral již před 32 lety. Prý se toužil stát žijícím Buddhou. Asi proto jí nepřišlo divné dál pobírat jeho důchod, a přilepšit si tak o více než sto tisíc dolarů.

O několik dní později pak jiní byrokraté zjistili, že nejstarší obyvatelku Tokia (teoreticky 113 let) už nikdo neviděl skoro čtvrt století. Její devětasedmdesátiletá stará dcera jim prozradila, že se s ní setkala naposledy v roce 1986. Dala jim však adresu, kde by mohli kmetku najít. Na udaném místě ale před nějakou dobou proběhla demolice kvůli stavbě dálnice, a Fusa Furuja je tak dodnes nezvěstná.

Nelze se proto divit, že úřady začaly důsledně prověřovat ty nejpodezřelejší případy dlouhověkých důchodců, včetně všech starších 110 let. Výsledek? Jen v Kóbe se nemohou dopátrat stovky staletých Japonců, včetně vůbec nejstarší žijící (?) Japonky, které by letos bylo krásných 125 let. Na místě jejího údajného bydliště je už od roku 1981 park. S pověstnou japonskou dlouhověkostí to možná nebude zase až tak horké.

Jaké poučení z toho plyne pro nás, Čechy? Buď se konečně zbavíme politiků a stran, kteří o důchodové reformě dvacet let jen mluví, nebo můžeme začít hledat tajné a dobře odvětrávané místečko, kam sloužíme naše rodiče, až nadejde jejich čas…

Foto: profimedia.cz