EU: integrací k úpadku

Podle mého ale pořádně přituhuje již nyní. Stále častěji si kladu otázku, zda je měnová a politická unie v současné podobě dlouhodobě udržitelná. Velké státy si totiž v podstatě dělají, co chtějí, a Maastrichtská kritéria jsou pro ně jen prázdným pojem. Dokládá to i počínaní Německa a Francie - oba tyto státy přesahovaly povolená 3 procenta HDP ještě dávno před krizí. Současný stav je ale mnohem horší. Zdaleka již nejde jen o Německo a Francii. Povoleného deficitu totiž nedosahuje téměř nikdo. Původní kritéria se tak ukazují jen jako prázdné politické floskule.

Jedním z možných řešení, je, jak říká Smlouva o fungování Evropské unie: „položení základů užšího spojení evropských národů“. Může nám však další sjednocování Evropy pomoci vyhrát bitvu s populistickými politiky? Dokážeme vytvořit jeden fungující a prosperující stát?

Skončí unie jako Čína?

Opět si dovolím jeden osobní názor: další sjednocování Evropy podle mého napáchá daleko více škody než užitku. Jako příklad může překvapivě posloužit Čína, která se během své dlouhé historie sjednocovala několikrát a po každém sjednocení pravidelně následoval úpadek, nebo bývalá Jugoslávie, v níž byly národy donuceny žít společně i přesto, že je nepojila historická nebo kulturní vazba. Podobně je tomu i v současné unii. Výsledkem jugoslávské anabáze byla krvavá řež a nevyhnutelné rozdělení. Co čeká Evropu?

Ruku v ruce s centralizací kráčí izolacionismus a odmítaní všeho nového. Zatímco středověká Evropa rozdrobená do stovek - větších či menších ale neustále soupeřících - států a státečků prosperovala, jednotná Čína upadala. Hnacím motorem starého kontinentu přitom bylo právě soupeření, konkurenční prostředí a touha předčít svého nepřítele. Vyrovnaná klání rozhodovaly „maličkosti“ - technologická či ekonomická převaha.

Máme se rádi

Netřeba připomínat, že to sice byli Číňané, kdo vynalezl střelný prach, ale teprve Evropané dokázali maximálně využít jeho potenciálu. A to i proti zemi, kde byl vynalezen. Byl to právě střelný prach, kdo ruku v ruce s technologickým pokrokem ponížil Čínu během opiových válek v devatenáctém století. Historie je podobných paradoxů plná.

Země, které upadaly do narcistního opojení nad svou velikostí a nezničitelností, nebo nedokázaly zachytit příchod nové epochy, čekal pouze a jen pád. Příkladem nemusí být jen Čína. Lovit můžeme i v „našich“ evropských vodách. Španělsko omámené tunami amerického zlata a opité vlastní neporazitelností se svým „hřebínkem“ pyšnilo jen tak dlouho, než mu ho i s hlavou srazili sokové. O tom, jak dopadl starověký Řím, netřeba hovořit.

Ve stopách Adama Smithe

Opačnou cestou než Čína nebo ještě před ní Řím se vydaly Spojené státy. Americká ústava je oslavou práv jednotlivce nad silou despocie. Nevědomé následování názoru Adama Smithe učinilo ze Spojených států nejdynamičtěji se rozvíjející zemi s nejvyššími mzdami na světě. Klíčový faktor amerického úspěchu je ale obsažen přímo v názvu země: „Spojené státy“. Právě federativní politický a ekonomický systém sdružující jednotlivé členy, které ale navenek působí jednotně, byl a je klíčem k americkému úspěchu.

Americké státy si navíc konkurují dodnes. Například ve státě Delaware je velice jednoduché založit si firmu a právní úpravy patří k jedněm z nejjednodušších na světě. Naopak v Kalifornii je hříchem být bohatý. Není divu, že tento 38 milionový stát získává 50 procent daňových příjmů od 144 tisíc nejbohatších lidí.

Nechtějme standardizované mrkve

Další centralizace Evropy provázená s přesouváním kompetencí do Bruselu jednoduše není tím optimálním řešením, až již jde o jednotnou daňovou politiku nebo zemědělské dotace. Evropské ekonomice jako celku spíše uškodí.

Vytváření superstrátu tak představuje hrozbu pro další ekonomický růst celé Evropské unie a povede jen k další socializaci jednotlivých zemí: vzroste podíl státem přerozdělovaných financí na HDP, snížení se ekonomická výkonnost, vzroste nezaměstnanost a ohrožena bude i budoucnost společné měny. Důsledky tohoto experimentu budeme splácet ještě dlouho.

Volný trh osob a zboží a usurpované právo určovat velikost mrkví, okurek nebo žárovek, jsou zkrátka dvě rozdílné věci. Copak se chceme vzdát našich pravomocí ve prospěch centralizované vlády a nedemokraticky volených prezidentů. Toužíme se snad stát další Čínou?

Foto: Profimedia.cz