Jak vznikl europrůšvih?

Nedostatek fiskální disciplíny není jedinou, dokonce ani hlavní příčinou evropských potíží. Ani v případě Řecka, jehož vláda se opravdu chovala nezodpovědně (a svou neodpovědnost ukrývala pomocí kreativních statistik).

Ne, pravou příčinou „europrůšvihu" není marnotratnost politiků, ale arogance elit - zejména těch politických, které donutily Evropu přijmout jednotnou měnu dlouho předtím, než byl kontinent na takový pokus připraven.

Posuďme příklad Španělska, které na začátku krize vypadalo jako fiskálně příkladný člen Unie. V roce 2007 mělo nízké celkové zadlužení, 43 % HDP ve srovnání s 66 % v Německu. Udržovalo přebytkové rozpočty. A mělo funkční bankovní regulaci. Se svým teplým počasím a krásnými plážemi bylo Španělsko Floridou Evropy; stejně jako Florida zažívalo obrovskou stavební konjunkturu. Finanční zdroje pro tento rozvoj pocházely především ze zahraničí, z obrovského přílivu kapitálu ze zbytku Evropy, zejména z Německa.

Výsledkem byl rychlý růst doprovázený nemalou inflací. Mezi lety 2000 a 2008 vzrostly ve Španělsku ceny zboží a služeb o 35 %, zatímco v Německu jen o 10 %. Díky rostoucím nákladům se španělský vývoz stával čím dál více nekonkurenceschopným, silný růst ale pokračoval i nadále - díky konjunktuře ve stavebnictví.

Pak bublina praskla. Španělská nezaměstnanost prudce stoupla a státní rozpočet přešel do hlubokého deficitu. Záplava červených čísel, zapříčiněná částečně propadem příjmů a částečně mimořádnými vládními výdaji na záchranu před dopady krize, byla však důsledkem, nikoliv příčinou španělských problémů.

Španělská vláda nemůže pro vylepšení situace příliš udělat. Základním ekonomickým problémem státu je to, že náklady a ceny se zcela odklonily od zbytku Evropy. Kdyby mělo Španělsko ještě stále svou starou měnu, pesetu, mohlo by tento problém rychle napravit pomocí devalvace, snížením hodnoty peset o řekněme 20 % vůči ostatním evropským měnám. Ale Španělsko už svou vlastní měnu nemá, což znamená, že může svou konkurenční schopnost obnovit jen za cenu pomalého a bolestivého procesu deflace.

Kdyby bylo Španělsko jedním z amerických států a ne evropskou zemí, nedopadlo by to tak zle. Náklady a ceny by se nemohly tolik vychýlit. Florida, která mimo jiné mohla volně přitahovat pracující z okolních států a udržovat tak nízké náklady práce, nikdy nic podobného španělské relativní inflaci nezažila. Za druhé, Španělsko by v krizi získalo automaticky velkou podporu. Stavební konjunktura na Floridě se rozplynula, ale Washington nepřestal platit výdaje státního sociálního a zdravotního pojištění starých občanů.

Řecko je samozřejmě v ještě větších obtížích, protože Řekové byli na rozdíl od Španělů skutečně rozpočtově nezodpovědní. Největší problém je však to, že Řecko se svou malou ekonomikou přelévá své chyby do mnohem větších ekonomik, jako je španělská. Hlavní příčinou krize není deficitní financování, ale nedostatečná flexibilita eura.

Nic z toho nepřišlo jako velké překvapení. Dlouho před zavedením eura ekonomové varovali, že Evropa není na jednotnou měnu připravena. Ale tato varování byla ignorována a krize se dostavila.

Co teď? Rozpad eura je téměř nemyslitelný, už z čistě praktických důvodů. Jak upozorňuje Barry Eichengreen z univerzity v Berkeley, vyvolal by pokus o znovuzavedení národní měny „matku všech finančních krizí". Takže jediným východiskem je cesta vpřed: aby mohlo euro fungovat, musí se Evropa posunout mnohem více k politické unii, aby mohly evropské státy fungovat více jako státy americké.

Ale to se v blízké budoucnosti nestane. Co pravděpodobně budeme sledovat v několika příštích letech, bude bolestný pomalý proces. Státní intervence doprovázené požadavky na krutá úsporná opatření, vše na pozadí velmi vysoké nezaměstnanosti, podporované deflací, o které jsem se již zmínil

Je to ošklivý obrázek. Je ale důležité porozumět povaze osudného pochybení Evropy. Ano, některé vlády byly nezodpovědné, ale zásadním problémem bylo přílišné sebevědomí, arogantní víra, že Evropa může úspěšně zavést jednotnou měnu bez ohledu na velmi silné důvody ukazující na to, že ještě není připravena.

Text Paula Krugmana z The New York Times, 14. února 2010, přeložil a redakčně upravil Vladimír Gregor

Text byl publikován v únorovém čísle Revue Politika

Foto: Profimedia.cz