Napospas globálním problémům

Když Kofi Annan v roce 2000 ukončoval Summit tisíciletí, celý svět právem tleskal. Nikdy předtím tu nebyl plán s jasně a kvantitativně stanovenými cíli na rozvoj světa. Během dalších patnácti let se měl snížit počet lidí žijících v chudobě, v hladu nebo bez přístupu k pitné vodě o polovinu, o dvě třetiny měla klesnout dětská úmrtnost, o tři čtvrtiny úmrtnost mateřská, všechny děti se měly dostat do základních škol, v plánu bylo i zastavit šíření AIDS a malárie.

Momentum nového milénia, které dříve vždy vedlo spíše k apokalyptickým vizím chiliastů a očekávání konce všehomíru, tak dalo zničehonic vzniknout Rozvojovým cílům milénia (Millenium Development Goals, MDGs), nejambicióznějšímu projektu od doby Marshallova plánu.

Otázka odstupu

Teprve před několika dny skončila v New Yorku konference, jejímž cílem bylo zhodnotit výsledky prvních deseti let projektu. A sama OSN s nečekanou otevřeností a sebekritikou uznává, že pouze dva z osmi cílů vlastně mohou být celosvětově splněny: snížení počtu lidí bez přístupu k pitné vodě o polovinu a stejné snížení počtu lidí, kteří žijí za méně než 1,25 dolaru denně. A i tyto úspěchy jsou často jen statistickým trikem.

Jak ukazuje zpráva o stavu MDGsv roce 2010, statisticky žijeme v lepším světě, než jsme žili v roce 1990 nebo 2000. Ukazatele ve většině z osmi cílů se vyvíjejí tím správným směrem. Ovšem pouze v globálním měřítku. A tak zatímco jižní a jihovýchodní Asie válí ve snižování počtu lidí žijících v absolutní chudobě, v oblastech bývalého Sovětského svazu a v západní Asii toto číslo naopak vyskočilo. Úmrtnost dětí sice pozvolna klesá, stále ovšem zůstává 30 % nad stanoveným cílem.

V hodnocení úspěšnosti MDGs totiž vždy záleží, z jaké výšky se na problém díváte. Bono, zpěvák skupiny U2 a dlouhodobě známý aktivista za oddlužení Afriky, ve svém komentářipro New York Times celý projekt chválil se slovy, že desítky milionů dětí jsou dnes díky MDGs ve škole, miliony životů zachránily projekty pro boj s AIDS, malárií a tuberkulózou a že Afrika dnes roste nevídaným tempem pěti procent ročně. Jiný článekve stejném vydání upozorňuje, že zatímco Čína a Indie díky rychlému rozvoji vytáhly miliony svých obyvatel z chudoby a výrazně tak vylepšily globální statistiky, v zemích jako Nigérie nebo Kongo počet lidí bez jídla a žijících v absolutní chudobě rostl řádově o desítky procent. Podobné rozdíly mohou být i uvnitř jediné země.

Externisté vs. internisté

Ukazuje se navíc, jak na sebe na mezinárodní scéně narážejí dva rozdílné názorové světy – svět individuální (interní) zodpovědnosti a svět kolektivní (externí) zodpovědnosti. Podle těch prvních si za chyby si můžeme sami a je zejména na nás problémy řešit, podle těch druhých si za chyby sice můžeme sami, popřípadě za chyby vlastně ani nemůžeme, ale přímo se nás dotýkají a měl by je řešit někdo jiný. V ideálním případě ono efemérní mezinárodní společenství, či přesněji jeho majetná část.

Takový přístup se ukazuje snad na všech světových summitech posledních let od klimatických jednání v Kodani přes durbanskou revizní konferenci v Ženevě po summit skupiny G20 v Torontu. Všude zaznívá jediné: kdo to zaplatí? Chudé ekonomiky volají po zásadní pomoci od mezinárodního společenství, ty bohaté naopak upozorňují na kroky, které ta či ona ekonomika může udělat sama.

Rozvojově rozvinutý problém

Nejlepším příkladem budiž závazek bohatých přispívat alespoň 0,7 % HDP ročně na rozvojovou pomoc, který schválilo plénum OSN v roce 1970 a který dosud nebyl naplněn. Podle rozvinutých ekonomik je zase problém nikoli ve výši uvolněných prostředků, ale v ochotě rozvojových zemí k reformám. Podle politiků rozvojových zemí jsou jejich státy nechány napospas globálním problémům, za které tyto státy nemohou a které nemají potenciál zvládnout ani s nejlepšími reformami.

A tak nejméně vyspělé země žádají oddlužení a přístup na trhy a k moderním technologiím, bohatí naopak poukazují na nutnost institucionálních a společenských reforem s heslem uspořádejte volby, bojujte s korupcí a úspěch přijde sám. V případě klimatických změn, státy ohrožené stoupajícími hladinami moří a přírodními katastrofami žádají nový kjótský protokol, průmyslové země navrhují stavbu hrází, stěn, varovných systémů a krytů pro obyvatelstvo.

Že ve světě absolutní vzájemné závislosti je pravda někde uprostřed, je zřejmé snad všem, ochota tuto střední cestu nalézt je však zatím v nedohlednu. A toto přehazování horké brambory mezi internisty a externisty bude největší problém pro posledních pět let MDGs.

Autor působil jako poradce pro lidská práva v Delegaci Evropské unie při OSN v New Yorku se zaměřením na lidská práva, humanitární a sociální otázky.

Foto: profimedia.cz