Jacob Frenkel: Zkuste žít bez bankéřů!

Prezident Klaus označil Mezinárodní měnový fond za „barbarský relikt", za instituci, jež by mohla být dost dobře zrušena. Co si o tom myslíte jako někdejší vrcholný zaměstnanec fondu?

(dlouze se zamyslí) Je to velmi barvité vyjádření. Prezident Klaus má mimořádný talent vyvolávat veřejnou debatu stran ústředních otázek současnosti. Ve svém funkčním období, ve své kariéře, vždy nepřehlédnutelným způsobem podněcoval a podněcuje diskusi na nejrůznější témata. Obdivuji jej pro jeho kuráž a vizi. 

Z Mezinárodního měnového fondu jste počátkem devadesátých let přešel do čela izraelské centrální banky. Izrael prošel krizí docela dobře. Proč?

Stojí za tím tři klíčové důvody. Zaprvé, tamní bankovní sektor je silnější a odolnější než v mnoha jiných zemích. Banky států, jež během uplynulých let opravdu trpěly, byly ke krizi nějakým způsobem náchylné. Izraelské banky se ale v takové míře nezaangažovaly v obchodech s problémovými, toxickými aktivy. Zadruhé, izraelská fiskální politika je stále celkem odpovědná. Reakce na krizi byla velmi přiměřená - vládní představitelé se nejali ekonomiku horečně zachraňovat hlava nehlava bez zřetele na budoucnost. Rozpočtový deficit vzrostl, ale jen nepatrně. A zatřetí, dobře fungovala i měnová politika nastavená centrální bankou.

Ale nedávno jste varoval před návratem inflace do izraelské ekonomiky. Bylo to interpretováno i jako kritika nynějšího vedení banky.

Ale vůbec nekritizuji... Jen zdůrazňuji to, že země, jež byly v minulosti citelně stiženy inflací - a dal bych do tohoto seznamu vedle Izraele i Mexiko, Brazílii - mají ve své pomyslné „DNA" zakódovánu slabší imunitu vůči inflační nemoci. Pravděpodobnost, že se nevhodná hospodářská opatření projeví inflačně, je právě v těchto zemích mnohem vyšší než ta, že obdobně špatné ekonomické zásahy způsobí nějakou nežádoucí inflaci například v USA.

Vztahoval jste to ale k nynějšímu dění na devizových trzích.

Ano. Mnoho zemí totiž zkouší zmírnit nebo zabránit zhodnocení vlastních měn prostřednictvím intervence na devizovém trhu. Taková intervence ovšem vyžaduje - aby mohla být udržena monetární kontrola - též provádění sterilizace (neutralizace důsledků spjatých s intervencí centrální banky na devizovém trhu, pozn. red.). Varoval jsem před tím, že to dlouhodobě není udržitelné. Žádná centrální banky nemůže z dlouhodobého hlediska udržovat intervenční politiku sterilizací, když je kapitálový účet otevřený, tedy když se kapitál může volně pohybovat z a do dané země.

Hovoříte-li o inflaci, obáváte se zvýšené inflace v USA či eurozóně, která by byla výsledkem protikrizových opatření typu kvantitativního uvolňování či jiného způsobu poskytování záchranných prostředků finančnímu systému?

Inflaci nyní nevnímám jako bezprostřední nebezpečí. Dokonce ani nevidím nějaké inflační tlaky, jež by potenciálně mohly vzniknout v dohledné době. Avšak ve věci inflace je třeba být stále ve střehu. Když se totiž - jako je tomu v současnosti - tisknou horečně nové peníze, k zesílení inflačních tlaků přirozeně dojde, až začnou být utráceny, až expanduje množství úvěrů z těch peněz utvořených. Ale jsem si jist, že americká nebo evropská centrální banka o tom dobře vědí. Nyní expanze úvěru nenastává.

Proč?

To je právě pro centrální bankéře i vládní ekonomické představitele docela frustrující. Jde o to, že komerční banky nově získané peníze podnikům ani firmám příliš nepůjčují a podniky a firmy se zase zdráhají brát si úvěry. A vzhledem k tomu, že regulátoři jsou připraveni zvýšit požadavky na množství rezervního kapitálu, jež musí komerční banky povinně držet, šance na úvěrovou expanzi jsou v dohledné době zhruba tytéž jako šance na úvěrovou kontrakci, na nějaký další „credit crunch".

Lze říci, že měnová politika je v současnosti neúčinná?

No, centrální banky by rády efektivnější měnovou politiku, než jaká je nyní. O tom není pochyb.

Jde o nové paradigma v oblasti měnové politiky? Třeba profesor Bruce Greenwald z Kolumbijské univerzity míní (viz. rozhovor), že ano, že měnová politika v posledních dvaceti letech ztratila svoji někdejší účinnost.

Je to nový fenomén, ale nejsem si jistý, zda i nové paradigma. Pevně doufám, že máme co dělat s pouze dočasným odklonem od starého paradigmatu. Protože pokud by nové paradigma bylo takové, jak naznačujete, bylo by provádění měnové politiky extrémně obtížné, takřka nemožné. Toto riziko musí být „smeteno". Byznysem komerčních bank je prostě půjčování. A podniky si zase musí vypůjčovat. Avšak prostředí a podmínky musí být takové, že banky budou k úvěrování opravdu motivovány.

Jak tedy docílit toho, aby banky půjčovaly? Nutit je asi nelze.

Nutit určitě ne. Spíše je třeba snížit nejistotu. Úhlavním z problémů je dnes regulatorní nejistota. Skoncujme s ní. Mám na mysli předně nejistotu ohledně budoucí podoby fiskální politiky, budoucího daňového režimu. Vnesení jistoty povede k expanzi úvěrů, což podnítí hospodářský růst.

Takže reforem je třeba tak rychle, jak jen to bude možné?

Určitě. Zda to označíme za reformy, to je druhořadé. Důležité je nastavit pravidla jasně, srozumitelně a čitelně. Nová pravidla ale není nutné zavést „přes noc". Stačí, když bude důvěryhodně načrtnut nějaký závazný plán, dle nějž se bude postupovat.

Ale například nové mezinárodní regulace bankovnictví označované jako „Basel III" mají být uváděny postupně, nejspíše až po dobu následujících 13 let. Není to přeci jen příliš dlouhá doba?

Strategie je zkrátka taková. Nové regulace jsou formulovány nyní, ale implementovány budou až v delším časovém horizontu. Lze tak totiž zabít dvě mouchy jednou ranou - zvýšit bezpečnost a spolehlivost bank tím, že budou muset držet více rezervního kapitálu, a zároveň nezhoršit křehké hospodářské oživování. A vůbec bych si nebyl jistý tím, že komerční banky budou k implementaci regulí potřebovat veškerý poskytnutý čas. Sázel bych spíše na to, že zejména silnější banky zavedou nová pravidla dříve, aby tak demonstrovaly svoji sílu, dobrou kondici a konkurenceschopnost.

Zmiňujete problém bank příliš velkých na to, aby mohly být ponechány vlastnímu osudu, aby si je vláda mohla dovolit nechat padnout.  Působíte ale coby předseda JP Morgan International, jste tedy vrcholným představitelem jedné z nich. Nestřílíte trochu do vlastních řad?

Je zkrátka třeba, abychom se do budoucna vyhnuli nezamýšleným důsledkům dnešních opatření. Nová pravidla musí být uváděna harmonizovaně. Neměla by nastat situace, kdy část světa půjde jednou cestou, a zbytek druhou.

Co si myslíte o konsolidaci bankovního sektoru, zejména v USA. Nyní po krizi je méně opravdu velkých bank... Pro JP Morgan to může být výhodné, ale ze širšího pohledu tomu tak být nemusí - konkurence mezi bankami bude patrně slabší.

Podoba finančního odvětví se změní. Zmenší se. Jeho podíl na celé ekonomice klesne. Pravděpodobně v něm bude zaměstnán i menší podíl pracovní síly, než před krizí.

Opravdu?

Pravděpodobně. Musíme se ale vyhnout útlumu v těch sektorech, které činí bankovnictví opravdu funkčním. Neměli bychom zkrátka s vaničkou vylít i děcko.

Slabší konkurence mezi bankami ale nemusí věstit nic kloudného pro řadového střadatele, pro řadovou firmu.

Byl-li předkrizový rozmach bank opravdu přehnaný, pak je optimum jistě menší, než se zdálo.

Hrozí brzký příchod další recese. Je hrozbou, zejména v USA, ono pověstné „dvojité dno"? Vidíte nebezpečí recese s dvojitým dnem - zejména v americké ekonomice?

Myslím, že pravděpodobnost dvojitého dna je nízká. Samozřejmě, nikdy neříkej nikdy, ta možnost tu je. Pravděpodobnost je ale nízká z jednoho prostého důvodu - nyní existuje obecné povědomí o tom, že křehký finanční sektor je matkou všech krizí. Všechno úsilí se tedy zaměřuje na jeho posílení, přičemž je důležité k tomu nepřistupovat populisticky a líbivě hlásat, že banky musí být ztrestány. Místo emocí je třeba střízlivého odstupu a vědomí, že silný finanční sektor je oporou solidnímu ekonomickému růstu. Finanční sektor nemůže být vnímán jako nepřítel ekonomiky.

Ale veřejnost nyní sektor vnímá spíše  jako obřího upíra, který jen vysává krev-peníze. Lze nějak vylepšit tak pošramocenou image?

Problém není v PR, problém je ve vzdělání. Souhlasím s vámi, že politici a neinformovaná veřejnost si čas od času myslí, že bankéři jsou veřejný nepřítel číslo jedna. Ale zkuste si žít bez nich!

Říkáte, že Čína je nyní motorem globálního růstu. Nebojíte se jejího zadrhnutí, způsobeného třeba splasknutím realitní bubliny.

Čína je neuvěřitelný gigant. Proces urbanizace, v jehož rámci se miliony a miliony Číňanů stěhují z venkova do měst, stále pokračuje. Může to mít neblahé důsledky, třeba v podobě společenských tenzí a otřesů - čínská společnost je příjmově značně nesourodá, nůžky jsou do široka rozevřeny jak mezi městy a venkovem, tak mezi centrální částí a periferiemi či pobřežím. Další růst je pro rozvoj Číny nezbytným předpokladem. A opírá se stále hlavně o vývozy. To je zatím jediný způsob, jímž je utvářena poptávka po čínských výrobcích. Když nebude poptávky, nebudou zaměstnány ony miliony lidí, jež směřují z venkova do měst. Je tedy třeba zlepšit strukturu ekonomiky, je třeba zlepšit důchodový systém, systém sociálního zabezpečení a kapitálový trh - tak, aby tamní firmy vyplácely dividendy. Toto všechno změní Čínu v zemi, která méně spoří, kde je citelná domácí spotřeba a tudíž nemusí být tak podstatný export. Bude to však ještě dlouhá cesta.

Takže dle vás je nutné, chceme-li dosáhnout globální rovnováhy, aby Čína nevytvářela tak značné úspory?

Ano. Ruku v ruce s tím totiž posílí i čínská měna. Co však zdůrazňuji, je, že změna v hodnotě měny a změna ve složení poptávky po čínském zboží z externí na domácí jsou dvě komponenty. Pokud se zaměříme pouze na jednu z nich, na měnu, a budeme Čínu tlačit, aby zhodnotila vlastní měnu, není to dost dobré.

Připraveno ve spolupráci s časopisem Týden.

Foto: profimedia.cz