Osudy dobrého vojáka Švejka za měnové války

Tento svět byl po finanční stránce definován brettonwoodským systémem a posléze jeho pozůstatky; v centru dění stála světová rezervní měna v podobě amerického dolaru. To, co jsme zdědili z minulosti, už ale dlouho beze změn fungovat nevydrží, neboť kromě samotných USA se hrou podle stávajících pravidel není vůbec nikdo spokojen.

V první polovině končícího roku Číňané poprvé za hranicemi nakoupili výrazně více reálných aktiv (oceli, ropy, uhlí) než amerických vládních dluhopisů. To patří ke spolupůsobícím příčinám vedoucím americkou elitu k rozhodnutí zahájit bezprecedentní výrobu peněz nutných pro skoupení plánovaných dluhů. Za masivní nevole asijských zemíobávajících se nekontrolovaných dopadů amerických monetárních hrátek se zasedání G20 svolané na konec minulého týdne do Soulu proměnilo v tichý výstřel dlouho ohlašované měnové války. I my k ní budeme mít co říci. Čeští ekonomičtí experti, jejichž nulté přikázání zní „k Hradu hleď!“, nás až dosud vyzývají, abychom děkovali bohu na nebesích, že nám českou korunu opravdu, ale opravdu zachovati ráčil. Jenže přemýšlel už někdo z nich také nad tím, jaké budou vlastně osudy dobrého vojáka Švejka za měnové války?

Losnu, nebo Mažňáka?

Pokud – co se týče měnové politiky – zůstaneme součástí bloku evropských ekonomik, jenž se stále snaží udržovat silné měny, pak není zásadní důvod předpokládat, že se náš osud bude výrazně lišit od osudu celé EU. Zatímco USA a asijské země budou závodit ve znehodnocování měn, nepružná Evropa prudce ztratí konkurenceschopnost na světových trzích a stane se nejspíš kolaterální obětí cizího souboje: když se dva perou, třetí dostane přes hubu. Vazba ČR na Německo by nehledě na samostatnou měnu nebyla zvlášť oslabena, neboť osud exportu německého Švejkovým jest osudem.

Pokud bychom ovšem zvolili Mažňáka a nehledě na Brusel i Berlín začali také o závod devalvovat, abychom udrželi tempo s ostatními, snad by to exportéry zachránilo před nejhorším, nicméně kupní síla českého spotřebitele by to vážně odskákala, protože za slabší měnu by mohl koupit přiměřeně menší množství surovin, evropského spotřebního zboží a služeb. Možná bychom se s polotovary dodávajícími ke stále dražším surovinám jen malou míru přidané hodnoty nějak udrželi na světových trzích, nicméně domácí spotřeba by přiměřeně klesala. Určitě by byli lidé ještě nadšení, že máme vlastní měnu? Nebylo by v takové situaci spíše dost důvodů litovat, že se v 90. letech zlikvidovala podstatná část finálních výrob a s ní i schopnost generovat zisk jinak než v rámci pouhé cenové konkurence?

A jestli si korunu z nějakého důvodu vyberou zahraniční spekulanti, dopadne to nakonec tak jako tak prabídně a politika ČNB se pro konečný výsledek ukáže být víceméně irelevantní.

Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že jste přišel o kočku

Nevlastním křišťálovou kouli, ba dokonce ani relevantní data a superpočítač, abych vytvářel složité modely a studoval solidně definované scénáře možného dalšího vývoje, zahrnující desítky proměnných. Domnívám se však, že už je opravdu zatraceně na čase, aby ti, kdo jsou k tomu skutečně vybaveni a za to placeni, konečně občanům nastínili zbylé možnosti a přestali slavnostně přednášet otřepané monetaristické fráze.

Jinak totiž jako v Haškově románě bude následovat pouze zkroušená bilance osudu někdejšího aspiranta na pozici středoevropského tygra: „Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že jste přišel o kočku. Sežrala krém na boty a dovolila si chcípnout. Hodil jsem ji do sklepa, ale do vedlejšího. Takovou hodnou a hezkou angorskou kočku už nenajdete.“

Psáno pro Britské listy

Foto: ChristiaN