Státní dluhopisy do každé rodiny

Na jednu stranu je to správný krok, není potřeba, aby mezi zájemcem o kvalitní depozitní produkt stáli zprostředkovatelé, kteří si za svou práci inkasují 0,25 až 1,50 % z objemu. Ovšem nemůžeme se ubránit podezření, že stát již má problémy udat své dluhopisy přes tuto velmi obezřetnou a vzdělanou komunitu, a tudíž potřebuje státní dluh "natlačit" někomu méně obezřetnému, méně vzdělanému - lehce naivnímu věřiteli.

I laický čtenář finančního tisku zaregistroval, že stát měl v loňském roce hned několikrát potíže s prodejem dluhopisů na trhu. Investoři neakceptovali nízký navrhovaný úrok a neskoupili několik aukcí. Poslední letošní aukce byly naopak pro stát z hlediska prodeje úspěšné. Prodalo se všechno, ale kupónový výnos byl velmi vysoký (5 až 6 %) - což je jen jiná forma neúspěchu.

Bude o ně zájem

O státní dluhopisy bude mezi lidmi zájem, připravované podmínky vypadají poměrně přijatelně. Mediální masáž o dobrém věřiteli, který nikdy nezbankrotuje, zní obyvatelstvu vystrašenému finanční krizí a bankrotem několika bank na jiném kontinentu jak slavičí píseň za ranního kuropění.

Říká se, že stát je dobrý dlužník, že nebankrotuje. To je ovšem omyl. Státní bankrot rakouského mocnářství na počátku 19. století je v každé dějepisné učebnici. Také známé prohlášení státních dluhopisů Ruska za osobní dluhy cara, které učinili bolševici po uskutečnění revoluce, nepřineslo věřitelům výnos (poté pro jistotu bolševici cara a jeho rodinu zastřelili). A málo se vzpomíná na další skrytý bolševický bankrot a nesplacení státních dluhopisů v roce 1953 v Československu, byť jej známe pod pojmem "měnová reforma".

Argentina devadesátých let je v čerstvé paměti, stejně tak ruské problémy ve stejné dekádě, obojí ovšem zřejmě jen v paměti odborníků. Hyperinflace v Zimbabwe, kterou sledujeme v přímém přenosu, sice není formálním bankrotem, ale pro věřitele je hyperinflace či jen zvýšená inflace skoro totéž co bankrot.

Projedené kupóny

Stát zaplatí kupón (úrok) průběžně, zřejmě na účet občana věřitele, a ten tento malinký úrok s největší pravděpodobností spotřebuje. Při poměrně velké investici 100 000 Kč bude roční kupón někde kolem tří až čtyř tisíc korun. Trochu se obávám, že naprostá většina občanů nenakoupí za tyto "drobné" další dluhopisy, ale že je rozpustí do svých průběžných výdajů. Tím se teoretický výnos může snadno přiblížit k dnešním sazbám depozitních produktů v bankách.

Upisování státních dluhopisů přímo obyvatelstvu bude mít dopad na finanční sektor. Banky budou muset změnit nabídku depozitních produktů, čehož při aktuálním stavu regulatoriky nedosáhnou, a zřejmě uvidíme tlak bank na změnu regulace. Fondy kolektivního investování budou muset snížit své poplatky za správu dluhopisových fondů. Penzijní fondy nebudou viditelně ovlivněné, účty skládají svým investorům až po odchodu do důchodu, a málokdo je pak schopen, pro jiné bezprostřední priority, zpětně spočítat výnos. A i kdyby byl nízký, nelze již nic změnit.

Do portfolia určitě patří

Přesto by přímé státní dluhopisy do portfolia investora měly patřit. Zatím těžko odhadnout, jak velkou část by měl investor zakoupit. Nejdůležitější možná nebude ani sazba, ale možnost zpětného odkupu. Nelze očekávat, že by stát odkupoval tyto dluhopisy, kdykoliv si občan zamane. To by postrádalo smysl, protože v dobách nejistoty by občané tyto cenné papíry vrátili státu zpět, a tím by myšlenka obsluhy státního dluhu ztratila racionalitu. Spíše tedy očekávejme, že bude zajištěn kvalitní odkup, a sice právě odstrčenými bankami a fondy.

Kdyby tomu tak bylo, mohl by objem státních dluhopisů činit asi 30 až 50 % konzervativní části portfolia investora-střadatele. Zbytek úspor, investic, by měl být v bankách na depozitech, v dluhopisových fondech, v nemovitostních fondech. Ale toto určení se může změnit podle konkrétních podmínek, které budeme znát asi koncem roku.

(Autor je poradcem společnosti Partners for Life Planning. Převzato z časopisu Finmag - Finanční magazín). Foto: Profimedia.cz

Poznámka:

Autor si nicméně neodpustí jízlivou poznámku. Státní dluhopisy jsou naše dluhy, které dlužíme sami sobě. Slibující politici vygenerují báječné programy či sociální jistoty obyvatelstvu, které zaplatí z daní naivního obyvatel. A pokud daně nestačí, prodají státní dluh opět občanům. Ti si tak o něco dráž zaplatí své "jistoty" či splnění svých předvolebních snů o báječném životě pod taktovkou výřečného politika.

Lze pochopit vytvoření státního dluhu například v době války, při extrémní živelní události (povodně či dopad asteroidu), ale dluh v době, kdy se v podstatě nic extrémního neděje, je zločinné spolčení neschopných politiků.
Ví někdo o metodě, jak zastavit finanční nehospodárnost politiků?