EuroMýtné

Zmíněné rozhodnutí (2009/750) obě tyto podmínky splňuje. Nejenže je výrazem pravomoci, jíž evropské společenství disponuje už desítky let, ale zároveň ukazuje, že když se chce, umí i Unie uvařit eintopf, z něhož se většině strávníků nemusí nutně udělat šoufl.

Jedna krabička, stejná cena

Půdu pro novou normu připravila pět let stará směrnice (2004/52), jejíž čtvrtý článek Evropskou komisi zavázal k tomu, aby zajistila, že při cestování Evropou odpadne nutnost přemýšlet. Tedy přemýšlet, kde využívají jaký systém výběru mýta. Výsledkem je legislativa, jež umožňuje vznik subjektů, které bychom mohli označit za „operátory“ (v eurospeaku se o nich hovoří jako o„poskytovatelích evropské služby elektronického mýtného“). Měli by to být právě oni, ne uživatelé silnic, kdo by měl zajišťovat vše potřebné: uzavírat smlouvy s výběrčími mýta všude tam, kde poplatky za využívání silnic mají, a vybavovat řidiče potřebnou palubní jednotkou. Teoreticky by mělo stačit jen sednout do auta s „krabičkou“ a vyrazit. Ne jako dnes, kdy je v některých případech potřeba vézt s sebou palubních jednotek hned několik a dávat pozor, kde kterou zapnout.

Největší výhodou nového systému, jež by měl být realizován nejpozději do pěti let (do tří let pro vozidla nad 3,5 tuny včetně autobusů), má být jeho jednoduchost a fakt, že oproti stávajícímu režimu by neměl znamenat navýšení cen mýtného. Pochopitelně s výjimkou potenciálních doplňkových (např. lokalizačních) služeb. Ty budou moci operátoři nabízet rovněž.

Státy v roli brzd

Pokud při zavádění EETS (z anglického European Electronic Toll Service) čekat nějaké problémy, s pravděpodobností hraničící s jistotou se objeví na straně členských států. Uživatelé, jimž by při cestování Evropou měly odpadnout všechny dosavadní starosti (samozřejmě krom nutnosti platit), si klacky pod nohy nejspíše házet nebudou. I operátorů by se na trhu mělo objevit dost; podmínky pro jejich vznik jsou relativně benevolentní, půjde tedy především o to naplnit podrobné technické požadavky, jež EETS explicitně předpokládá.

Státy se vedle ztráty informačního monopolu (data o mýtném budou logicky nuceny sdílet s příslušnými operátory) budou obávat zejména možného skokového nárůstu nákladů plynoucích z požadavku Komise na dobudování mýtné infrastruktury tak, aby EETS bylo možné použít alespoň pro polovinu objemu dopravy na silnicích, na nichž se mýtné vybírá. Týká se to především takzvaných manuálních systémů (mýtných bran obsluhovaných fyzickými zaměstnanci), jež se v hojné míře vyskytují kupříkladu v Itálii nebo ve Španělsku. Ty by měly být postupně nahrazovány, přičemž se nepočítá s tím, že by EU pro tento účel vyhradila nějaké prostředky.

Co Češi?

Česko může být v klidu: naše „mikrovlnky“, podobně jako například německý satelitní systém, by měly být s EETS považovány za kompatibilní. Jediným rizikem zůstává, že naši politici EETS argumentačně vytunelují a využijí namísto usnadnění tranzitu ve prospěch jiných cílů. Uklidňovat nás pak může jen to, že by to nebylo poprvé, co se výjimečně dobrý nápad, jenž k nám z Bruselu dorazil, proměnil při implementaci ve svou vlastní karikaturu.

Autor působí v Centru pro studium demokracie a kultury