Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Státní energetická koncepce: pár klasů mezi koukolem

Dušan Šrámek
Dušan Šrámek
7. 12. 2009

Po nekonečných diskusích a různých vládních komisích, jako byla ta Pačesova nebo následná „oponentní“, konečně spatřila světlo světa aktualizace Státní energetické koncepce (SEK). Základním ovšem problémem je, zda je vůbec účelné podobné materiály vypracovávat a přijímat, zvlášť mají-li být závazné nejen pro stát a veřejnoprávní instituce, ale i pro soukromé hospodářské subjekty.

Státní energetická koncepce: pár klasů mezi koukolem

Po listopadu 1989 jsme se naivně domnívali, že výhledové koncepce, akční plány, strategické vize a podobné balasty zmizí spolu s centrálním plánováním. Bohužel po dvaceti letech jsme se obloukem vrátili zpět. Opět jsme svědky hospodářského a sociálního inženýrství, ať už se halí do jakéhokoli hávu. Pochopitelně existují určité parametry (národní bezpečnost či požadavky na ochranu životního prostředí), které je potřeba v politice každého státu zohledňovat. Otázkou ale je, zda se tak má činit formou krátkodobých rozhodnutí „případ od případu", nebo zda je účelné přijímat dlouhodobé programy v horizontu několika desítek let.

Aktualizovaná Státní energetická koncepce obsahuje vizi a strategické priority energetiky ČR. Její klíčovou součástí je scénář předpokládaných základních trendů vývoje energetiky do roku 2050. Dlouhodobý výhled do roku 2030 má charakter podrobné strategie, mezi roky 2030 a 2050 pak podobu strategické vize. Čtyřicet let je ale v industriálním období značně dlouhá doba na to, aby bylo možné reagovat na veškeré tržní podněty. Stačí se podívat, jakou cestu za tuto dobu ušla například jaderná energetika.

Válečná ekonomika - začátek regulace

Zásadním negativem všech podobných koncepcí je, že nemohou předjímat, jaké další energetické zdroje budou v budoucnu objeveny a jaké bude jejich praktické využití. Jejich obhájci obvykle kontrují složitostí společenských procesů a z ní vyplývající nutností takové dokumenty alespoň mít. Oč méně složitý však byl život do doby před druhou světovou válkou, která se stala přelomovým momentem, kdy se po celém civilizovaném světě, byť v různé míře, začaly uplatňovat rozličné modely státního plánování, v neposlední řadě i v energetické oblasti. Dnes už se považuje za normální a přirozené, že energetika má být státem regulovaná. I tento fenomén je ale jasným příkladem toho, že jakékoli oblasti trhu se stát zmocní, už ji nikdy dobrovolně nevydá zpět. To, co bylo v období válečné ekonomiky do značné míry samozřejmé, tedy využití energie k dosažení válečných cílů, to se v rámci studené války prodloužilo až do období pádu železné opony. A mezitím vzrostly další nároky státu, další důvody, proč by měla být energetika regulována. Především to byl mýtus sociálního státu, který začal do tohoto průmyslového odvětví čím dál více zasahovat. Ruku v ruce s ním kráčelo i zestátňování zásadních energetických zdrojů, případně jejich regulace, která znamenala drastické omezení soukromých vlastnických práv.

Sociální aspekty vyjádřené tezí o dostupnosti energií i pro nemajetné vrstvy obyvatelstva byly zhruba od konce sedmdesátých let (zpočátku nenápadně, ale čím dál tím více) doplňovány požadavky ekologickými. Přirozené právo na čisté životní prostředí a jeho soudní ochranu coby vyjádření důležitého aspektu legitimního vlastnického práva bylo postupně nahrazováno stále nesmyslnějšími dogmaty, která mají jenom chabou oporu v realitě. Jejich vyvrcholením je nesmyslný boj proti změnám klimatu.

Konflikt regulací

Je signifikantní, že se dnes různé nástroje tohoto boje začínají dostávat do rozporu s jinými ekologickými aspekty, například s kácením deštných pralesů kvůli olejnatým palmám či v našich zeměpisných podmínkách s drancováním půdy a omezováním biodiverzity kvůli masivnímu vysazování řepky olejné. Do konfliktu se dostávají ekologické požadavky i s požadavky sociálními, protože každé regulující opatření s sebou nese, ať již formou cenové či dotační politiky, zavedení speciálních spotřebních daní či přímo zákazů používání určitých technologií a palivových zdrojů, zdražování pro konečného spotřebitele. S tím nejvíce negativním dopadem pro nejchudší vrstvy obyvatelstva. Je to ovšem pochopitelné, neboť každá regulace vyvolává další zbytečné náklady, nemluvě o tom, že dříve nebo později vytvoří tržní distorzi, kterou musí stát (jak jinak) řešit dalšími regulacemi. Dobrou ukázkou je v našich podmínkách polostátní elektrárenská společnost ČEZ, jedna z nejlépe fungujících firem v zemi, kdy stát schizofrenně stojí o co největší zisky na straně jedné a o „cenovou dostupnost" produktu na straně druhé.

Tím vzniká začarovaný kruh, kdy přirozené tržní ceny ztrácejí svůj význam, a tím pádem dochází i ke zkresleným cenovým informacím v oblasti investic do jednotlivých energetických zdrojů a oborů. Přitom každý tržní subjekt má už z povahy věci zájem na tom realizovat své zboží za co nejnižších nákladů. To znamená i za co nejnižších energetických nákladů. Úspory energií, snižování energetické náročnosti výroby, přechod na energeticky šetrnější sortiment výrobků umožňují každému podnikateli získávat konkurenční výhodu, aniž by k tomu potřeboval nějaké administrativní či legislativní opatření. To je onen přirozený motor lidského pokroku, to je důvod, proč dnes nesvítíme loučemi a netopíme dřevěným uhlím. Zároveň tržní mechanismy umožňují směřování financí do skutečně perspektivních oborů a zdrojů. Před vynálezem spalovacího motoru byla ropa pro bavlníkové plantáže pohromou. Po jeho vynálezu se stala zlatým dolem.

Dlouhodobá energetická koncepce má svůj význam tehdy, pokud investorům umožňuje rozumné plánování investic, což je při charakteru energetiky coby oboru s dlouhodobou návratností vložených financí nezbytná podmínka. Jenže ani to SEK nepřináší. Nejde jenom o to, že musí být každé čtyři roky aktualizována. Pokud by tyto aktualizace vycházely skutečně jen ze změněných tržních podmínek, nebyl by s tím problém. Jenže její změny jsou závislé na konkrétní relevantní vládní většině a na složení parlamentu. Ostatně i současná aktualizace mohla být předložena až díky pádu Topolánkovy vlády, ačkoli ji ministerstvo průmyslu a obchodu vypracovalo již téměř před rokem. Kvůli šesti zeleným pošukům ji mohla předložit až úřednická, technokratická vláda.

Každá ideologická či politicky motivovaná změna s sebou přináší změnu tržních pravidel, a to i těch, která stát ještě před nedávnem garantoval a vydával za nedotknutelná. Jenom dva příklady z poslední doby. Diferenciace spotřební daně na zemní plyn podle zdroje vytápění umožnila rozvoj domovních kotelen, čímž znehodnotila investice do centrálního zásobování teplem. V minulých dnech zase přišla zpráva, že v novele zákona o podpoře obnovitelných zdrojů energie vláda snížila dotace na energii získávanou ze slunce. Celé prostředí různých dotací a regulací a jejich následné změny přinášejí pochopitelně další společenské riziko - vliv nejrůznějších zájmových skupin či přímo mafií, jak ukázala například korupční aféra okolo biolihu.

Po Lisabonu bude hůř

Nelze se rovněž nezmínit o nejnovější a v budoucnu té největší regulační hrozbě, která spočívá v tlaku na přijetí nadnárodních standardů, ačkoli jdou proti národním zájmům jednotlivých zemí, a to i pod hrozbou mezinárodních ekonomických a dalších sankcí. První takovou vlaštovkou byl Kjótský protokol. Není proto náhodou, že i SEK již hovoří o tom, že „jedním ze základních rámců pro energetickou politiku státu jsou strategické cíle a vývoj energetické politiky Evropské unie". Přestože energetika dosud nepatří mezi oblasti sdílené působnosti a platí pro ni subsidiarita, řada společných politik a strategických cílů EU v oblasti životního prostředí, hospodářské soutěže a vnějších vztahů (včetně účasti v mezinárodních institucích) prostředí energetiky zásadním způsobem ovlivňuje. Z dlouhodobých trendů je navíc zřejmé, že postupně bude docházet k harmonizaci prostředí a k hledání společné energetické politiky a že dříve či později bude, ať již přímo nebo nepřímo, oblast energetiky součástí sdílených kompetencí. Přelomem se v tomto směru bezpochyby stane Lisabonská smlouva. I o tom, zda bude dostavěn Temelín či zda budeme moci těžit a spalovat hnědé uhlí, se zanedlouho bude místo v Praze rozhodovat v Bruselu. Přitom i v oněch oblastech, v nichž dochází k postupné liberalizaci a otevírání energetického trhu, dochází k dalším regulacím, například k administrativně nařízenému oddělení výroby, přenosu a distribuce - tentokrát pod záminkou antimonopolní politiky.

Konkrétní závěry jsou realistické

I přes výše uvedené výhrady k podobným koncepcím lze říci, že v konkrétních navrhovaných opatřeních a závěrech je aktualizovaná SEK poměrně realistická a lze v ní najít řadu pozitivních momentů. Předně tím, že rehabilituje energetické zdroje, které byly v době vládního angažmá Strany zelených tabu. Jedná se hlavně o záměr rozšířit dosavadní kapacity jaderné energie včetně prozkoumání nových ložisek uranu. Zcela revoluční je záměr zrušit územní limity těžby uhlí. Ty jsou dány usnesením vlády již z roku 1991. Tehdy měly svůj význam z hlediska ochrany ovzduší. Nové technologie však již dávno překonaly i současné, od té doby několikrát zpřísněné limity na znečišťující látky. Za územními limity leží téměř miliarda tun hnědého uhlí, jediné energetické suroviny, které máme skutečně dostatek. Přestože se v SEK hovoří o tom, že hnědého uhlí má být využíváno pouze v teplárenství, už to je obrovský pokrok oproti předchozím představám. Nový přístup se ostatně ukázal i v praxi, kdy ministerstvo průmyslu a obchodu stáhlo ze sněmovny kontroverzní novelu horního zákona, která by uvolnila cestu k definitivnímu odepsání existujících uhelných zásob. S tímto zákonem souvisí rovněž vyjasnění vlastnických vztahů mezi obcemi dotčenými těžbou a jednotlivými těžebními společnostmi. Novela nebyla průchozí už v minulé sněmovně, stejně jako novela zákona o posuzování vlivu na životní prostředí, která by ještě více zvyšovala možnosti zasahování ekologických iniciativ do různých fází povolovacích řízení. SEK v této oblasti počítá s určitým omezením jejich vlivu a zrovnoprávněním jimi předkládaných námitek s „obyčejnými" občany. Kamenem úrazu se naopak může stát snaha o prosazení síťových staveb coby staveb ve veřejném zájmu, tedy včetně institutu vyvlastňování.

Realističtější pohled přináší aktualizace i v otázce obnovitelných zdrojů energie. Zde se odvolává na minimální závazky přijaté v rámci energeticko-klimatického balíčku EU, ovšem s logickým dovětkem, že alternativní zdroje můžeme využívat, jak nám to dovolí geografické podmínky. V případě všech pozitivních a realističtějších pohledů na energetiku nicméně stále platí to, co již bylo řečeno výše: jejich prosazení stejně nakonec závisí na konkrétní politické situaci.

Text byl publikován v Revue Politika 11/2009

Foto: Profimedia.cz

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte

Vstoupit do diskuze
Dušan Šrámek

Dušan Šrámek

Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo