O konci římské republiky a počátku amerického císařství

Když se mluví o vzestupu, zlaté éře a následném pádu říše římské, leckoho z nás napadne položit si otázku, v které že z těch fází se zrovna nacházíme. Sám si vzpomínám, jak jsem nad tím přemýšlel už někdy na střední, ne-li dokonce na základní škole. Zvlášť když jsem k tomu v obrázkové encyklopedii viděl působivý obrázek vyplenění Říma barbary.

Zároveň nás něco v lidské povaze nutí docházet k závěru, že právě my jsme ti, po kom už přijde úpadek. A čím jsme starší, tím víc jsme o tom přesvědčení – ostatně první písemné prameny o tom, že morálka mladých a celé společnosti upadá a může přijít jen úpadek, pocházejí nejpozději z antického Řecka, možná dokonce z Mezopotámie.

Co nás k tomu vede, to by snad vysvětlili psychologové – ale z nějakého důvodu nás představa přicházejícího úpadku láká stejně jako můru plamen svíčky.

Snadná cesta k moci

Snad je to tím, že nám to dává pocit, že právě my jsme byli tím vrcholem, než přišel úpadek. Ale to bych jen hádal. Fakt je, že přirovnání současného stavu USA – nebo i západní civilizace jako takové – k Římu před úpadkem je populární už roky. Nebo možná desítky let. 

Leckomu se to samozřejmě hodí. Stačí postavit ty správné lidi do role „barbarů“, vyvolat v lidu potřebu bránit civilizaci, a máte usnadněnou cestu k moci. Ostatně Římané také proti barbarům stavěli zdi, i když spíš na severu než na jihu, a bránili se proti nebezpečí ze severní Afriky. 

A právě k nebezpečí ze severní Afriky se vrací i vhodnější analogie se starověkým Římem. Poté, co se Cato dlouho na konci každé své řeči dovolával toho, že „Kartágo musí být zničeno“, bylo Kartágo v roce 146 př. n. l. skutečně zničeno. Pro Řím to znamenalo pád největšího rivala a počátek nebývalého rozkvětu. Ale také počátek problémů. 

Zatímco římské elity na vyplenění Kartága fantasticky zbohatly, vojáci, kteří ve válce skutečně bojovali, na tom byli mnohem hůř. Do římské armády tehdy mohli nastoupit jen muži, kteří vlastnili půdu – tedy typicky svobodní drobní rolníci. A v legiích museli vydržet po celou dobu tažení, které mnohdy trvalo mnoho let. 

Bezzemci a otroci 

Protože rolníci obvykle neměli otroky, zbyla starost o hospodářství na jejich manželkách a dětech. Rodiny bez mužů ale na takový úkol nestačily a malé statky často bankrotovaly. Jediné, co vojákům po návratu z tažení zbylo, bylo nevýhodně prodat půdu právě těm, kdo na válce vydělali nejvíc. A potupně odejít do Říma, kde se připojili k tisícům dalších chudých bezzemků.

Dělat gladiátora se člověku dvakrát nechtělo, když už přežil válečné tažení. A těžko můžete na trhu práce konkurovat někomu, kdo pracuje zadarmo.

Velké město ve starověku přitom neskýtalo zdaleka takové možnosti jako dnes. Žádná dobře placená místa v IT a marketingu, žádný Uber. A dělat gladiátora se člověku dvakrát nechtělo, když už přežil válečné tažení. 

Že se v takovém Římě musela spousta věcí stavět, že lidé potřebovali jíst, převážet či přenášet věci a vůbec tam musela být spousta nekvalifikované práce pro kohokoli ochotného pracovat? Samozřejmě. Ale také tam byla spousta otroků. A těžko můžete na trhu práce konkurovat někomu, kdo pracuje zadarmo. 

To poprvé v historii Říma vedlo k tomu, že na tom významná část obyvatelstva byla hůř než dřív. Sociální sváry a dokonce nepokoje nebyly v Římě, stejně jako žádné jiné společnosti, ničím novým. Ale Řím, stejně jako dnešní Spojené státy, byl postavený na tom, že víceméně celá společnost konstantně bohatla, jak využívala stále větší části ovládaného světa a levné pracovní síly otroků (v případě Ameriky později nahrazené technologií).

Zdroj: Shutterstock

Když v takové situaci najednou část lidí, zvláště ta, kterou bychom dnes nazvali „střední třídou“, začne chudnout, je to problém. A když zároveň s tím ti nejbohatší bohatnou, je to problém ještě o něco větší. Protože ve velké části společnosti začne vznikat pocit, že svět (respektive systém a společnost) je nespravedlivý.

Gracchův plán

V případě Říma byl problém o to komplikovanější, že – jak jsme už zmínili – do armády nastupovali pouze římští občané vlastnící půdu. S rostoucím počtem nezaměstnaných bezzemků v ulicích Říma tak nejenže narůstal potenciál společenského sváru, ale zároveň i klesala vojenská moc Říma. 

Toho se chopil Tiberius Gracchus, který byl v roce 134 př. n. l. zvolen jedním z plebejských tribunů. Pocházel sice z bohaté a vlivné rodiny, ale jeho politickým cílem byla pozemková reforma, která by omezila hromadění půdy privilegovanými patricii a její sdružování do velkostatků, využívajících otrockou práci – latifundií. Získaná půda by se pak přidělila bezzemkům, čímž by se jedním tahem vyřešil problém chudých veteránů a zároveň i nedostatku nových vojáků. 

Vcelku pochopitelným výsledkem byl odpor bohatých a vlivných, kteří něco takového označovali za neomluvitelný zásah do svých vlastnických práv a popření principů, na kterých Řím stojí – přestože šlo technicky vzato o půdu veřejnou a bylo nelegální, aby jeden člověk obhospodařoval víc než 500 jugerů, čili nějakých 125 hektarů. To se samozřejmě obcházelo jakousi antickou obdobou „bílých koní“ nebo přímočaře ignorovalo.

Až potud to vypadá jako poměrně rutinní spor mezi bohatšími a chudšími vrstvami, jakých jsou lidské dějiny plné. Rozdíl oproti předchozím podobným situacím byl v provedení. Protože Tiberius Gracchus věděl, že senát, plný bohatých patriciů, by jeho plány rozhodně neschválil, rozhodl se ho předložit rovnou v conciliu plebis, plebejském koncilu, který byl v té době hlavním zákonodárným orgánem Říma.

Nevídané činy

Tím sice popudil senátory, včetně těch, kteří mu byli nakloněni, protože šel proti zvyklostem doby, ale pořád pro takové jednání existoval precedent. Další překážku, veto druhého tribuna, bohatého Marka Octavia, ale překonal způsobem ještě víc nestandardním. Jednoduše nechal lid hlasovat o jeho odvolání – což díky slibům půdy samozřejmě prošlo – a následně ho nechal vyvést. Zcela tak porušil nejen zavedené zvyklosti, ale i zákony. 

Vědom si toho, že by po opuštění úřadu mohl nést následky, rozhodl se Tiberius kandidovat na tribuna znovu. To byla věc snad ještě neslýchanější než odstranit druhého tribuna. Mnoho Římanů si to vysvětlilo tak, že se Tiberius chce stát králem (což byl v římské republice tehdy ještě větší hřích). Když se to doslechli římští senátoři, jednoduše Tiberia ubili k smrti a jeho tělo, spolu s těly mnoha jeho stoupenců, hodili do řeky Tibery. 

Tím byl „problém“ zdánlivě vyřešen, ale jen dočasně. Vrátil se s vládou a smrtí Tiberiova mladšího bratra Gaia Graccha, se Sullou a jeho seznamy smrti zvanými proskripce, nebo s Markem Liciniem Crassem, který sice na jednu stranu provozoval politiku, kterou bychom dnes nazývali „populismem“, ale na druhou stranu hromadil obrovské bohatství dosti nevybíravým způsobem. Příkladem budiž jeho zavedení hasičského sboru, který však začal hasit až poté, co majitel nemovitost pod cenou prodal Crassovi.

Každý stát si projde několika fázemi – od monrachie k tyranii, následně k aristokracii a poté k demokracii. Ta však postupem času degraduje a změní se v ochlokracii, neboli vládu lůzy.

Od monarchie k tyranii

Aniž bychom zabíhali do podrobností, od dob Tiberia Graccha a jeho pozemkové reformy i za cenu vykořenění zavedených norem už se situace nevrátila do normálu. Politici, kteří slibovali lidu čím dál víc, a přitom často jednali spíš v zájmu vlastním než v zájmu společnosti, byli stále běžnější. Začala být opouštěna nejdřív nepsaná pravidla, potom psaná pravidla a brzy na to došlo na násilí. Ať už mezi tlupami v ulicích, nebo na politicích samotných.

Do praxe se velmi rychle uvedla teorie tehdejšího řeckého historika Polybia, který tvrdil, že každý stát si projde několika fázemi – od monarchie k tyranii, následně k aristokracii a poté k demokracii. Ta však postupem času degraduje a změní se v ochlokracii, neboli vládu lůzy. Ostatně podobný názor na demokracii a její nevyhnutelný rozpad, způsobený tím, že lidé budou volit podle svých nejnižších pudů a vladaři jim to dopřejí, měl i o několik století dříve Platón.

Jak to v Římě dopadlo, už samozřejmě víme z hodin dějepisu. Po několika desítkách let střídavě narůstajícího chaosu vyústila situace v občanskou válku, nástup Gaia Julia Caesara k moci a následně konec republiky a vznik císařství. Teprve potom přišlo to, co zpětně vnímáme jako „zlatý věk“ Říma, i když někdo žijící za římské republiky by se nad tou představou nejspíše otřásl hrůzou. 

Zdroj: Shutterstock

Císař USA už tu byl

Když se pak podíváme na dnešní USA, uvidíme spoustu společných bodů. Extrémní příjmovou nerovnost, byť tentokrát hnanou méně válkami a víc tiskem nových a nových peněz nebo daňovým systémem nakloněným nejvíc superbohatým. Upadající střední třídu, která se má dnes reálně hůř než generace jejich rodičů – což je i tentokrát novinka.

Neustávající války a příval nových imigrantů. Politiky, kteří ve svém zvolení čím dál víc spoléhají na peníze (stačí se podívat na vývoj nákladů na politické kampaně), bombastické sliby a nejnižší pudy, než na skutečné cíle a hodnoty. A samozřejmě také násilí v ulicích, v posledních letech stále častější na obou stranách politického spektra.

Úplnou novinkou pak byl lednový útok na Kapitol, podněcovaný navíc samotným prezidentem. Něco takového je v celých amerických dějinách naprosto bezprecedentní a ještě nedávno by si to nikdo nedokázal ani představit.

Zároveň je USA stále nejmocnější zemí světa s téměř neporazitelnou armádou, vojenským rozpočtem větším než celý zbytek světa, nejvýkonnější ekonomikou planety, největším technologickým potenciálem, nejsilnějším průmyslem a spoustou dalších „nej“.

Pokud tedy máte rádi historické analogie, nechejte představy barbarů rabujících hořící Washington D. C. pravnoučatům nebo ještě pozdějším potomkům. Ovšem pokud se opravdu USA vydávají stejným směrem jako Řím – a podobnosti jsou tu značné – konec americké republiky, nebo přinejmenším začátek jejího konce, dost možná ještě zažijete.

A vzhledem k rychlejšímu tempu dnešní doby byste možná ještě mohli zahlédnout i úsvit amerického císařství. Ostatně první prezident, který se jako císař nejspíš viděl, už tu byl...

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Je medicína byznys? Jak pro koho. „Frustraci mladých lékařů chápu. Nemají ani na chůvu, aby jim pohlídala děti, když pracují,“ říká přednosta chirurgické kliniky Robert Lischke.

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

Koupit Finmag