Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

TFW NO GF. Zoufalí mladí muži chtějí něco cítit

Jakub Jetmar | 21. 2. 2021 | Vstoupit do diskuze – 6 komentářů

Dokument o osamělých mladících ukazuje krizi smyslu ve společnosti po konci dějin. Vztahy, média, drogy, ekonomika, ironie – nic nefunguje, jak by mělo.

TFW NO GF. Zoufalí mladí muži chtějí něco cítit

Zdroj: Shutterstock

Muži. Nedaří se nám. Oproti ženám častěji vraždíme, čtyřikrát častěji ukončíme vlastní život a sexu máme – minimálně podle amerického vzoru, o němž je zde řeč – méně. O svých problémech si spolu taky příliš nepovídáme, kamarádů nám ubývá a sdílet pocity stejně neumíme; společnost nás naučila, že to není dost mužné. Samota přitom nese „stejné zdravotní riziko jako 15 cigaret denně“.

Naštěstí právě včas, na úsvitu krize mužství, vznikl internet. V jeho blahodárné anonymitě se může každý stát umělcem a začít tvořit na to nejklasičtější téma: jsem smutný, kéž bych měl holku. Problém je, když smutek přeroste v mizogynii – chorobnou nenávist k ženám – a masové vraždy.

Mladíky v době digitálního smutku zkoumá dokument TFW NO GF, který visí od května na Amazonu Prime. Ten pocit, když nemáš holku, zní překlad slov ukrytých za populárním akronymem. Režisérka Alex Lee Moyerová v něm sleduje pětici mladých bělochů, kteří ten pocit dobře znají. Vytvořili o něm taky mnoho memů a tweetů. Představuje je jako členy internetového kmene, kterému se v posledních letech dostalo poměrně dost pozornosti – incelové.

Daniel a lvovéZdroj: Shutterstock

Hrdina v jámě incelové

„Brouzdat debatami kluků přesvědčených, že zcela selhali na pomyslném sexuálním trhu a v životě si nemůžou najít partnerku, byla jedna z nejotřesnějších věcí, které jsem na internetu zažil,“ píše Matouš Hrdina na Heroine. „A to už jsem v bahně sítě viděl leccos. Incelové se nepoučenému pozorovateli můžou jevit jako jedna z tisíců obskurních komunit, které nemá smysl věnovat pozornost. Jenže tohle prostředí už zformovalo několik masových vrahů.“

Matouš Hrdina: Incelové a redpilleři

O sex tu nejde

S označením lidí v nedobrovolném celibátu – involuntarily celibate, tedy incel – přišla v 90. letech kanadská studentka Alana (celé jméno používat nechce). Ta vytvořila online portál, kde měli lidé různých genderů a orientací sdílet své trable se vztahy. V poslední dekádě si ale pojem přivlastnili mladí muži trávící mnoho času online a proměnili ho v poznávací znamení svého osamění. Ač je tedy definicí incelství absence sexu, současným stoupencům hnutí o jeho vyšší dostupnost prvořadě nejde, píše esejistka Jia Tolentinová. To by například podporovali legalizaci sexuálních pracovnic, pro které ale ve skutečnosti nemají nic než nenávist. Stejně jako pro všechny ostatní ženy, které s nimi – beta muži, mezi které podle svého hierarchického pojetí společnosti patří – nechtějí nic mít.

Jádrem incelství je představa absolutní mužské nadřazenosti a vlády nad těly žen. To prohlašovali ve svých memeticky psaných manifestech i masoví vrazi hlásící se k incelům (jednotlivé případy a odnože mužských zákoutí internetu popsal na Heroine Matouš Hrdina). Díky nim se dostalo nenávistným online komunitám příslušné pozornosti, stejně jako z velké části neregulovaným imageboardům typu 4chan a 8chan („nejhorší místo na internetu“). Zde nenávistné memy cirkulují, aby se dostaly na mainstreamovější sítě (a mnohé další muže radikalizovaly). 

V dokumentu zmínka o útocích a radikalitě padne také, přesto autorka zaujímá rozdílnou perspektivu, než bývá v reportování o incelech obvyklé. Bez předporozumění v podobě dekadentního vlivu her, internetu a pornografie se snaží docela empaticky pochopit, proč je tolik mladých mužů nešťastných a proč se tak snadno radikalizují. Nezajímají ji ani tak vyhraněné názory mladíků o politice, ale jejich každodennost. Jazykem memů: víc než Pepe the Frog je aktérem Wojak, známý taky jako Feels Guy.

Pepe the FrogZdroj: anonymní internetový umělec

Animovaného žabáka Pepeho si přes nesouhlas jeho tvůrce přivlastnili zejména stoupenci alternativní pravice a nadřazenosti bílé rasy. Jeho použití může být jako u každého memetického vzoru různé, kanonické čtení ale bývá politické.

WojakZdroj: anonymní internetový umělec

To Wojak, zachmuřelá postavička vytvořená zřejmě v Malování, slouží ve svých tisících variantách zejména k vyjadřování osobních emocí.

WojakZdroj: anonymní internetový umělec

V tomto případě se bavíme hlavně o melancholii, osamělosti, pocitu ztráty smyslu.

Nesourodá pětice

I přes provokativní označení tak Moyerová v dokumentu nevykládá svět incelů ústy mluvících akademických hlav. V krátkých rozhovorech s vystřiženými otázkami nechává promlouvat pouze svou pětici mužů. Seana, stydlivého dvacátníka, který žije s matkou v Coloradu. Charlese a Viddyho, bratry z rodiny alkoholiků, kteří tráví čas v malém městě ve Washingtonu publikováním provokativních tweetů. Či Kyla z El Pasa, který v džínovém setu doplněném kloboukem poslouchá hudbu v místní putyce a kroutí hlavou nad přecitlivělými liberály.

Pátým mužem v dokumentu je Kantbot, který se díky své popularitě v určitých kruzích trochu vymyká. Kantbot oblažuje internet myšlenkami německého idealismu – Hegela či Schellinga –, za což se mu dostalo i virální pozornosti díky jednomu YouTube videu. V něm na antitrumpovských protestech vysvětluje roli Trumpa, v Kantbotově pojetí také německého idealisty.

Snad jen: ¯\_(ツ)_/¯.

Všichni ale nutně nejsou incelové. Pokud si tak říkají, je to proto, že se společnost incelů obává – a oni mají aspoň nějakou pozornost. Vhodnější může být označení Doomer, to je jedna z variant Wojaka, která z existenciálního i společenského hlediska nahlédla, že je lidstvo odsouzeno ke zkáze a nic nemá smysl. Tomu odpovídá i jejich životní styl – cigarety, procházky, melancholická hudba.

U Seana, který si jako jeden ze dvou mladíků během natáčení našel holku, začal posilovat, číst filozofické texty a má dvě práce, můžeme skoro uvažovat o stávání se optimistickým Bloomerem. Jeho silueta se na konci dokumentu, snad na znamení naděje, také objevuje.

DoomerZdroj: anonymní internetový umělec

Jedna z inkarnací Wojaka. Doomer – od anglického doom, zkáza, zánik

BloomerZdroj: anonymní internetový umělec

Další Wojakova inkarnace. Bloomer – od bloom, rozkvět.

Nešťastná mysl online

Statické i rozpohybované memy, umění naší doby, s Wojaky, kteří se narodili, aby něco cítili, a screeny nešťastných i pobuřujících tweetů, ostatně slouží jako jeden zdroj obrazového materiálu dokumentu. Druhým jsou záběry z dětství. I to odpovídá estetice existenciálních koutů internetu, kde jsou mentální návraty do bezpečného domova častým programem.

Sugestivní jsou i záběry samotných mužů, kteří s cigaretou, pivem či energetickým nápojem bloumají po svých upadajících městech. Bezduché procházky pochopitelně patří do základního repertoáru doomerů, jak dosvědčují příslušné memy.

Kombinace toho všeho vytváří plastický obrázek odcizené každodennosti na konci desátých let, přesto kamera nemůže ze své podstaty nikdy zachytit Wojaky v jejich opravdu přirozeném prostředí. Tím je jejich vlastní nešťastná mysl propojená s posledním a nejintimnějším nástrojem lidstva – počítačem.

Těžko přitom přiblížit každodenní mnohahodinové šmejdění po nejdepresivnějších hvozdech internetu. V jeho táhlosti a repetici bez výhledu na něco lepšího se člověk propadá do lepkavého bláta, zatímco před kamerou kluci působí docela normálně. Natáčení pro ně bylo snad i docela výjimečnou chvílí; získali pozornost, někdo se o ně zajímal, s někým skutečně mluvili. To je výrazně jiná zkušenost než neustálé sledování podobně sociálně chudých.

V anonymním online prostoru se incelové snaží o vytržení, získání pozornosti stále větším překračováním vžitých mezilidských pravidel – transgresí. Mluví o tom, že těží své nejintimnější pocity a problémy, protože – jak připomínají – obsah musí být jako v každém moderním umění jedinečný. Jejich převodem do memů ohledávají sebe i vlastní společnost. Co bude virální, to je sdílený pocit. Na co bude reagováno pohoršeně, to je pro někoho svaté či bolavé.

Finmag v novém!

Finmag předplatnéZdroj: Finmag

Kasaštyk. „V pondělí to vymyslíme, v úterý a ve středu se na tom dělá a ve čtvrtek to můžeme spustit. Jinde se do čtvrtka nesejde vedení.“ Tak vaří bří Kasové Pilulku.

Stříbrná. Téma čísla stáří. Pavel Jégl o nemilém průvodním jevu dlouhého života: dlouhém stáří. Jirka Hovorka spočte domovy pro seniory, pečovateláky a pečovatele. Co to stojí? Robert Vlach ví, proč volnonožci vydělávají do osmdesáti.

FIN.Finanční část magazínu poví, koho sledit na Twitteru, jak zbohatnout sběrem kamení či psích h., jak neřídit automobilku a na co mají majitelé bitcoinů pět let, jestli se o ně nechtějí bát.

S mate- a dramatikem Reném Levínským mluvil Michal Kašpárek. I o tom, že na covid nestačí opsat německé recepty. Nejsme Němci.


V řeči memů

Výprodej bolestí, nadávek a stížností na svět a druhé se stává věčným koloběhem, člověk se noří čím dál hlouběji do jazyka memů, a tím i nové skutečnosti světa, který dostává význam právě skrze hutné memetické zkratky. Ideální bývají ty působící bolest, neboť cokoliv bolí, to musí být pravda. Filozofující youtuberka Natalie Wynnová v tomhle ohledu mluví o logice digitálního sebeubližování a masochistické epistemologii. Vychází při tom z vlastních zážitků z diskuzí, kde se lidé v rané fázi změny pohlaví trýznivě ujišťují, že s jejich tvarem lebky je společnost nikdy nepřijme jako ženy.

Nový jazyk přejatý z memů člověkem rychle prorůstá. Tím se mění i jeho svět, který může být náhle plný (ne)přátel. Memy samotné, ostatně jako žádné médium, v sobě ale nemají vepsanou tendenci ke stávání se nosičem nenávisti. Většina jich je prostě a jednoduše zábavných. Člověk sám sebe mentálně ocení, a občas se i trochu zastydí, když v memu rozpozná odkaz na něco docela specifického. Nedej bože, když sám něco vymyslí, spojí víc odkazů a obtočí je kolem dalších dvou rohů.

Poznávání světa skrze memy je každodenní zkušeností mnoha lidí, co vyrostli online. Součástí je i těžení osobního. Stačí se podívat na český teen Twitter plný drogových, sexuálních a depresivních doznání. Není to přitom tak, že by si mladí lidé nevážili soukromí. Velmi dobře si ale uvědomují informační nadbytek způsobený digitalizací, ve kterém volí jako taktiku přežití posilování informační entropie.

To má samozřejmě závažné dopady pro masová média – viz problematická postpravda –, ale i pro literaturu, která svět rodící doomery dobře odráží. 

Svět se výrazně zmenšil, současně ale roste nepoměr mezi informačním nadbytkem a schopností člověka informace zpracovávat. Snad i to je jeden ze zdrojů obratu k literární autofikci, potřebě začít doslova od sebe, o které mluví ve skupinovém rozhovoru v Salonu Práva znalci literatury, odpovídající v anketě o nejlepší knihy uplynulé dekády.

„Vidím v té dekádě tendenci, že základní dramatický konflikt, na němž je próza vystavěná, není mezi postavou a postavou, ale postavou a strukturálními, nadosobními silami,“ říká v rozhovoru kritik Jan M. Heller a jeho postřeh velmi dobře sedí i na bezmocné tweety a memy doomerů, kteří se ostatně stali už i ústředními postavami knižního světa.

Za doomera bych zcela jistě označil i americkou literární hvězdičku Tao Lina. Jeho román Taipei dal v anketě na své první místo literární kritik a šéfredaktor online deníku A2larm Jan Bělíček. Dobře podle něho vystihuje, „jak současný jedinec prožívá realitu“.

V románu sledujeme autorovo alter ego, jak se skrz svůj laptop rozpouští v médiích a v drogách, které mu ale nedávají pocit extatického vytržení. Pouze ho přizpůsobují situaci, normalizují, mění intenzity jeho bezčasí. To v mnohém odpovídá dnům velmi-online-lidí, kterých je kvůli pandemii zas o něco víc. Čas ztratil pevný řád fungující od industrializace, pociťujeme ho mnohem spíš v intenzitách podle toho, jestli jsme si zrovna dali kávu nebo Ritalin a daří se nám jakžtakž v kuse pracovat – a cítit kontrolu nad svým časem –, nebo v pravidelných cyklech navštěvujeme Facebook, Gmail a Twitter s nepříjemným vědomím absence kontroly a nestíháním. To celé prožíváme sami. Čas se stal mnohem individuálnějším než kdy dřív, jak ukázala opět pandemie a rozdíl mezi studentem a rodičem se dvěma dětmi.

Taipei je zvláštní román i ve své cykličnosti. Hrdina Paul chodí po New Yorku, nudí se, dává si Adderall, sedí u Macbooku, nudí se, dává si lysohlávky, jde na party, cítí úzkost, dává si Xanax, sedí u Macbooku, „něco na něm dělá“ – snad píše, ostatně je to spisovatel –, brouzdá na internetu, cítí úzkost, chodí po New Yorku. Všechno už to známe, očekáváme, dostává se nám stále to samé – i to je snad vlastní pro prožívání reality mnoha lidí, kteří se nedobrovolně ztotožnili s akronymem TINA, podle něhož neexistuje k současnému světu žádná alternativa. Absence horizontů a nového je podpořena i skrze zmíněné vyobrazení drog, kdy Paul už nehledá psychedelické utopie, ale pouze ideální poměr mezi stimulanty a léky proti úzkosti, aby vůbec dokázal fungovat.

Tereza Matějčková
Zdroj: Aneta Martínková, Finmag

Filozofka

Jakub Jetmar a Ondřej Sliš a další dlouhé čtení. Hloubkový rozhovor s Terezou Matějčkovou

„Hegel je parádní příklad. Já samozřejmě nesouhlasím, když říká, že ženy a muži se k sobě vztahují jako květiny a zvířata. A že bych se jako žena měla věnovat spíš domácím aktivitám než vyučování. Od Hegela se nenaučíte moc názorů – ony by se názory mimochodem vůbec ve filozofii neměly přeceňovat. Můžete se naučit, jak přemýšlet. Nebo aspoň nový pohled na svět, v tom jsou velcí filozofové jedineční. Myslím, že moje výuka spočívá ve snaze naučit studenty obracet se k těmto učitelům. Já je myslet nenaučím.“

Rozhovor Jetmar + Sliš × Matějčková čtěte na Finmagu

Chuť se odepsat

Mediální teoretik Geoffrey Winthrop-Young poukazuje na to, že 20. století můžeme popisovat skrze různé farmakologicko-ideologická období, ve kterých preferované drogy odpovídají dobovým požadavkům. Spojení třetí říše, pervitinu a blitzkriegu je už dobře známé. Postindustriální svět zosobňují stimulanty na předpis jako Ritalin a Adderall. Smysl mají stejný jako pervitin – zahnat únavu, dostát požadavku produktivity a odehnat spánek, který už nevadí jen armádě, ale i aparátům požírajícím čas typu Netflix. Druhou stranou dneška je opioidová krize a nárůst spotřeby léků proti úzkosti typu Xanax, které pomáhají doslova zapomenout na svět i sebe samého.

Žádoucího zapomnění ale dosahujeme i díky médiím (už „první obyvatel globální vesnice“ Marshall McLuhan mluvil o narcisově narkóze, kdy otupělosti vůči světu dosáhl díky fascinaci svým odrazem na vodní hladině). Není to ale tak, že by byla digitální média apriori špatná. Obvykle je kritika proti platformám vedena s poukazem na jejich důmyslný systém, skrze který nás poutají do smyček dopaminu, jako to umí třeba kasino. Příkladný je v tomto ohledu nový dokument Netflixu Sociální dilema, podle kterého sociální sítě ničí doposud slušnou společnost.

Podle Maxe Reada, vycházejícího z knihy Richarda Seymoura Twittering Machine, nás ale ke kompulzivnímu chování vede mnohem spíš freudovský pud smrti než maximalizace slastí. Ne že bychom všichni chtěli přímo umřít, ale podobně jako u drog stačí zapomenout. Utíkáme proto z vlastního vědomí do strnulého bezčasí, ve kterém čas, prostor i sociální identitu pohlcuje mechanický rytmus stroje. Stačí, abychom sjížděli timeliny či pasivně pročítali fóra s naivní a paradoxní vírou, že nás něco z naší strnulosti a úzkosti vytrhne. Říká se tomu doomscrolling.

Často se ale chceme přímo odepsat, aktivně se sabotovat. To dělá i spisovatel Tao Lin, který byl svého času vyhlášený v shitpostování na sociální sítě. Jednak tak pracuje s logikou pozornostní ekonomiky, aby své dílo prodal, jednak v jakémsi opačném gestu zabíjí autora, vlastní subjektivitu, podobně jako to dělají incelové, teen Twitter nebo třeba nezáměrně novináři. Kolik z nich jsem považoval za slušné autory, které si rád přečtu, dokud se přede mnou v živém přenose na sítích doslova neodepsali. Zuckerberg jim přitom nedržel u hlavy pistoli.

Krize společnosti

Touha po zapomnění u velmi-online lidí a lidí drog ukazuje, co v méně zřetelné podobě prožívá i většinová společnost. Ta spolu s příchodem technických obrazů ztrácí dějinnost, modernistické směřování do budoucnosti. Dostáváme se do post-dějin. To neznamená, že by se už nic nedělo, ale člověk ztrácí dějinné myšlení, které je vlastní kultuře písma. Ta je lineární, kauzální, pokroková – každá věta navazuje na předchozí, míří stále dopředu. Kultura obrazů a algoritmů tak nefunguje, události pro ni nejsou vyústěním kauzality, ale v první řadě důvodem k produkci obrazů.

Dostáváme se do univerza obrazů, které kolem nás neustále krouží bez ohledu na svou časovost. Masová média nahradila nová masa informací. Všechno se tak trochu stává memem s virální aspirací, který konzumujeme stále dokola v podobě upravené podle nejsdílenější zpětné vazby. Post-dějinný člověk opouští základní modus Západu, kterým je proměňování světa s vidinou lepší budoucnosti. Od toho ho navíc zrazuje zkušenost 20. století (Osvětim, první naplněná utopie, po které jsou dějiny už absurdní), které nedokáže ve svém vědomí čelit.

Místo angažovanosti ve světě proto přebírá rozptýlení, píše v Postdějinách filozof médií Vilém Flusser: „Vědomí našeho neštěstí nesneseme. Proto chceme být rozptylováni a vystavujeme se bubnové palbě senzací.” K tomu máme díky konzumu, médiím a drogám ideální podmínky.

„Puzení k neomezené spotřebě a projevy prázdného individualismu,“ shrnuje současnou společnost papež František. I podle něj sledujeme „rostoucí ztrátu smyslu pro dějiny, což vede k rozpadu mezilidských vztahů“. To konkrétně vidíme i v nekonečných internetových hádkách, které slouží jako další způsob zapomenutí a „vyhýbání se bytí“, píše blogger Venkatesh Rao ve svém virálním textu o internetu beefů. V něm ukazuje, že bychom měli spíš než o kulturních válkách mluvit o kultuře války, jejímž smyslem je pouze pokračování hádky, jakkoli si to většina zúčastněných neuvědomuje. Potřeba nekonečné hádky podle něho roste z toho, že nadále nevíme, kdo jsme. Důvodem je i tady konec dějinnosti, byť Rao pracuje se známějším konceptem Francise Fukuyamy, kdy dějiny končí s pádem Berlínské zdi.

Podle sociologa vědy Bruno Latoura to všechno přichází nešťastně zrovna ve chvíli uvědomování si krize i globálního kapitalismu, která byla ztrátou historického soupeře – socialismu – jen dočasně oddálena. Teď tahle krize přichází v plné síle: enviromentální, ekonomická, identitní. Memující mladíci jsou pouze střípkem. Abychom se z mezidobí dostali, stačí podle Raa pouze přijít na to, kým bychom tedy měli být.

Meet NEETs

Zatím akorát víme, kým jsou mladíci z dokumentu. NEETs – Not in Education, Employment or Training. Tedy nestudují, nepracují ani se na zaměstnání nepřipravují. Živí je hlavně rodiče, ale radost ze své situace nemají. Vyhlídky, a tedy i motivace, přitom mají mladí lidé po celém světě nepříliš lákavé. Američtí mileniálové, generace s nejhoršími ekonomickými vyhlídkami v tamní historii, si berou násobně vyšší půjčky na školné oproti rodičům, vlastního bydlení se oproti předešlé generaci do 35 let dočká sotva polovina z nich, stálá práce je po krizi výrazně vzácnější. Bydlení je ostatně stále větší problém všude na světě včetně Česka.

Celé se to čím dál víc týká i střední třídy a někdejších elit, které si pro útěchu z prekarizace musely vymyslet novou ideologii kreativní třídy, aby sami před sebou ospravedlnily vystěhování se z center měst do levnějších čtvrtí (znáte také pod pojmem gentrifikace). Bratři vyrůstající v rodině maloměstských alkoholiků nemají prostředky ani na takovou legraci. Na klimatickou krizi teď ani nemysleme, stačí připočítat tlak globalizovaného trhu. Společenské a politické myšlení se v post-dějinách možná zastavilo, síly globalizace ale po třicet let běžely naplno a neustojí je už ani francouzský zemědělec ze šlechtického rodu, jak víme z nejnovějšího románu dalšího autora jmenovaného v anketě Salonu Práva.

Michel Houellebecq se do žebříčku nedostal se Serotoninem, encyklopedií stárnoucího doomerství a mizogynie, v níž antidepresiva přebíjí i životní sílu romanopiscových hrdinů, erotický pud, ale s romány Mapa a území a Podvolení. Druhý jmenovaný neříká vůbec nic zajímavého o islámu, dobře ale ukazuje, že lidé, kteří od systému nikdy nic nečekali, nebudou ani lpět na jeho udržení.

Čtoucí
Zdroj: Shutterstock

Čtení!

„Když Houellebcq nechává v novince Soumission, která zrovna vyšla s přiléhavým českým titulem Podvolení, ovládnout Francii islamistickou stranou, člověk by čekal bukkake politické nekorektnosti, urážek a islamoklasmu. Nejvíc šokující ale na Podvolení je — že šokující není. Houellebecq je tentokrát mnohem korektnější než běžný účastník Máte slovo, a jestli je jeho tenká a překvapivě lehce čitelná kniha k někomu kritická, pak hlavně k těm, kteří žijí jen sami pro sebe,“ psal MIchal Kašpárek v recenzi tehdy čerstvého překladu francouzského románu.

Michal Kašpárek: Reklama na podvolení

Vyrostli jsme v úplné v anonymitě, říká jeden z mladíků, když mluví o vztazích. Nikdo přitom nechce být neviditelný. Člověk chce být rozpoznán, chce uznání. Pokud se mu nedostává, je frustrovaný. Nahromaděná frustrace snadno vede k záměně neúčinného jednání za identitu, kterou nabízí masové politické hnutí nebo online komunita. Hnutí v tomto ohledu fungují docela podobně jako označení incel nebo Pepe The Frog, když se jméno jeho charismatického vůdce stejně jako mem naplňují libovolným obsahem, se kterým se lidé skrze své projekce ztotožňují.

Tady se bavíme o memetických komunitách s programem pozitivním asi jako mají Smrtijedi. To člověka ještě víc uvězní v depresivní síti, v jejíž anonymitě mizí integrita jedince i jeho schopnost empatie. Něco člověk přesto dostává: právě novou identitu vycházející z kolektivního hnutí. Společenský outsider se díky pochopení kódu stává insiderem a může se začít vymezovat vůči outsiderům. Těmi jsou v tomto případě ti nejstarší podezřelí: ž*ny, ž*dé, jak označuje své nepřátelé česká alternativní pravice.

Neviditelný člověk má taky obvykle jasnou možnost, jak získat pozornost: stát se v očích veřejnosti nebezpečným. Princip je tedy podobný jako v případě inklinace k jakémukoli extrému. Tady je ale stále k řešení ironičnost. Memetická tvorba není stejného ranku jako třeba fašistických kapel. V tomto případě je mnohem těžší říct, co hoši myslí skutečně vážně. Memetická hra se za víc než dekádu od Trollface vyšponovala do tolika vrstev ironie a sebereferenčnosti, že autoritativní výklad memů se bez boomerského ztrapnění stává velmi obtížný.

Problém s ironií dobře ukazuje moment, kdy jednomu z aktérů dokumentu policie zabaví zbraně kvůli tweetu. V něm drží na fotce dvě pušky se slovy „one ticket to Joker please!“. Jde o další mem, který tentokrát ironizuje strach společnosti z filmu Joker a jeho údajného potenciálu radikalizovat diváky. Zbraně mu policie následně vrátí s odkazem na první dodatek.

Past bezpečné ironie

To je samozřejmě dobře: za chvilku bychom mohli vyhazovat lidi za škol za žertovný pohled, na kterém zmíní autor Trockého. A co když ten samý autor na Twitteru prohlásí, že by chtěl vyvraždit všechny ženy. Je v tom ještě ironie? Femicida, haha? Co když by napsal všechny muslimy? A co Židy? Máme podobná prohlášení trestat jako v Německu? Nebo jsme přesvědčení o síle společnosti, která verbální excesy ustojí? A jak se měly chovat v podobných případech digitální platformy, pátá moc demokracie, která s bezprecedentním vlivem strukturuje veřejnou debatu?

Kultura písma je lineární, kauzální, pokroková – každá věta navazuje na předchozí, míří dopředu. Kultura obrazů a algoritmů tak nefunguje, události pro ni nejsou vyústěním kauzality, ale důvodem k produkci obrazů.

Ironie je skutečný problém naší společnosti, který dalece přesahuje zmíněné příklady. Tak velký problém, že se musím ještě vydat do nově přeloženého románu od formativního autora mnoha mladých mužů, Milana Kundery. Jeho Slavnost bezvýznamnosti na svůj seznam knih dekády pro Salon Práva zařadil publicista Petr Fischer, který ve své recenzi cituje kruciální pasáž románu, v níž jeden z hrdinů říká následující:

„Radost z mystifikace nás měla ochránit. To ostatně bývala strategie nás všech. Dávno jsme pochopili, že už není možné svrhnout tento svět ani ho přestavět, ani zastavit jeho nešťastný běh kupředu. Bývala jen jediná možnost odporu: Nebrat ho vážně. Ale uvědomuji si, že naše žerty ztratily svou moc.“

Zkušený kamuflážník a stalinista Kundera moc dobře ví, o čem mluví, neboť literární ironie odhalující pokrytectví mezi sebeobrazem a skutečným stavem společnosti od jisté doby skutečně ztrácí svou původní sílu a rebelství, neboť ironickou až cynickou se stává veškerá kultura. První byla televize a Kundera z vývoje médií a jejich proměny světa samozřejmě nemá radost. Je totiž ukázkovým člověkem linearity, písma, dějinnosti (viz jeho Český úděl a „stanuli [jsme] opět ve středu světových dějin“), on přitom vidí, že „i v poměrně kultivovaných pařížských kruzích se při večeři hovoří o televizních programech“, jak píše v roce 1983 v Únosu Západu aneb tragédii střední Evropy. Tehdy už televize a masová kultura obecně plně přebírá ironické postupy kritického a avantgardního umění, čímž se stává v zásadě nekritizovatelnou.

Začalo to už tehdy, dnes žijeme v éře Trumpa (byť se tady nabízí mem se střílejícím kosmonautem, že jsme vždy žili).

Mnoho z nás se tak naučilo žít v neustálém ironickém odstupu, který bez produktivní náplně kritiky zůstává pouze osamoceným odstupem. Příklad memetické ironie dneška: akademici přehlcení prací tráví desítky minut prohlížením memů od dalších akademiků o tom, jak jsou přehlcení prací, což sami řeší sledování memů o tom, jak… No není to ironické? Ironie dokáže spojovat – všichni se zasmějeme tomu, že je něco jinak, než jak se něco tváří. V tu chvíli na sebe můžeme mrknout, to je ale všechno. Víme, že víme, ale zůstáváme stejně bezmocní. „Ironickým úšklebkem podtrháváme propast mezi nedokonalostí a malostí naší existence a dokonalostí a velikostí, které bychom chtěli či měli dosáhnout,“ vysvětluje Pavel Barša v Cestách emancipaci, proč se díky neustálé ironii cítíme nedobře.

V ironii navíc neriskujeme, protože vždycky můžeme říct, že jsme to mysleli jinak, pokud budeme v ironické manifestaci naší chytrosti vůbec konfrontováni, což nejspíš nebudeme. Ironie se tak často stává zejména zbraní, kterou ukazujeme svou intelektuální nadřazenost oproti druhým. Svého času v Brně vzniklo politické hnutí, které stálo na ironii a dokázalo, že ironie nejde odsoudit šmahem a vždy. Členové a podporovatelé hnutí, inteligentní lidé, ovšem dokázali být na internetu neskutečně otravní. Ironie je rozežrala. Když se někdo pod příspěvkem pokusil neobratně nesouhlasit, hned dostal ironický gangbang. Ironie, mrkání založené na specifické znalosti, míří přímo proti porozumění, proti empatii.

Jeden z bratrů se v dokumentu směje radě, jak předcházet radikalizaci, podle které by rodiče měli se svými velmi-online syny sledovat humorné late-night shows. Liberální zábava i poučení v jednom. Představa mladíka trávícího dny na Ano, budou memes 2: Se ziskem i bez dotací sledujícího s rodiči Jindřicha Šídla nebo Luďka Staňka je vskutku kouzelná (a cringe). Smysluplnější možná bude ve vší vážnosti naplnit politiky Daniela Prokopa, ať se v první řadě co nejméně lidí cítí jako NEETs.

Dezinformace, koronavirus

Zaskočení muži

A nadto ještě budeme potřebovat mužský vzor typu Jordana Petersona – jen feministu. Patriarchát je totiž taky problém. Reálně existují lidé, kteří si neutírají zadek, protože sahat si na něj považují za „teplé“. Patriarchát z mužů dělá nesvéprávné blbce. Zatímco ženy měly svá hnutí, muži čekali, co z toho vyleze – teď z toho něco vskutku leze a muži ve svém překvapení říkají, že tohle jsme si přece nedomluvili (a jako vždy při proměně společenských rolí mluví o „konci Západu“). Vlastní iniciativy pak staví okolo ujišťování se o blahodárné síle přicházející při absenci masturbace.

Problém leží v úplném základu patriarchátu – v touze získat, co člověk nemá, a vládnout nad tím. Muž závidí ženě a přírodě jejich plodnost, začne jim tedy panovat a trpět paranoiou, kdo chce vládnout nad ním. V kultuře se ustanoví zdánlivě přirozená hierarchie lidí, jejichž těla a užitečnost jsou posuzovány podle jednoho univerzálního (bílého, mužského) vzoru. To působí negativně na úplně všechny včetně mužů. Ti potom přistoupí na to, že existuje dvacet procent alfa-samců, kteří mají nárok na osmdesát procent žen, zatímco ostatní skončí v nejlepším případě jako paroháči.

Mizogynie tady roste právě z představy pevně dané hierarchie, která incely nenávratně uvrhává mezi neúspěšné. A to zase vede k hledání viníků a obětních beránků. Místo snahy o posílení patriarchátu a eschatologické příběhy o spáse v podobě orgasmu by proto měli nešťastní muži všemi deseti podporovat feministické snahy, které rozmělňují zdánlivě dané nerovnosti a rozšiřují škálu možných vztahů, vzezření a životních forem. Tolentino v tomhle ohledu připomíná, že kdo je považován ve společnosti za přitažlivého, je politickou záležitostí – to jsou ty kampaně za realisticky vzhlížející obálky časopisů, proti fat-shamingu.

Škálu přitažlivosti bychom proto měli, i u mužů, rozšiřovat. Spolu s postupující inkluzí navíc zmizí i smysl identitárních označení, která na sebe uvalujeme v digitálním sebemrskačství. Politika identit je většinou chápaná opačně. Jejím cílem není v posledku vyzdvihovat identitu. Ta by naopak neměla být vůbec určující, měla by být nepříznaková, „přirozená“, jako je dnes ta bílého muže. Snahy o pestřejší reprezentaci jsou pouze prvním krokem, který různost učiní i v univerzu obrazů „přirozenou“.

Epochální proměna

Zastavme se ale ještě u bílého muže. Označení v české debatě stále působí jako zvláštní import (i proto, že tady stále dostatečně nereflektujeme svůj vztah k Romům). A nelíbit se jistě může i americkým mladíkům, kteří ve svých upadajících městech rozhodně necítí velká privilegia. Jak si navíc všímá Natalie Wynnová ve svém videu o mužích, ženám osvícenější část společnosti říká: nemáte rády svá těla, protože vás to naučila patriarchální společnost – musíme ji změnit. Muži slyší něco jiného: cítíte se osamělí, chcete se zabít a nedokážete sdílet svoje pocity, protože maskulinita je toxická. Uh, ok.

Za bezvýchodnost odpovědi směrem k mužům ale nemůžeme vinit feministky, ale nás samotné. Chybí nám totiž pozitivní ideální mužství. Program a jemu odpovídající slovník si musíme vytvořit sami. Matky (a nejspíš ani otcové) to za nás neudělají.

Ono se to samozřejmě částečně děje a je snad zřejmé, že se bavíme s velkým zjednodušením. Často jde ale v první řadě o manifestace intelektu, které nemyslí na širší okruh mužů mluvících jiným než teoretickým jazykem (viz tento text). Problémem také bývá rozpor mezi přesvědčením a odpovídajícím jednáním. My přitom potřebujeme právě onu praxi, reálné vzory typu progresivního Petersona, který nebudou budovat novodobé otcokrálovství. A práci na proměně každodenních vztazích i mezi muži, protože je diametrální rozdíl mezi tím, co dokážou sdílet ženská přátelství a jakou poskytují oporu, a co mužská. A normalizovat odbornou i komunitní péči.

Inspirace tu jsou. Během poslední dekády jsme totiž prožili proměnu, která je epochální a zároveň nepříliš rozpoznaná, píše ve své knize esejů Tolentino. „Nyní je pro ženy úplně normální rozumět svým životům i dalších žen feministickou optikou,“ soudí esejistka s tím, že se i v mainstreamových médiích zásadně proměnila citlivost vůči sexismu. „Slutshaming (zostuzování žen za projevy sexuality, pozn. red.) se z populární praxe na začátku tisíciletí proměnil na konci nultých letech na buzzword pro to, co nedělat, až po tvrdé kulturní tabu v roce 2018,“ popisuje jeden z příkladů.

Všechno už tu máme

Od osvícenství stojí jednotlivec ve středu světa. Narcistní kultura konzumu a nyní nová média tuhle hru posunulo na zase vyšší level. S tím se ale srovnáme. Už generačně to je vidět. Předvádivě-úzkostlivé mileniály a jejich hledání vlastní výjimečnosti v prémiové průměrnosti střídá estetika generace Z a její domácí pohoda. Místo stylizovaných fotek momentka, místo influencerů probouzející neuspokojitelné aspirace se cení konejšivá možnost usouvztažnění.

Reakci vidíme i v literatuře: světovým hitem se stal román Sally Rooneyové o mladých lidech, kteří chtějí být úplně Normální lidi. Byť teda zrovna jejím hrdinům karty chodily velmi dobré a reálně toho pro lepší svět ve svém (ironickém) odstupu mnoho nedělají, směřování je jasné.

Touhu po normálnosti posílá i několikrát zmíněná pandemie. Nenechme se přitom zmást, že by šlo o dosavadní ujařmující normálnost, která jedinečné posuzuje podle zvláštního vzoru povýšeného na normu. Zase je to opačně: normální bude (skoro) všechno. Každý se bude moci cítit normálně. Pokud to, samozřejmě, prosadíme politicky. To se neobjede bez imaginace (přicházet na to, kdo jsme) a bez silných nervů (nezapojovat se do nesmyslných beefů).

Že ironií to nepůjde, už víme. Tu hru nejde přehrát. Vždy budeme uvnitř. A nic neriskujeme. Není co. Donald Trump už všechno udělal. Až na to, aby se choval empaticky. Naopak dobrým příkladem jsou zmíněné Jia Tolentinová a Natalie Wynnová. Obě jsou velmi poučené současným jazykem memů, umějí pracovat s dávkovanou ironií, přesto ale neztrácejí citlivost, schopnost upřímné promluvy, stejně jako sdílení sebekritiky a obav bez toho, že by člověk musel dumat nad druhým plánem. Obě zároveň ukazují svou proměnu – na co přišly o světě, o sobě, co chtějí přijmout a co odhodit.

Přiznávají relativitu svého pohledu, a díky tomu dokážou vystupovat ze sebe samých, aniž by potřebovaly zapomenout nebo se rozptýlit. Přesně ona relativita nešťastným mladým mužům chybí. V ironickém módu se člověk cítí nedostatečně, světu nedůvěřuje. Místo účasti na něm ho staví proti sobě – a chce ho ovládnout, nebo se jím cítí ovládán.

Vůbec bychom neměli plakat na koncem dějinnosti, velkých příběhů, racionality. Vždyť vrcholem toho byl fašistický a kolonialistický imperialismus. Vždyť součástí byla a je touha po ovládnutí přírody, dopady dnes vidíme s naléhavostí civilizačního přežití.

Víc dětí chce dnes být youtubery než astronauty. Místo představ kolonizace vesmíru chtějí tvořit. Od planetární nedostatečnosti a touhy, aby člověku ležel svět u nohou, se posouváme k radostné účasti na zdejším světě a sebetvorbě. To je dobré. Memy jsou dobré. Drogy jsou dobré. Sociální sítě jsou dobré. Vůbec neříkám, že všechny a v současné podobě, kdy je často využíváme pro zapomnění a stavění člověka proti člověku, zavrhovat je ale nemá smysl. Stále tu budou.

Nezbývá než poznávat jejich tendence a přistupovat k nim adekvátně. Všechno to totiž může sloužit empatii, dialogu a pospolitému smíchu. Stačí je tak programovat, stačí ohýbat obvyklé využití a vynalézat tak nové formy života. Přitakávat životu. Všechno už tu máme.

Finmag v novém!

Finmag srpen 2020Zdroj: Finmag

Kasaštyk. „V pondělí to vymyslíme, v úterý a ve středu se na tom dělá a ve čtvrtek to můžeme spustit. Jinde se do čtvrtka nesejde vedení.“ Tak vaří bří Kasové Pilulku.

Stříbrná. Téma čísla stáří. Pavel Jégl o nemilém průvodním jevu dlouhého života: dlouhém stáří. Jirka Hovorka spočte domovy pro seniory, pečovateláky a pečovatele. Co to stojí? Robert Vlach ví, proč volnonožci vydělávají do osmdesáti.

FIN.Finanční část magazínu poví, koho sledit na Twitteru, jak zbohatnout sběrem kamení či psích h., jak neřídit automobilku a na co mají majitelé bitcoinů pět let, jestli se o ně nechtějí bát.

S mate- a dramatikem Reném Levínským mluvil Michal Kašpárek. I o tom, že na covid nestačí opsat německé recepty. Nejsme Němci.

Jakub Jetmar

Jakub Jetmar

Zajímá se o média, o kterých píše hlavně pro Médiář. Obtýden rozesílá Nedělní přílohu internetu.  Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 6 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Radek Doležal | 22. 2. 2021 13:36

Já zkusím tu jízlivou odpověď - Pokud někdo natočí dokument o pěti incelech, z nichž si dva najdou holku, tak si asi nevybrali úplně typické zástupce. Z čehož zřejmě plyne to, co podle tvůrců má, tj. "Oni by si našli holku, kdyby chtěli" a taky "Oni si nechtějí někoho najít, je to jen politika".

-1
+
-