Radikála k životu v míru nepřinutíte ani s pistolí u hlavy. Musí chtít

Zuzana  Válková
Zuzana Válková
6. 2. 2021
 5 442

Pokus o puč, výtržnictví, povstání, terorismus? S odborníkem na radikalizaci, povstalecká hnutí a džihád Emilem Aslanem o lednovém útoku na Kapitol. A o tom, co dělat s radikalizovanými nebo mobilizovanými lidmi

Radikála k životu v míru nepřinutíte ani s pistolí u hlavy. Musí chtít
Zdroj: Michal Šula / Mafra / Profimedia

Od chvíle, kdy se mítink odcházejícího amerického prezidenta Donalda Trumpa proměnil v tažení proti jednomu ze symbolů americké státnosti, sídlu Kongresu, uplynul měsíc. Pro optimisticky naladěné pozorovatele můžou události ze středy 6. ledna 2021 působit jako dozvuk trudné éry, která skončila odletem Donalda Trumpa na Floridu. Nový prezident Joe Biden má za úkol jen zamést střepy po čtyřletém večírku, který skončil destrukcí, střelbou a smrtí čtyř lidí. Jenže výtržníci, kteří se k washingtonskému Kapitolu vydali, a lidé, kteří je nadšeně podporovali na dálku, nikam nezmizeli. Ostatně ani Trump ne. 

O tom, co se dá dělat s násilím a hněvem probublávajícím ve společnosti, kde si můžete legálně objednat krátkou palnou zbraň a nechat si ji doručit kurýrem, je rozhovor s čerstvě jmenovaným profesorem Emilem Aslanem z Katedry bezpečnostních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.

Prof. PhDr. Emil Aslan, Ph.D

Emil AslanArchiv E. Aslana

Působí na Katedře bezpečnostních studií Institutu politologických studií Fakulty sociálních věd UK, je ředitelem výzkumu pražského Ústavu mezinárodních vztahů. Studoval germanistiku a rusistiku na univerzitách v Moskvě a Praze, je absolventem oboru mezinárodní vztahy na Institutu politologických studií FSV UK a práva na Humanitárním institutu Petrhohradské státní polytechnické univerzity. V letech 2006 a 2007 absolvoval výzkumný pobyt na harvardské Kennedy School of Government. V roce 2013 se habilitoval v oboru Mezinárodní teritoriální studia na FSV UK. Jeho současný výzkum se pohybuje na pomezí politologie a sociologie, věnuje se zejména problematice asymetrických a iregulérních konfliktů (povstalectví a protipovstalectví, terorismus a protiterorismus, občanské války a etnické konflikty) s důrazem na politickou etnografii a mikrodynamiku ozbrojených konfliktů a skupin. Teritoriálně se zaměřuje zejména na postsovětský prostor, Turecko a Írán.

Přemýšlel jste někdy, co dělali účastníci útoku na Kapitol, když se večer po akci vrátili domů nebo do hotelu? Nebo byste dokázal říct obecněji, co se v takových případech odehrává?  

Ze zkušeností z vlastního výzkumu vím, že lidé, kteří se radikalizovali, tedy přijali za svou myšlenku, že násilí je legitimní prostředek k dosažení politických cílů, obvykle po návratu z akce zůstávají spolu. Usednou k internetu a přehrávají si videa toho, co zažili a provedli. Baví se o tom, co se stalo, jak to bylo pro ně i pro jejich věc důležité, jak to vypadalo navenek a co by se příště dalo zlepšit. Obecně se dá říci, pro tyhle lidi je důležitý dojem, jaký jejich akce vyvolala – a to zejména v prostředí spřízněných skupin. Jestli vypadali dost mužně, drsně nebo rezolutně. Radikálové se také rádi scházejí: cvičí nebo prohlubují svůj „ideologický trénink“. Jindy tráví čas apoliticky, to je samozřejmé, ale i tak se upevňuje pocit sounáležitosti mezi podobně smýšlejícími lidmi – ať už virtuálně, nebo osobně.

O skladbě protestujících z 6. ledna 2021 sice nejsou data, ale něco se dá odvodit i ze záběrů na sítích. Co byste o lidech, kteří se tam sešli, řekl?  

Nechci hodnotit lidi na základě několikaminutových záběrů. Ale u džihádistické radikalizace, kterou studuji, platí, že se může týkat naprosto všech lidí napříč společenskými třídami. A to platí i pro členy a členky krajně pravicových či levicových hnutí.

Dají se aspoň trochu zobecnit důvody, které lidi k tomu či onomu typu radikalizace vedou?  

K extremistickému vnímání světa inklinují lidé, kteří prožívají osobní, zpravidla apolitickou krizi, například jsou čerstvě po bolestivém rozchodu, kariérním neúspěchu, jsou silně rozčarováni ze světa. Hledají sebe sama nebo skupinu lidí, k níž by mohli patřit a cítit se mezi nimi doma. Bývají to lidé, kteří se nacházejí na rozcestí a v kritickém okamžiku narazí na člověka, který je do zavede do komunity „bratří ve zbrani“ spojených myšlenkou, která je větší než oni sami. Připojením se k takové komunitě získávají téměř rodinné zázemí, vazby, které jim pomůžou překonat osobní krizi a přežít. Proto je ideologická ukotvenost skupiny, na kterou jako frustrovaný jedinec narazíte, zpravidla podružná. Jsem přesvědčený, že kdyby část dnešních džihádistů žila před 50 až 60 lety a narazila na krajně levicového aktivistu, který by je uvedl do své komunity, stali by se z nich ultralevicoví extrémisté. 

Na prvních hodinách od útoku bylo zajímavé, jak se veřejnost snažila najít správná slova pro situaci, jíž byla svědkem. Dodnes slýcháme „povstání“, „puč“, i „terorismus“. Jaký výraz je podle vás rozumné používat, když od pojmenování problému se odvíjí, co se s ním dá dělat?

Událost bych označil za nepokoje nebo výtržnosti, anglicky „riot“, a ti lidé jsou podle mě „rioters“, výtržníci. Nejsou to rozhodně teroristé, protože „terorismus“, pokud tento termín používáme v jeho úzce odborném pojetí, je něco úplně jiného. 

Takže nejde ani o „domácí terorismus“, jak událost označují američtí politici?  

Ne. Vezmeme-li v potaz klasickou definici terorismu, je to aktivita, kterou chcete dosáhnout politického cíle, ale nemáte k tomu vojenské prostředky, takže nemůžete útočit na vojenské cíle. Přistoupíte proto k metodám psychologické války. Zaútočíte například na náhodného kolemjdoucího, ale ten člověk nebude váš primární cíl – z logiky násilí půjde o cíl sekundární. Útokem pošlete zprávu vládě, primárnímu cíli svého násilí, jejíž politické chování chcete změnit: „Budeme útočit na vaše měkké cíle, kdekoliv a kdykoliv, nemůžete nám uniknout, takže udělejte to, co od vás žádáme, jinak budou umírat lidé.“ Zdá se, že někteří z výtržníků v Kapitolu byli násilní i ozbrojení, ale ne všichni. Pochybuji, že vážně uvažovali o státním převratu. Ano, zasáhli do kompetencí ústavních činitelů, ale pokus o coup d’état – tedy o vojenský převrat – to podle mě nebyl. Všechno nasvědčuje tomu, že akce byla více méně spontánní, spousta lidí se sice připojila, ale zbytek stál a nevěděl, co si s tou situací počít.

A proč to nebylo „povstání“, zmiňovaná „insurgency“? Jak se definuje?  

Povstání je snahou zpochybnit centrální autoritu a získat kontrolu nad částí území, které považujeme – například – za etnicky homogenní a historicky „naše“. Může jít také o snahu změnit politickou povahu režimu bez etnických konotací při uchování jeho hranic.

Svobodný Trumpistán!
Zdroj: Shutterstock

Střídání s pachutí

K čemu se taky útok na Kapitol hodil? K impeachmentu odcházejícího prezidenta. Petr Fischer ve svém komentáři píše: „Říká se, že vítězům sluší velkorysost. Platí ale i to, že vítěz, který bere všechno, potřebuje zničit své minulé soupeře. Lepší je ho zašlapat do země, dokud je slabý. Dokazuje to i aktuální předávání moci v USA.“

Když se skáče po mrtvole. Střídání v bílém domě provází pachuť pomsty

Jak se díváte způsob, jakým se s těmito pojmy zachází ve vysoké americké politice?  

Potýkám se s tím celou svou akademickou kariéru. Dokonce ani lidé z oboru, například z americké armády či CIA, někdy nemají přesně stanovené situace, kdy a který pojem použít – za „terorismus“ se dá pak označit ledasco. Termín pak ztrácí smysl a, vědecky řečeno, není operacionalizovatelný, tedy smysluplně použitelný. Teroristou například není bojovník Islámského státu, který kontroluje získané území a vede primárně guerillovou válku. Nejde o to, že třeba džihádistický bojovník je zlo, a kurdský bojovník je dobro, a tak bychom jim měli říkat odlišně. Jde o technologii válčení a volbu cílů. Není to morální kategorie ve smyslu, že ti, proti kterým vedeme válku, jsou teroristé, a ti, kteří válčí na naší straně, jsou bojovníci za svobodu. Terorista je člověk, který záměrně útočí na civilní obyvatelstvo. Tyhle rozdíly občas nevnímají ani lidé, kteří jsou zapojení do prevence terorismu nebo aktivního boje s ním, což ostatně může podmiňovat politika, na kterou jste se ptala.

Je možné, že mezi voliči Donalda Trumpa, kterých bylo 75 milionů, je jisté procento lidí, kterým útok nejenže nevadil, ale možná by příště přiložili ruku k dílu. Jak byste tuhle situaci popsal? 

Bez informací se do toho raději nebudu pouštět, to se dá spekulativně popsat nejvýš u piva. 

Tak jinak: pokud tajné služby vědí, že mají v národě skupinu mobilizovaných nebo přímo radikalizovaných občanů, co s tím dělají?

Optimálním mechanismem práce je prevence. Takové skupiny většinou nevznikají přes noc, potřebují čas na to, aby se propojily, komunikovaly spolu, často za sebou nechávají virtuální stopu, kterou je možné monitorovat. Radikalizace trvá měsíce a není to lineární proces. Mnozí lidé, kteří považují násilí za legitimní prostředek v posvátném boji, se nikdy sami k násilí neodhodlají. Spousta kognitivně radikalizovaných lidí čili těch, kdo se pro vzdor vůči společnosti rozhodli rozumem, pak myšlenku ozbrojeného boje po nějaké době opustí, například, když se jim osobní život vrátí do normálu. Radikalizační buňky se zpravidla formují kolem takzvaných „radicalization facilitators“, například radikálních imámů, salafisticko-džihádistických mešit, vězněných džihádistů, veteránů... V případě etnopolitické či krajně pravicové radikalizace máme stejné mechanismy, ale poněkud odlišné motivy. 

Co dalšího mají tajné služby v popisu práce?

Agenti musí vědět, kde se ti lidé scházejí a kdo jsou jejich vůdčí osobnosti. Pokud se v komunikaci objeví něco podezřelého, například konkrétní informace o typu výbušnin, čase či místě jejich nastražení, padnou jména známých teroristů, zmiňovaných „radicalization facilitators“ nebo lidí, kteří jsou známí jako nebezpeční extremisté, pak je možné a nutné zasáhnout. Je to ale otázka neustálého rozhodování – vzhledem k omezeným zdrojům musíte neustále vyhodnocovat, koho budete sledovat, a ne vždycky se trefíte.

Teď vám zjednodušeně popisuji strukturu práce s džihádistickými sympatizanty. Je ale jasné, že úplně všechno se prevencí ošetřit nedá. Není možné pečlivě sledovat tisíce lidí – někteří budou planě kecat, někdo bude naopak mlčet jako hrob a chystat bombový útok, aniž by za sebou zanechal významnější stopu. Infiltrace je také nesmírně důležitá. V případě „trumpovců“ ale asi bude jednodušší než mezi džihádisty.

Když jsem vás prosila o základní studie k metodám deradikalizace teroristů, ještě nebylo jasné, jak skupině Američanů útočících na Kapitol budeme říkat. Ani tak to ale nebylo moc povzbudivé čtení – když to hodně zjednoduším, vyplývá z nich, že „otázka není příliš probádaná“. Vědci sice umějí popsat mechanismus, jak se lidé radikalizují, ale jak je uklidnit, to je „složité“ a je to „případ od případu“. Jak tedy může establishment zklidnit lidi, kteří jsou ochotní vzít do ruky tyč, v horším případě zbraň?

Platí vlastně totéž, co říkají studie o deradikalizaci teroristů. V podstatě není šance toho dosáhnout, pokud se člověk nebude chtít zklidnit sám. Zpravidla to tedy funguje tak, že člověk, který se rozhodne, že se vrátí do normálního života, už má nejtěžší za sebou. Při řešení těchto problémů bohužel dvojnásob platí, že lidem není vidět do hlav, a to je velmi těžko překonatelná překážka. Radikál totiž klidně uzná, že udělal chyby a popláče si, že se touží vrátit k rodině. Jenže to může být lež. A navíc je poměrně častá.

Co se s tím dá dělat na úrovni systému – státu nebo vlády?

Radikálům je možné vytvářet podmínky k tomu, aby se jim vyplatilo do běžného života vrátit, například zajištěním bezpečnosti před bývalými komplici. Ale většinou jich využije jen člověk, který už má nejdůležitější část rozhodování za sebou. Má to i zajímavá kulturní specifika. Vlády, které se potýkají s džihádistickými radikály, například zprostředkovávají kontakty s imámy, kteří jim vysvětlují, že to, co dělají, je v rozporu s islámem. V zemích Perského zálivu se často jedná o teroristy, kteří nemají žádné rodinné vazby, protože se jich rodiny zřekly. Nemají se proto kam vrátit a nemají ani prostředky na to, aby se oženili – nemají na dar pro rodinu nevěsty. A i kdyby je měli, nejspíš budou rodinami případných nevěst odmítnuti. Stává se proto, že stát jim peníze dá, zaplatí je rodině nevěsty, případně radikálovi zprostředkuje manželku z chudší či méně vážené rodiny. To se všechno běžně dělá. Jenže záruku, že to džihádista bude myslet vážně, nemáte nikdy. K „životu v míru“ člověka nepřinutíte ani s pistolí u hlavy.

Pokračování: Když s teroristy neumíte mluvit, nakrmí vás, čím chtějí

Dezinformace, koronavirus

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte (7)

Vstoupit do diskuze
Zuzana  Válková

Zuzana Válková

Publicistka, působí jako tisková mluvčí FF UK. Předtím sbírala zkušenosti v Respektu, psala pro páteční přílohu Hospodářských novin, Deník Referendum, externě spolupracovala s Orientací Lidových novin,... Více

Související témata

donald trumpdžihádterorismususa

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo