Dělej mi to jako stroj. Budoucnost patří robotům

Chápání technologií se ubírá po mnohoznačných trajektoriích. V něčem jsou neosobní, prázdné, bezpohlavní a nelidské. Můžeme je ale také chápat jako prodloužení lidských orgánů. Databáze slouží coby rozšíření paměti mozku, pistole předčí jakékoli bojové umění, rentgenové paprsky nám umožňují nahlížet pod povrch. Zároveň ale máme sklony technologie polidšťovat, uspořádávat mediální rozhraní podobně jako svou domácnost, a tak máme třeba v počítači na smazané soubory Koš.

Varování!

Článek vyšel ve Finmagu bezmála před dvěma lety. Upozorňujeme, že některé detaily v úvodu článku můžou dnes už být zastaralé. Například se kromě silikonových žen vyrábějí a ve šmajchlkabinetech nabízejí i silikonoví muži. A tak podobně.

Zdroj: my, Finmag

Obsah časopisu můžete letmo přehlédnout zde. 

Pěkně si nad ním povzdechnete, co teď nemůžete. Vidět se v hospodě u Dvou kohoutů se sládkem Matuškou a výčepním Svobodou z titulního rozhovoru. Vyrazit si nalehko do dálek jako v článku Kazachstán, Kyrgystán a stan. Jiné texty jsou pořád ďábelksy aktuální. Ostatně zeptejte se někoho, kdo má ten Finmag doma. Nebo kdo má digitální přeplatné – ten má stále přístup ke kompletnímu archivu.

Dlouho jsme se báli, že čím víc techniky vstoupí do našich životů, tím odlidštěnějšími se staneme. Možná se to částečně děje, ale vedle toho jsme začali polidšťovat nejmodernější vynálezy kybernetiky.

Majitelé iPhonů si povídají s velmi milou Siri, která umí odpovědět skoro na všechny otázky. Robotka Sophie, která dokáže rozpoznávat lidské obličeje a vést konverzaci na předem stanovená témata, získala občanství v Saúdské Arábii a stala se tak první umělou bytostí, která má státní příslušnost. Matt McMullen uvedl na trh hyperrealistickou silikonovou sexuální pannu nazvanou Harmony, která se umí smát, mrkat, vést konverzaci, pamatovat si vaše sexuální preference, ale i třeba jména vašich sourozenců. Stojí pouhých 15 tisíc dolarů.

V Praze si zatím můžete zajít do podniku Naughty Harbor, kde na vás čekají tři nemluvící panny Rebecca, Yasmine a Lucy, které jsou nikoli na pohled, ale na dotek zvenčí i zevnitř téměř nerozeznatelné od živých žen.

Žně ženbotů

Možná vás až udiví, kolik umělých žen sloužících k uspokojení pudů najdeme v kinematografii. Určitě si vzpomínáte aspoň na několik dílů seriálů Zóna soumraku, Krajní meze nebo Star Trek. Čím filmaře tolik fascinují? Proč chce tolik mužů umělé ženy a proč je ve filmech i realitě tak málo mužských sex robotů, kromě výjimek jako gigolo ve Spielbergově A. I. Umělé inteligenci?

Nejprve si ujasněme terminologii. Robot je v zásadě bytost sestavená z umělých součástek a zdaleka nemusí připomínat člověka. Reálně nepociťuje emoce, na podněty okolí reaguje pouze racionálně a mechanicky. Android je také umělá bytost, ale sestavená s cílem maximální podobnosti člověku. Android ani nemusí být vyroben, může být narozen. Mívá trávicí a oběhovou soustavu a může mít sexuální orgány. Pociťovat může prakticky vše, co člověk. Kyborg je pak bytost, která má lidský základ vylepšený umělými součástkami.

Zdroj: Shutterstock

V dějinách fantastiky najdeme řadu odchylek a kombinací. Ostatně Čapkovi roboti odpovídají spíš definici androidů a Terminátor je v základu stroj obohacený o povrchovou živou tkáň čili jakýsi opačný kyborg. Ve sci-fi literatuře a filmech pak pro ženské roboty nalezneme dřívější označení fembot, což bylo třeba v Austinu Powersovi přeloženo jako „ženbot“ (a ňaderné palné zbraně jako „dudomety“). Nejpoužívanější souhrnný název pro všechny robotky, androidy a kyboržky či kyborgyně je ale v současnosti gynoid.

Vyrábění žen ve smyslu jakýchsi mužských odvozenin má kořeny jak v Bibli, kde se z Adamova žebra stává Eva, tak v antické mytologii – v Iliadě ohnivý bůh Héfaistos uková ženskou kovovou služebnici, případně ve finské mytologii – v Kalevale kovář Ilmarinen tvoří umělou ženu z drahých kovů. Asi nejznámějším případem bude Pygmalion z Ovidiových Proměn, který vyrobil tak krásnou sochu ženy, až se do ní zamiloval; bohyně Afrodíté se nad ním smilovala a proměnila ji ve skutečnou ženu, s níž měl děti.

Nikolaj Michajlovič Kočergin. Volné dílo

Nikolaj Michajlovič Kočergin. Ilustrace ke 37. runě Kalevaly, v níž (v překladu Josefa Holečka): „Kovokujíř Ilmarinen / otáčel se kolem výhně, / vyjde-li z ní zlatý obraz, / stříbrná-li žínka vyjde.“

Mužská touha ženu nikoli pochopit a přijmout v její jinakosti, ale raději ji úplně přetvořit a učinit z ní poddajný objekt, má hluboké kořeny. V něčem možná přirozené – nezamilováváme se do skutečného člověka, ale do své představy o něm. Milovanou osobu vždycky zpočátku fantazijně dotváříme, přidáváme k ní nějaký doplněk, který není její niternou součástí, ale pouze naší berličkou, abychom vůbec dokázali milovat. Platí to oboustranně, pro lásku muže k ženě i naopak. Mnohdy se ale upínáme pouze na onen doplněk nebo část osoby a učiníme z ní fetiš. Fetišismus pak není láskou, ale ničitelem lásky.

Zlobí. Šroubovák!

Neschopnost přesunout se z prvotní fáze okouzlení k hlubšímu vztahu zpracovává mnoho filmařů.

Klasickým dílem je Vertigo (1958) od Alfreda Hitchcocka, v němž detektiv udělá z dívky kopii jiné dívky, do níž se zamiloval prvně a viděl ji zemřít. I když se to zdá být daleko od gynoidek, motiv je podobný. Mnoho mužů není schopno snést reálné ženy, neumějí s nimi jednat jako s rovnými, a tak je musejí ponížit, přetvořit a něco v nich umrtvit. Namísto práce na sobě samotných a namísto společenských změn, které vedou k lepší komunikaci a soužití, hledáme řešení v technologii.

Zároveň je v onom motivu „a Bůh stvořil ženu“ něco velmi prométheovského: potřeba člověka zavrhnout boha a stát se jím. Nejde možná ani tak o problém mužské nadvlády, jako spíš lidské pýchy. Odsud pak pochází téma šílených vědců, kteří chtějí stvořit nový život, ať už je to ve slavné němé Metropolis (1927), v již zvukové Frankensteinově nevěstě (1937), v komediální The Perfect Woman (1949), případně sitcomu My Living Doll ze šedesátých let. Už samotné názvy napovídají, oč jde: gynoidka musí být perfektní poddajná panenka, nevěsta, sexuální objekt, a pokud má příliš mnoho citů, je to buď tragédie, nebo fraška.

Když domyslíme motiv do krajností, začneme si spolu se současnými filozofy zabývajícími se etikou klást otázky, jak přistupovat třeba k tomu, když si někdo vytvoří kopii své bývalé přítelkyně, aby ji mohl denně znásilňovat a bít. Komu přesně ubližuje? Mají mít práva i roboti? Může se žena cítit znásilněna i v případě, že sama nebyla penetrována a zbita?

Násilí nemusí být vždy fyzické, může být i psychologické či symbolické a strukturální – co je komu dovoleno dělat a jakou roli má hrát. Výživný je v tomto ohledu román Iry Levina Stepfordské paničky ze sedmdesátých let. V původní knize není jasné, proč jsou hospodyňky z předměstí tak upravené, pasivní a úslužné. Hlavní hrdina se pouze domnívá, že jde o ženy přeoperované nebo vyměněné za gynoidky, konec zůstává otevřený a nedozvíme se, proč se hrdinka proměnila ve stejně podmaněnou bytost. Mnohem víc než o pouhý sex tu jde o moc, mnohem víc než o technologii jde o ideologii.

Filmová adaptace z roku 1975 už onu paranoidní hypotézu potvrzuje důrazněji, gynoidky jsou zároveň ještě o něco víc i zajíčci z Playboye. V televizní verzi z roku 1980 se paničkám „pouze“ vymývají mozky psychologickou procedurou a musejí brát prášky, které je udržují v hypnóze. V dalším televizním pokračování jsou muži i ženy ve Stepfordu vyměněni za „drony“ a původní lidé jsou zabiti. V ironicky obrácené verzi z roku 1996 naopak brainwashingem projdou muži. A ve spíše komediální adaptaci s Nicole Kidmanovou z roku 2004 nejsou manželky zabíjeny a nahrazovány robotkami, ale pouze kyborgicky upraveny tak, aby poslouchaly.

Vražda stiskem vaginy

Metafora pokřivených partnerských vztahů, kdy jedni se rozhodnou, že chování druhých lze jednoduše naprogramovat, stojí v základu mnoha děl s gynoidními bytostmi. Jeden z důvodů, proč tyto postavy vídáme v podřízených pozicích, může plynout i z toho, že ženy svou tělesností vyvolávají v mužích nejenom touhu, ale i strach. Známý freudovský symbol „zubaté vaginy“, která může muži ukousnout penis, je součástí běžných úzkostných fantazií v duchu „nevíme, co se uvnitř žen skrývá“. Strach ze selhání a toho, že budu pohlcen, pozřen a sežvýkán, se neorientuje jen na samotný sexuální akt, ale i celé soužití.

Zdroj: Universal Pictures

Elsa Lanchesterová jako Frankensteinova nevěsta. Nebo přesněji nevěsta monstra, které stvořil doktor Frankenstein, Bride of Frankenstein, 1935.

Asi nejlegračnější a nejdoslovnější použití motivu nalezneme v indonéském akčním filmu Lady Terminator (1989), o neukojitelné mořské bohyni vraždící muže stiskem své vaginy. Gynoidky jsou příliš mocné, představují nebezpečí „přílišné emancipace“, a proto je třeba je likvidovat, jako třeba v akční sci-fi Eve of Destruction (1991), kde titulní androidka ukrývá ve svém těle jadernou bombu. Případů nesexualizovaných gynoidek, které nepředstavují žádné nebezpečí pro muže a lidstvo obecně, je velmi málo, například Annalee (ztělesněná Winonou Ryderovou) ve čtvrtém dílu Vetřelce.

Zdroj: filmaffinity.com

Nejdřív spářit, pak rozpárat! Lady Terminator (Pembalasan ratu pantai selatan. Indonésie, 1989)

Najít alternativní příklady moc nejde, probíráme se spíš hlušinou klišé. Někdy se je tvůrci pokoušejí reflektovat a ukazovat jeho zhoubnost, jako třeba Andrew Niccol ve snímku S1m0ne (2002). Neúspěšný režisér uměleckých filmů v podání Ala Pacina vyrobí virtuální hvězdu, o níž publikum netuší, že fyzicky neexistuje, a přesto (nebo právě proto) si do ní projektuje spoustu emocí.

Otázka, jestli čímsi slabší a nedokonalejší není naopak muž, je klíčová u kultovního Blade Runnera (1982) – detektiv Deckard má zabíjet uprchlé replikanty, přitom se sám do jedné replikantky zamiluje a víc indicií mu napovídá, že sám možná je replikantem. K Rachael, která ho přitahuje, se sice chová občas hrubě, ale možná jeho nadřazené chování plyne z toho, že si uvědomuje vlastní podřadné postavení v dané dystopické společnosti.

V Blade Runner 2049, odehrávajícím se třicet let poté, nový hrdina s kafkovským jménem K zažívá ještě komplikovanější vztah ke své holografické přítelkyni. Ta, ze studu, že nemá hmotnou schránku, objedná prostitutku, na jejíž tělo pak promítne svůj obraz. Jedna z nejsmutnějších sexuálních scén v dějinách kinematografie pak ukazuje, že i při sexu je s námi vždycky někdo třetí, kdosi, koho si představujeme, aby vzrušení neopadlo.

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

---

Koupit Finmag

Když stroj miluje stroj

Pro většinu tvůrců slouží gynoidky jako přebujelá esence ženství – jsou panenkovsky křehké, mají výrazné křivky, jsou podřízené k sexuálnímu ukojení a jejich hlavním emočním projevem bývají slzy. Vztahy, které k nim mužští hrdinové mají, kolísají od sadomasochismu až k nekrofilii. V seriálu Westworld se gynoidky, jež mají hrát roli prostitutek v brutálním zábavním parku pro zvrhlé bohaté návštěvníky, vzepřou. Jedná se o jedno z mála děl, která nejsou technofobní a misogynní, ale přejou bytostem nadaným umělou inteligencí svobodu a vítězství nad lidmi.

Jinou podobu vztahu, který má rozměr zklamané romantické lásky, nabízí komedie Ona (2013) od Spika Jonze. Hlavní hrdina Theodore, kterého hraje Joaquin Phoenix, se zamiluje do operačního systému svého počítače jménem Samantha, jemuž propůjčila hlas Scarlett Johanssonová. Je to láska bez fyzického rozměru, ponořená hluboko do dialogu. O to větší zklamání Theodore zažívá, když zjistí, že mu Samantha „zahýbá“ s tisícovkami dalších uživatelů. Film vypovídá nejenom něco o možnostech umělé inteligence, která simultánně zvládá mnoho činností, ale i o tom, jak spolu dnes mluvíme přes sociální sítě a seznamovací aplikace.

Progresivní překování omezenosti těla podle pohlavní definice ukazuje hollywoodská adaptace manga komiksu Alita: Bojový anděl (2019). Hrdinka nalézá své původní bojové tělo tvořené zapomenutou technologií, které nemá typicky sexuální ženské znaky. Zůstává pouze její nevinně dětská tvář a vztah mezi ní a lidským mladíkem Hugem nabývá totálně romantický, „genderuprostý“ rozměr.

Spousta mužských diváků u Ality zažívá velmi zmatečné pocity. Hrdinka je přitahuje a dokážou při potlačení základní nedůvěry uvěřit, že je stejně živá jako ostatní herci na plátně, ačkoli je pouhým výtvorem počítačové grafiky, dovedně balancujícím na hranici tzv. „podivného údolí“, snového a hrozivého mixu lidského a umělého. Každý film, který nám říká, že umělé bytosti nejsou jednoduše „ženské“, nebo „mužské“, nás přitom připravuje na budoucnost, v níž bude nejistota ohledně identity vzrůstat.

Za nejpokročilejší pohled na umělou inteligenci ale můžeme považovat díla, která přiznávají právo na vztahy samotným A. I. mezi sebou. Jejich vzácnost nás utvrzuje v tom, že nám všeobecně chybí nejen přejícnost, ale i fantazie. Ještěže tu máme aspoň videoklip k písni All is Full of Love (1999) od zpěvačky Björk a režiséra Chrise Cunninghama, kde se líbají dvě bezpohlavní umělé bytosti [chtěli jsme ho vložit pod text, ale je mládeži nepřístupné a přehratelné jen přímo na YouTube – pozn. red.], nebo rodinný animovaný snímek WALL-E (2008), v němž se do sebe zakoukají zrezlý uklízecí robůtek na kolečkách a levitující ergonomická robotka. Tento film jako by byl smířením analogové a digitální technologie a šířil poselství, že lidství se v budoucnu můžeme učit od strojů.