Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

V jámě tygří. Seriál ukázal rozbitou, ale hrdou Ameriku, která si teď došlápla na Kapitol

Peter Bednár | 13. 1. 2021 | Vstoupit do diskuze – 11 komentářů

Možná jste byli v šoku při sledování zpráv o dobývání Kapitolu. Amerika je ale velká země a přes oceán z ní vidíme jen kousek, nutně zkreslený. Syrový pohled na jednu méně známou část Ameriky nabídl loni TV seriál Pán tygrů. O lidech, kteří místo amerického snu žijou americké noční můry, ale jsou na to hrdí, psal Peter Bednár v loňském třetím Finmagu. Odemykáme.

V jámě tygří. Seriál ukázal rozbitou, ale hrdou Ameriku, která si teď došlápla na Kapitol

Zdroj: Profimedia / Netflix / The Hollywood Archive

Vedle hrozivých grafů, roušek a koule s tykadly se jedním z vizuálních symbolů předletních měsíců roku 2020 staly memy z Pána tygrů. Dokumentární seriál z produkce Netflixu je připomínkou doby, kdy virální znamenalo dobré.

Joe Exotic je majitelem 187 tygrů, desítek lvů, medvědů a krokodýlů, držitelem arzenálu zbraní a výbušnin, šéfem soukromé zoo zaměstnávající lidi bez zubů a některých končetin, country zpěvákem, gay vyznavačem BDSM s visacím zámkem na piercingu penisu a někdejším kandidátem na prezidenta USA (962 hlasů v roce 2016) a guvernéra Oklahomy (664 hlasů v roce 2018). Teď si kroutí druhý z 22 roků ve vězení za objednanou vraždu a za obchodování se zvířaty. Je tam prý šťastný, protože se mu konečně splnilo, co vždy chtěl – být opravdu slavný.

Na co si to hrajeme

Dosavadní zlatý standard egomaniaka, který se proslavil díky své sbírce zvířat a podivností, byl P. T. Barnum. Americký cirkusák z devatenáctého století ale ve srovnání s Joe Exoticem působí jako malokolotočář. Proslavil se „jen“ siamskými dvojčaty, nejstarší ženou na světě (falešnou), mořskou pannou (také falešnou), sešitými vycpaninami, častými požáry nemovitostí a neuvěřitelnou schopností přetavit každou kontroverzi okolo pravosti své sbírky na ještě víc zakoupených vstupenek.

Jumbova kostraZdroj: Shutterstock

Ze všeho vytěžit. Slon Jumbo byl hvězdou Barnumovy show. A zůstal jí i po smrti při železniční nehodě.

Barnum a vlastně všichni ostatní lidé prodávající vlastní pečlivou image, ať už lovec bizonů Buffalo Bill v devatenáctém století, Elvis ve dvacátém, nebo v jednadvacátém Oprah, stavěli na třech pilířích americké demokracie a kultury: moudrosti masy, dobrotivosti neregulovaného trhu a příslibu příležitostí pro všechny. Joe je jiný, protože všechny tyto premisy boří.

Jeho zoo by nepřežila bez zájmu obyčejných lidí, kteří si fotí děti se špinavými šelmami na řetězech. Nepřežila by, kdyby zákony postihovaly zjevnou freakshow s trápením zvířat a neprůhledným financováním. A hlavně: nepřežila by, kdyby její zaměstnanci mohli dělat cokoliv lepšího.

Když v roce 2013 skončil seriál Breaking Bad o americkém učiteli chemie, který si na léčbu rakoviny vydělává vařením drog, jeho smutnou pointu vystihl mem zasazující příběh do Kanady. Walter se v něm dozví, že má rakovinu, tak jde do nemocnice. Tím kanadská varianta končí, protože veřejné zdravotnictví nevyžaduje, aby si pacient musel pro financování léčby zřídit pervitinové impérium. Možná by neexistovala ani tygří zoo, kdyby konzervativní rodina Schreibvogelových kdysi nezapudila syna kvůli homosexualitě a tím nenastartovala jeho tragickou cestu životem.

Finmag v novém!

Finmag předplatnéZdroj: Finmag

Kasaštyk. „V pondělí to vymyslíme, v úterý a ve středu se na tom dělá a ve čtvrtek to můžeme spustit. Jinde se do čtvrtka nesejde vedení.“ Tak vaří bří Kasové Pilulku.

Stříbrná. Téma čísla stáří. Pavel Jégl o nemilém průvodním jevu dlouhého života: dlouhém stáří. Jirka Hovorka spočte domovy pro seniory, pečovateláky a pečovatele. Co to stojí? Robert Vlach ví, proč volnonožci vydělávají do osmdesáti.

FIN.Finanční část magazínu poví, koho sledit na Twitteru, jak zbohatnout sběrem kamení či psích h., jak neřídit automobilku a na co mají majitelé bitcoinů pět let, jestli se o ně nechtějí bát.

S mate- a dramatikem Reném Levínským mluvil Michal Kašpárek. I o tom, že na covid nestačí opsat německé recepty. Nejsme Němci.


Lidé z koše

Pro koho Amerika je nebo by měla být? Pro bohaté bílé muže už od první zimy, při které se v koloniálním Jamestownu nemuseli navzájem pojídat, pro chudší bílé muže nejspíš od prezidentství Andrewa Jacksona (1829–1837). Pro černochy teoreticky od roku 1865, v praxi ale získali svá práva až o sto let později. Pro ženy od roku 1974, kdy si mohly konečně otevřít účet v bance bez souhlasu otce či manžela. A pro homosexuály až od roku 2014, kdy Nejvyšší soud začal rušit zákazy sňatků osob stejného pohlaví.

Ti, na které se zapomíná dodnes, se občas připomenou způsobem, který je těžké ignorovat. V několika amerických státech v posledních týdnech nakráčeli po zuby ozbrojení muži v havajských košilích a neprůstřelných vestách před vládní budovy nebo přímo do nich protestovat proti lockdownu. Koronavirus přece musí být jen další z nekonečných spiknutí elit proti jejich životům.

Předpokládalo se, že nevzdělatelní lidé, kteří z nouze jedí veverky a nemají chuť na cokoliv kromě alkoholu a hašteření, dík pokroku zmizí. Nestalo se. Americká společnost své nejchudší a nejohroženější přeřadila z ekonomické třídy do kategorie životního stylu, jazyka, kulturních a gastronomických preferencí a etnicity. Chudí jsou nejčastěji černoši, ale jen bílá chudina je povýšená na speciální kategorii, se kterou je nutné počítat. I když s opovržením zjevným už jen z označení white trash – bílé smetí.

Jediné, co zjevně nelze, je nabídnout jim jakkoliv dobře míněné kroky ke zlepšení jejich životů, protože je vždycky hlasitě odmítnou. K white trash totiž patří žárlivá hrdost na životní styl, s okamžitým vyřizováním účtů rvaním. Už Alexise de Tocquevilla zarazilo při jeho cestách Amerikou v první třetině devatenáctého století nápadné množství mužů bez nosů, uší, rtů a očí, vyškrábaných a utrhaných při opileckých bitkách o čest.

Vždyť jsou jako my

Ve Spojených státech, retroaktivně od poloviny minulého století založených na mytizované střední třídě, ke které se v rozporu s ekonomickou realitou hlásí přes osmdesát procent obyvatelstva, je debata o ekonomických vrstvách nepopulární. I nebožák je ve skutečnosti jen zítřejší milionář, přestože se to stává minimálně a cesta k tomu vede jen zřídka přes hudbu, sport nebo výhru v loteriích. Chudí a bílí volí proti daňové progresi – ne proto, že by jim nepomohla dnes, ale protože by příliš zdanila jejich zítřejší jachty.

Proč tomu tak je? Dobrý popis nabízí Nancy Isenbergová v knize White Trash: 400-year Untold History of Class in America (White Trash: 400 let zamlčovaných třídních dějin Ameriky): „Američané preferují demokracii chování před skutečnou demokracií.“ Voliči akceptují obrovský nepoměr mezi bohatstvím politiků a vlastní situací za předpokladu, že si politici pečlivě vytvářejí image chudé lidovosti se stejnými zájmy, vkusem a vyjadřováním jako redneck ve špinavém tílku s pivem u benzinky.

Proto republikánští senátoři Ted Cruz, Tom Cotton nebo Josh Hawley vystupují na videích v maskáčích a nejistě předstírají střelbu na kachny, ač mají diplomy ze škol Ivy League. Nekoukejte na naše konta a hlasování, jsme jedni z vás! Už několik generací neumí hlasy chudých bělochů získat demokratický prezidentský kandidát – ne tak kvůli programu, jako pro slabou účast na honech.

Lidská zoo

Výsledná věčná chudoba se projevuje zástupy vyšinutých lidí, kterým společnost nenabízí přístup ke zdravotnictví, bezpečné práci či volebním urnám, zato se můžou realizovat v těch nejbláznivějších fantaziích, často na hraně zákona.

V prvním díle Pána tygrů Joe rozstřílí plakát organizace na ochranu zvířat PETA, jejíž stoupenci mu protestují před zoo. V posledním díle se ochráncům z vězení omlouvá, protože za mřížemi zjistil, jak se museli cítit jeho tygři v kleci. Dá se mu to věřit.

Joe je často srovnávaný s Trumpem, což není úplně fér, protože Joe má důvěryhodné a většinou celkem sympatické emoce. Asi vrchol seriálu, slavnostní řeč, kterou Joe pronáší na pohřbu jednoho ze svých manželů, je určitě mnohem hezčí než cokoliv, co Donald řekl Melanii. Bez ohledu na to, že se Joe nejvíc rozpovídá o kráse nebožtíkových koulí.

Dokument je nadupaný koncentrovanou šíleností. Jeden z konkurenčních majitelů soukromé zoo, bývalý boss kolumbijské mafie s odsezenými desítkami let za tři vraždy, zmizí po první ze sedmi epizod, ačkoliv by i jeho příběh klidně vystačil na celovečerní film. Pravidla postav jsou jednoduchá: každý je blázen, ale má ještě i tygry. Ezo polygamní kult falešného doktora s harémem zblblých žen s plastikami prsou. Vekslák Jeff, padesátník oblečený jako puberťák. Ochránkyně velkých koček Carole Baskinová, ze které dokument udělal šílenou a pokryteckou obludu, která má prsty v záhadném zmizení svého manžela.

Baskinová je ze všech postav asi nejnormálnější, a proto i diváky nejvíc nenáviděná. Seriál se vydal cestou spekulací, že její klidný hlas a celkem smysluplně projevené požadavky na zákaz chovu divokých zvířat jsou jen ďábelskou kamufláží vraždy předchozího manžela a touhy po zisku. Kdybych si měl vybrat, komu ze všech postav svěřit na den auto, na měsíc byt nebo na čtyři roky zemi, je jasné, že by to byla ona, protože aspoň působí dojmem soudného člověka. Averze diváka vůči Carole ovšem dává ději smysl – bez jejího souboje s Tiger Kingem by byl dokument jen koláží excentrických nešťastníků.

Sweet home Oklahoma

K častému údivu vládne místo předrevoluční nálady v řadách white trash spíš apatie, střídaná s agresivní hrdostí na těžký život plný rozbitých rodin, drog a alkoholu. Pět z lidí zaměstnaných v zoo bylo tak zoufalých a směšně placených, že jedli jídlo vyhozené z obchodů nebo zvířata sražená auty. Otázka může znít, proč v tomto prostředí zůstávali.

V recenzích zaznívá, že Joe Exotic své zaměstnance vykořisťoval. O tom není pochyb. Život odkázaný na přespávání v autě či občasný výběr jídla z popelnice ale není jen záležitostí práce v tygří zoo. V Oklahomě, kde se většina dokumentu odehrává, stačí být například učitelem. Ti v roce 2018 spustili masivní protesty, protože jejich platy byly pod minimální mzdou. Učitelé musí navíc ze svého platit učební pomůcky a na konci dne ještě ve třídě dělat uklízečku. Z našeho pohledu neuvěřitelné zneužívání lidí v šílené zoo je pro velkou část obyvatel Oklahomy vlastně relativně skvělá a naplňující práce. Přístup k drogám, pokud si vás Joe oblíbil, byl milý bonus navíc.

Zajímavá je situace, kdy sympatickému zaměstnanci s přezdívkou Saff ukousne tygr ruku. Z nemocnice se nechá propustit a po pár dnech je zpět na place. Nezájem o transplantaci či další léčbu není způsobený tím, že by byl Saff blbec, kterému nezáleží na vlastním zdraví. Spíš ví, že by milionové náklady na léčbu splácel celý život, a nejspíš mu dává větší smysl nemít ruku než prožít zbytek života s dluhy.

Oklahoma je jedním z největších příjemců federální pomoci, protože vlastní bohatství z ropy a zemědělství moc nedaní a státní peníze rozdává spřáteleným podnikatelům a sponzorům. Politika státu je od roku 1990 vedena neustálým snižováním výdajů a zároveň ořezáváním daní. Díky tomu se například ve školách vyučuje jen čtyři dny v týdnu.

Tiger King plakátZdroj: Netflix

Dokumentární seriál Netflixu. Režie: Rebecca Chaiklinová, Eric Goode. Celkem 8 dílů a 6 hodin.

Kdo je tu šílenec

Oklahoma je tedy jako Tiger King: republikánský stát ropy a pastvin vzývá osobní odpovědnost a zbožnost, sám se ale chová jako welfare queen, karikatura svobodné matky s tuctem dětí zbohatlé z dávek. Místo použitelné legislativy se Oklahomští věnují symbolickým blbostem pro tvrdé jádro voličů – zákazu práva šaría nebo zákazu nadvlády OSN nad státem, jako kdyby se snad k něčemu takovému chystalo.

Joeova kandidatura na guvernéra Oklahomy vypadala jen jako jeden z mnoha šílených kroků. Za pozornost ale stojí, co chtěl vlastně prosadit. Jako jediný z kandidátů podpořil zvýšení platů učitelů, navrhoval bezplatné zdravotnictví podle kanadského vzoru a právo na potraty. Dokonce i on, nadšený sběratel poloautomatických zbraní s revolverem stále u pasu, byl pro zákaz držení zbraní pro mentálně postižené a lidi po trestu za sexuální a násilné činy – tedy vše, co republikánský zbraňový absolutismus nepřipouští. Že chtěl většinu programů financovat z legalizace drog, sice není úplně realistické, ale možná stále realističtější než společenské problémy nechat na modlení.

Když si P. T. Barnum odseděl svůj trest za pomluvy, vítal ho před věznicí kočár, kapela a tisíce příznivců. Bude překvapením, jestli ho Joe Exotic za 21 let netrumfne.

Článek vyšel v květnovém čísle Finmagu. Digipředplatitelé mají přístup k jeho kompletnímu archivu
Peter Bednár

Peter Bednár

Peter Bednár je architekt a urbanista v kanceláři Jakub Cigler Architekti. Studoval a pracoval v USA, Holandsku a Číně. Věnuje se převážně plánování městských struktur, krajině a veřejnému prostoru. Jeho práce s různými týmy... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 11 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Josef Fraj | 13. 1. 2021 06:39

Peter Bednár je ten pán, co se nám v jiném článku pokoušel vysvětlit, že "zlý bílý heteresexuální muž" úmyslně nestaví chodníky, aby ublížil nebohému hodnému černochovi. Další kmenový neomarxista v týmu finmagu. Tenhle článek je jen další útok na "zlého bílého muže", akorát ještě zmatenější než ten předchozí.

+13
+
-