Zázrak na chanuku. K usmíření Maroka s Izraelem pomohl král, Trump a historie

Jako první oznámil urovnání vzájemných vztahů mezi Marokem a Izraelem na Twitteru Donald Trump, který ho také inicioval. Pak teprve ho potvrdili představitelé dotčených států.

Izraelští politici neskrývali nadšení a premiér Benjamin Netanjahu hovořil o „mimořádně vřelém míru“. Členové marocké vlády se vyjadřovali obezřetněji a zdůrazňovali, že dál podporují řešení izraelsko-palestinského konfliktu vznikem samostatné Palestiny. Nervozita byla znát zvláště na marockém ministerském předsedovi Sáadovi Usmáním – ještě před několika měsíci spekulace o normalizaci vztahů s Izraelem odmítal. „Povzbudila by další porušování palestinských práv,“ říkal.

Usmání, člen islamistické Strany spravedlnosti a rozvoje, byl pravděpodobně proti dohodě, kterou ostatně náboženská odnož strany vzápětí horlivě odsoudila. Převážil ale vliv královského paláce, který má v zahraniční politice (a neformálně i ve všech ostatních oblastech) hlavní slovo. A byli to maročtí panovníci, kteří i v minulosti působili jako ochránci židovské menšiny a později pomáhali vybudovat neoficiální sice, ale blízké vztahy se Státem Izrael.

Něco za něco

Navázání oficiálních styků mezi Marokem a Izraelem navazuje na další tři loňské dohody mezi židovským státem a arabskými zeměmi. Všechny dohody zprostředkovaly Spojené státy. V půlce srpna byly první Spojené arabské emiráty, o několik týdnů později se připojil Bahrajn a koncem října Súdán. Ten jediný se z těchto zemí proti Izraeli vojensky angažoval a ještě nedávno pomáhal pašovat íránské zbraně do Gazy. Izraelské vlády naopak podporovaly křesťanské povstalce na jihu Súdánu.

Stejně jako v předchozích případech nebylo marocké navázání plnohodnotných diplomatických vztahů s Izraelem zadarmo. Po ohlášení dohody vyšlo najevo, že USA přislíbily v Maroku investovat tři miliardy dolarů a zároveň se do království chystají prodat moderní bezpilotní letadla. Za hlavní cenu je ale možné považovat to, že Američané budou považovat Západní Saharu za součást Maroka. Maročané bývalou španělskou kolonii obsadili v roce 1975 a od té doby se pro to snaží dosáhnout mezinárodního uznání.

Západní Sahara

Zdroje: Wikipedia

Západní Sahara je území na západním pobřeží Afriky, sousedí s Alžírem, Mauritánií a Marokem. Tedy pokud hrajete na to, že Západní Sahara není Maroko. Téměř šedesát převážně afrických států uznalo v jednadvacátém století, že toto území je samostatný stát jménem Saharská arabská demokratická republika. Ten tu byl vyhlášen v roce 1976, jenže jeho vláda fakticky nikdy nevládla.

V šedesátých letech objevili Španělé v chudé kolonii ložiska fosfátů, důležité suroviny zejména pro výrobu hnojiv, ale nebyli už s to území si udržet. Pod tlakem se uvolili stáhnout se a přenechat sever Západní Sahary Maroku a jih Mauritánii, jejich nároky ale předtím už zamítla OSN s tím, že místní mají právo na sebeurčení. Osvobozenecké hnutí Polisario vyhlásilo nezávislost, jenže brzy do země napochodovala vojska Maroka i Mauritánie. Od té doby se bojovalo až do roku 1991, Mauritánie ovšem ze země a konfliktu vycouvala už na konci sedmdesátých let. Do dneška se mělo konat několik referend, nikdy ale k žádnému nedošlo. Zhruba čtyři pětiny země má pod kontrolou Maroko, zbylá pětina je pustá. Ze země se vyvážejí fosfáty na hnojiva a písek na kanárské pláže.

Červená čára na mapce odděluje Marokem kontrolovaný západ od území ovládaného Polisariem. Ve skutečnosti je to skoro 2500 kilometrů dlouhý a dva až tři metry vysoký val z tun a tun písku, kamene, ostnatého drátu a nášlapných min. Pro srovnání – hranice mezi Korejemi je zhruba desetkrát kratší.

Z marocké strany, pro kterou je uznání začlenění Západní Sahary dlouhodobě zahraničněpolitickou prioritou, jde tedy o pragmatický krok. Udělat ho bylo ale mnohem snazší a přirozenější než pro jiné arabské země. Jak zdůraznil marocký ministr zahraničí Násir Búrita: „Izraelské vztahy s Marokem jsou výjimečné a není možné je srovnávat se vztahy, které má Izrael s jakoukoli jinou arabskou zemí.“

V Maroku totiž nejméně dva tisíce let žije zdaleka nejstarší a nejpočetnější židovská komunita v arabském světě. „Maroko je jiné než Egypt a Jordánsko, které uzavřely mírové dohody s Izraelem před desítkami let, nebo Spojené arabské emiráty, Bahrajn a Súdán, které přistoupily k normalizaci v letošním roce,“ vysvětluje v deníku Times of Israel diplomat Raphael Ahren. „Maroko a Izrael spojuje starobylá židovská historie a v Maroku dodnes prosperuje malá židovská komunita.“

Starodávná diaspora

Kořeny židovské přítomnosti v Maroku sahají přinejmenším do dob, kdy se území dnešního státu stalo součástí římské říše, i když existují i teorie o ještě starších komunitách. Židovské náboženství se nešířilo jenom na pobřeží a ve velkých městech, jako byla římská metropole Volubilis (nedaleko dnešního Meknesu), ale i mezi převážně kočovnými berberskými kmeny hluboko ve vnitrozemí. Ke svébytné komunitě berberských židů mohla podle některých historiků patřit i královna Díhíjá, která proslula jako vůdkyně odporu proti arabské invazi v 7. století.

Přestože se jednalo o odpor neúspěšný a Maroko se stejně jako zbytek severní Afriky do začátku 8. století dostalo pod nadvládu islámských dobyvatelů, berberské židovské kmeny ani komunity ve městech nezmizely. Právě naopak, maročtí židé si vydobyli významnou pozici v obchodě, v diplomacii nebo na intelektuální scéně – z berberského židovského kmene pocházel kupříkladu básník Dunaš ben Labrat a v marockém Fezu, které je sídlem nejstarší (a navíc ženou založené) univerzity na světě, několik let pobýval i zřejmě největší židovský středověký filozof Maimonides.

Vliv židovské komunity ještě vzrostl na konci 15. století, kdy Maroko přijalo desetitisíce vyhnanců z nedalekého Španělska a Portugalska. V následujících staletích se stalo útočištěm pro uprchlíky před inkvizicí, jejímž hlavním úkolem nebylo upalování čarodějnic, ale odhalování židovských konvertitů, kteří ke křesťanství přestoupili jen na oko. Z Maroka kromě toho pocházela řada významných rabínů, jejichž hroby se po smrti staly cílem židovských, a dokonce i muslimských poutníků. Jejich zástupy mimochodem proudí k hrobkám těchto „světců“ s vidinou zázračného uzdravení dodnes.

Život ve většinově muslimském státu samozřejmě není možné malovat na růžovo – židé jako dhimmi, tedy „lidé knihy“, sice měli jakousi ochranu, ale přesto podléhali přísnějšímu zdanění a řadě ponižujících omezení. Podobně jako v křesťanském světě museli ve městech pobývat ve vlastních, hradbami ohraničených čtvrtích, kterým se v Maroku říká melláhy. Osobní záležitosti jako rozvody nebo dědictví si komunita spravovala sama podle židovského práva, jejich prosperita ale do značné míry závisela na milosti sultána.

Mezi jednotlivými židovskými poddanými byly navíc propastné rozdíly – zatímco potomci španělských a portugalských židů často patřili k bohaté elitě, berberští židé zpravidla živořili v neutěšených podmínkách. Zanedbané a přeplněné lidmi i nemocemi byly také samotné židovské čtvrti, které v průběhu 19. století většina úspěšnějších členů komunity opustila a přestěhovala se vedle evropských přistěhovalců.

Obětní beránci

Situace marockých židů se zásadně nezměnila ani po nastolení francouzského protektorátu v roce 1912. Francouzi v podstatě ponechali stávající společenský a politický řád včetně osoby (loutkového) sultána a na rozdíl od sousedního Alžírska se rozhodli neudělit marockému židovskému obyvatelstvu hromadně francouzské občanství. Francouzská správa se vůbec k marockým židům chovala přezíravě, jak se prokázalo na začátku druhé světové války, kdy odmítla jeden a půl tisíce židovských dobrovolníků připravených narukovat proti Německu.

Přesto se židé, jejichž elita díky působení sítě škol pod hlavičkou organizace Alliance israélite universelle získala francouzské vzdělání, opakovaně stávali obětí útoků většinově muslimského obyvatelstva kvůli podezření ze spolupráce s okupanty. Například těsně po prohlášení protektorátu se ve Fezu vzbouřila část marockých vojáků, zaútočila na své francouzské důstojníky a vzápětí se vrhla do evropské a židovské čtvrti ve městě, kde jejímu řádění padlo za oběť 42 marockých židů a 66 Evropanů.

Neplatí tedy v Maroku tak oblíbená teze, kterou naposledy veřejně zopakoval třeba velvyslanec při OSN Omar Hilále, podle kterého „v marocké historii nikdy nedocházelo k žádnému pronásledování židů“. „Byli prostě součástí naší společnosti,“ dodal velvyslanec na společné oslavě chanuky s izraelskými diplomaty. Ve skutečnosti židovská komunita trpěla jak kvůli domělé kolaboraci s Francií, tak kvůli obavám ze spolupráce s Izraelem po jeho založení v roce 1948. Ještě v tom samém roce došlo k pogromu ve městech Udžda a Džerada a po získání marocké nezávislosti v roce 1956 se maročtí židé několikrát stali cílem policejního násilí – kupříkladu v souvislosti s návštěvou egyptského prezidenta a nesmiřitelného nepřítele Izraele, Gamála Násira.

Pod ochranou krále

Na druhou stranu se najdou i mimořádně pozitivní okamžiky společného soužití jako za druhé světové války, kdy Maroko jako protektorát přešlo pod správu kolaborantského francouzského režimu ve Vichy.

Nacisty dosazená loutková vláda vedená maršálem Pétainem brzy i v koloniích zavedla diskriminační antisemitské zákony – v Maroku tak bylo všem osobám židovského původu zakázáno vykonávat řadu povolání a židé byli téměř vyloučeni z přístupu ke vzdělávání. V další fázi se měly osoby židovského původu (ne pouze vyznání) znovu nastěhovat do původních židovských čtvrtí, kde panovaly strašné hygienické podmínky a zůstávala v nich pouze nejchudší část městského obyvatelstva. Proti všem těmto opatřením energicky vystoupil sultán Muhammad V. a nejspíš právě díky jeho odporu nacisté nestihli nahnat marocké Židy do pracovních táborů jako v sousedním Tunisku nebo je rovnou poslat přes moře na smrt. Na rozdíl od Alžírska se také podařilo zabránit konfiskaci židovského majetku.

Sultán (od roku 1957 král) Muhammad V. zdůrazňoval potřebu židovsko-muslimského soužití i po válce, když se postavil do čela boje za obnovení nezávislého Maroka. Členové židovské komunity působili nejen mezi jeho poradci, jak bylo i historicky na dvoře sultánů zvykem, ale po vyhlášení samostatnosti v roce 1956 vstupovali i do vysoké politiky. Léon Benzaquen se dokonce stal prvním židovským členem vlády – nejprve v roli ministra komunikací, později jako ministr zdravotnictví.

Exodus

V tu dobu už bylo nicméně těžké zvrátit vzájemnou nedůvěru a atmosféru strachu, ve které žila marocká židovská komunita. Zatímco radikálové z bojů za nezávislost podezírali židovské sousedy z podpory francouzského kolonialismu a z přílišných sympatií k novému Státu Izrael, maročtí židé měli v živé paměti násilí utrpěné za války o nezávislost a samozřejmě i osud evropských Židů pod německou okupací.

Na lehkou váhu nelze brát ani vidinu Izraele jako bezpečného, navíc prosperujícího přístavu pro židy (a Židy) z celého světa, kterou po válce v Maroku úspěšně šířily sionistické organizace. Mnoho marockých židů ovšem po emigraci zjistilo, že se i v Izraeli setkávají s diskriminací a rodící se stát nedokáže naplnit příslib blahobytu. Proto se jich zvláště na začátku 50. let několik tisíc zklamaně vrátilo do Maroka a další tisíce odešly do kulturně blízké Francie nebo Kanady.

Muhammad V. se zpočátku pokoušel masové židovské emigraci zabránit. Odchody však pokračovaly nelegálně a pokusy zakročit proti převaděčským skupinám jen dále zvyšovaly nedůvěru židovské komunity vůči úmyslům marocké vlády, která se ostatně na mezinárodní scéně jasně postavila na stranu Palestinců. Králův postoj nakonec změnila až tragédie z ledna roku 1961, kdy se u marockých břehů potopila loď Egoz přeplněná židovskými utečenci. Čtyřiačtyřicet z nich se utopilo.

O měsíc později marocká vláda uvolnila pravidla a umožnila židům odchod do zahraničí, i když za cenu ztráty marockého občanství v případě, že se rozhodli vstoupit na území neuznávaného Státu Izrael. Ve stejnou dobu nastoupil na trůn Muhammadův syn, Hasan II., který už odchodu židovského obyvatelstva nekladl žádné překážky.

Spolupráce

Počet marockých židů se do konce 60. let ztenčil ze zhruba čtvrt milionu na několik tisíc. Zároveň se ale za panování Hasana II. (1961–1999) začala psát nová kapitola vztahů s Židovským státem, se kterým tento panovník intenzivně spolupracoval. Týkalo se to zejména spolupráce tajných služeb – izraelský Mossad mimo jiné Hasanovi vyzradil plán na jeho svrhnutí zosnovaný opozičním předákem Mehdím ben Barkou a v roce 1965 pomohl Ben Barku nalákat do Paříže, kde ho s největší pravděpodobností maročtí a francouzští agenti zavraždili.

Maročané naopak Mossadu ve stejném roce umožnili odposlouchávat klíčovou schůzku mezi politickými a vojenskými špičkami arabských států v Casablance. Spekuluje se, že získané informace Izraelcům pomohly připravit se na takzvanou šestidenní válku v roce 1967, ve které Židovský stát na hlavu porazil spojené síly Egypta, Sýrie, Jordánska a Iráku.

Ke konci 70. let se král Hasan postavil do role zprostředkovatele vyjednávání mezi Egyptem a Izraelem, které vyvrcholily podepsáním přelomové mírové dohody v Camp Davidu. V roce 1986 pak Hasan jako teprve druhý vůdce arabského státu neoficiálně pozval do země tehdejšího izraelského premiéra Šimona Perese, za což si vysloužil ostrou kritiku ze strany dalších arabských vůdců – například Sýrie s Marokem na krátkou dobu zcela přerušila diplomatické vztahy.

Když Izraelci a Palestinci o devět let později podepsali mírovou dohodu z Osla, Maroko poprvé navázalo oficiální styky s Izraelem, přestože je znovu muselo přerušit po vypuknutí druhé palestinské intifády. Ve všech těchto diplomatických iniciativách hráli důležitou úlohu členové zbývající židovské komunity, kupříkladu králův poradce André Azoulay, kterému mimochodem Maroko také vděčí za první židovsko-muslimský hudební Festival des Andalousies Atlantiques v Essaouiře.

Chanukový zázrak

Židovské dědictví v Maroku obecně od 90. let nesmírně ožívá – s vydatným přispěním a podporou Hasanova následníka, krále Muhammada VI., který v zemi zavedl hospodářské a demokratizační reformy. Nový panovník v posledních letech investoval nemalé prostředky do obnovy židovských památek včetně 110 synagog a zhruba dvou set židovských hřbitovů.

V Casablance i nadále funguje židovská škola a v roce 1997 tu vzniklo první Židovské muzeum v arabském světě, které má upozorňovat na vzájemnou historii. Stejný účel by mělo mít plánované zavedení výuky židovské kultury a historie (včetně výuky o holokaustu) na marockých základních školách. Ostatně ústava z roku 2011 zmiňuje „hebrejské“ dědictví marocké národní identity.

Maroko za krále Muhammada navíc na rozdíl od velké většiny arabských států dovolilo Izraelcům do země v podstatě neomezeně cestovat, a dokonce potomkům emigrantů vydává marocké pasy. Díky tomu se obnovily čilé vztahy mezi po desetiletí oddělenými rodinami, řada Izraelců znovu objevila svůj marocký původ a Maroko samozřejmě značně profituje z přílivu turistů. Ročně jich z Izraele přicestuje na padesát tisíc a tento počet se po skončení pandemie bezpochyby znásobí – obě země plánují navázat přímé letecké spoje a v Izraeli žije na milion obyvatel marockého původu.

Ne náhodou maročtí Izraelci „normalizaci“ doslova oslavili a třeba rabín Levi Banon ji označil za „chanukový zázrak“. „Tento den je výsledkem působení samotného Boha,“ radoval se izraelský ministr vnitra Arje Deri, který je jedním z deseti členů vlády Židovského státu marockého původu. „My, kteří jsme se narodili v Maroku a lidé pocházející z Maroka po celém světě, jsme na tento okamžik čekali nesmírně dlouho.“

Izraelská novinářka a držitelka nejvyššího izraelského ocenění Mirjam Perecová doufá, že bude uzavření dohody mezi Marokem a Izraelem sloužit jako příklad židovsko-muslimského soužití. „Když jsme opouštěli Maroko, moje rodiče mi řekli, že naši arabští sousedé byli nesmírně smutní a lamentovali, že ‚den, kdy židé opustí Maroko, opustí tuto zemi Boží požehnání‘,“ vzpomíná Perecová. „Byl to opravdový smutek. Z melláhu jsem si přinesla přesvědčení, že dokážeme žít společně, i když jsme odlišní.“