Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Škola videohrou. Pařba vám může dát víc než pár metrů dějepisných knížek

Michael Durčák | 17. 12. 2020 | Vstoupit do diskuze – 2 komentáře

Videohra nemusí být jen krásná ztráta času. Videohra může být taky stroj času, který do vás nenásilně našlape slušnou dávku znalostí o tom, jaký svět byl (a jaký pořád je).

Škola videohrou. Pařba vám může dát víc než pár metrů dějepisných knížek

Zdroj: Ubiosft. Ze série Assasin’s Creed

Mnoho lidí mé generace vám poví, že anglicky se naučili hraním videoher. Možná vám to zní přehnaně, ale kdybyste studovali historii…

Kdybyste dneska studovali historii, slyšeli byste od spolužáků spoustu historek ne o tom, jak je hry učí anglicky, ale o tom, jak je na zkoušku z antiky připravily dlouhé hodiny hraní Rome: Total War. Že jejich zájem o středověk vzbudila herní série Crusader Kings. A podobně. Nejde jen o to, že nám učení líp jde, když se při něm bavíme, ale taky o to, že autoři her sami historii pečlivě studují, případně spolupracují s odborníky a dokážou při tom proniknout pořádně hluboko. Aspoň někteří. Díky nim si můžete historii osahat nebo se dokonce stát její součástí.

Stroj času

Dobrá videohra je skoro jako stroj času. S některými omezeními samozřejmě, nemůžete zkoumat slavné paradoxy a zabíjet své dědečky a spát s babičkami. Dokážou vás ale dostat do centra dění v libovolné historické éře nebo události.

Chcete vědět, jaké strasti zažívali vojáci v zákopech první světové války? Stačí zapnout realistickou střílečku Verdun. Toužili jste někdy prožít bitvu u Slavkova, ale převlékání do historických uniforem při obřích rekonstrukcích vám přijde poněkud nákladné, nudné a taky se vám nechce čekat na výročí? V herní sérii Total War můžete velet obřím armádám a během zhruba půlhodiny za pomoci klávesnice a myši rozhodnout o tom, jestli francouzské císařství bude dál měnit Evropu k obrazu svému, nebo se Napoelonovo panování skončí předčasně. Fascinující představa, že?

Pokud chcete řídit impérium, kromě zmíněné série Total War se nabízí celá plejáda titulů, s přivřeným očkem třeba už klasická série Civilizace. A hry jako Crusader Kings, Hearts of Iron a další od studia Paradox Interactive vás bez legrace naučí o fungování mezinárodních vztahů víc než četba knih Henryho Kissingera. O tom, jak funguje lokální rivalita a pohraniční konflikty, jak najít balanc mezi mírem a válkou u soupeřících impérií, jak správně nastavit dynastickou politiku, ale i o tom, že správně nastavená hospodářská politika v kombinaci s podporou vědy může dovést stát k prosperitě (a díky ní zase úspěchu na bojištii). Při řízení virtuálních impérií si hráč osvojí práci s hospodářskými a sociálními modely a nabyté zkušenosti – management zdrojů i času – se později můžou hodit i pro spoustu praktičtějších věcí, než je studium historie.

Dohrát, rozchod!

Videohry se využívají jako armádní příprava na válečné konflikty, už v roce 2001 američtí mariňáci trénovali se speciálně upravenou verzi hry Operace Flashpoint. A dnes není nic neobvyklého využívat virtuální realitu a letecké simulátory pro výcvik pilotů.

Hra jako realita

Ovšem asi to nejcennější, co vám historická počítačová hra může přes monitor předat, je poznání, že historie není černobílá. Vezměte si kupříkladu „simulátor Velké francouzské revoluce“ We The Revolution, ve kterém se ujmete role lidového soudce Alexise Fidèla, který slouží revolučním myšlenkám u pařížského tribunálu. We The Revolution je soudní adventura ve stylu her jako Ace Attorney, jenže prakticky vzato v ní nejde vyhrát. A ani prohrát. V nepřehledné džungli vztahů mezi osobnostmi a politickými frakcemi revoluční Francie musíte tomu či onomu uskupení jít na roku a jen doufáte, že zůstanete naživu. Hra vás staví před morální dilemata, pro která často neexistuje žádné dobré nebo morálně správné řešení. To je natolik barvitý a svým způsobem přesný obraz doby, že se vám dostane pod kůži lépe než leckterá kniha.

Videohry ale nejsou dokonalé. Jejich vize a obrazy minulosti nejsou a nemůžou být naprosto věrná kopie časů minulých. Můžou nám nejvýš ilustrovat a demonstrovat mechanismy ovlivňující dění v historických obdobích, případně nás seznamovat víc či míň věrně se hmotnou kulturou dané doby. Pokud by se vývojářům podařilo stvořit minulý (nebo jakýkoli jiný) svět dost skutečný nato, abychom v jeho skutečnost věřili, mohli bychom se definitivně propadnout do hyperreality, jak ji popisuje francouzský filozof Jean Baudrillard, tedy do stavu, kdy nejsme vědomě schopni rozlišovat mezi realitou a její simulací. Mimochodem Baudrillardova kniha Dokonalý zločin byla inspirací pro trilogii Matrix.

Jsou ale dvě věci, které je dobré lišit: jedna věc je to, jak nám hra připadá reálná, jak je propracovaná, komplexní, uvěřitelná, druhá pak, jak je historicky přesná. O co největší přesnost se snaží například český počin Kingdom Come: Deliverance.

Realita jako hra

Historie prý nezná kdyby. Historiografové tedy úvahy co by kdyby přenechávají romanopiscům. Snad se bojí, že by přišli o vědeckou reputaci, kdyby si zaspekulovali. Spisovatelé se o vědeckou reputaci bát nemusejí a děl, ve kterých se na křižovatkách dějin pokoušejí propátrat směr, kterým se nakonec nešlo, je dost a dost. Mezi ta nejvýznamnější patří román Američana Philipa K. Dicka Muž z vysokého zámku, ve kterém po prohrané druhé světové válce Spojené státy žijí pod nadvládou Japonska a Německa. Podle knížky autora, který je mezi filmaři zvlášť oblíbený – na jeho motivy vznikl mimo jiné Blade Runner, Total Recall, Minority report, Temný obraz…–, nechal Amazon v letech 2015–2019 natočit seriál, na jehož vývoji se podílel jako výkonný producent i sám Ridley Scott.

Zatímco pro většinu západního světa je asi nejdráždivější právě otázka, co by bylo, kdyby Německo vyhrálo, my se v Česku díváme rádi ještě o kousek hlouběji. Nejvíc nás asi zajímá, jak by to bylo, kdybychom se v devětatřicátém byli bránili. Odpověď v románu Žáby v mlíku hledal spisovatel Jan Drnek.

Je škoda, že historici nechávají tyhle otázky napospas amatérům, jakkoli poučeným, a nezapojí sami do hry na kdyby – samozřejmě zcela nezávazně – svou erudici. Jeden z mála historiků, kteří se kontrafaktuálních dějin nebojí, je Skot Niall Ferguson, Koncept rozvíjí v knize Virtuální dějiny, ve které s kolektivem spoluautorů hledá „kvalifikované“ odpovědi na otázky jako Co kdyby neproběhla americká revoluce? nebo „Co by se stalo, kdyby Hitler porazil Sovětský svaz? případně aktuální i pro nás –Co by se stalo, kdyby komunismus v roce 1989 nezkolaboval?

Dezinformace, koronavirus

Promýšlení alternativ historie je dobré nejen jako intelektuální cvičení a příprava na hospodské tlachání, ale nakonec i pro to, že historické situace se v obměnách znovu a znovu vracejí. A mít v osudovou chvíli připravený v kapse tahák, říct si tohle mi něco připomíná, to už jsme tady měli, tenkrát to dopadlo takhle, ale se slušnou mírou pravděpodobnosti to mohlo taky dopadnout takhle – jak se z toho teď poučit?

Jak to ale souvisí s videohrami? Dost přímočaře: za pomoci klávesnice a myši nám dávají možnost prožít alternativní dějiny jednodušší a stravitelnější formou, než jsou romány i myšlenkové experimenty historiků.

V roce 2006 vyšla strategická hra DEFCON, která simuluje, jak by vypadala globální nukleární válka. Nejenže jde o skvělou oddechovou zábavu s kamarády, ale můžete si také v rámci jednoduché simulace vyzkoušet, co by se stalo, kdyby selhala doktrína vzájemně zaručeného zničení (MAD) a studená válka by přešla ve válku termonukleární.

Designem DEFCON připomíná tzv. big boards, jaké byly umístěny v operačních štábech obou supervelmocí (znáte třeba z Dr. Divnolásky), a ukazuje, jak sterilní by termonukleární válka byla. Smrtící hlavice jsou jenom ikonky na monitoru, které míří na určité souřadnice, jejich pohyb monitorujete pomocí radaru a až dopadnou, blikne „místo doručení“ a číslo předpokládaného počtu mrtvých. Na jedné straně se hry přibližují stále víc skutečnosti, ale z jistého úhlu se zatím realita mnohem víc přiblížila počítačové hře.

Zeitgeist na koni

Klasická otázka historiografie zní: Kdo dělá dějiny? Jsou to výluční jedinci, ať už se jmenuji Ronald Reagan nebo třeba Napoleon, kterého Hegel nazval zeitgeistem na koni? Nebo mají pravdu třeba strukturalisté či marxisté, kteří tvrdí, že rozhodující jsou společenské a ekonomické struktury a tlaky a člověk sám není schopný běh dějin zásadně ovlivnit.

Ze vcelku pochopitelného důvodu videohry lpějí na „heroickém narativu“ a dávají snad až příliš velký důraz na jedince a jeho schopnost ovlivnit svět. I když třeba zmiňované We Are the Revolution nebo Kingdom Come tomuto konceptu vzdorují. Obecně ale přece jen spíš platí, že když už si chcete něco zahrát, chcete mít nějakou kontrolu nad děním a možnost stát se hrdinou, na kterém záleží osud říše nebo světa nebo, který se aspoň svobodně protlouká a každý mu může. Vyhlídka, že budete ztělesňovat někoho, z koho si hra bude dělat onuci, by asi moc kopií neprodala.

Procházka po pyramidách

Herní série Assassin’s Creed kombinuje to nejlepší, ale i nejhorší z výše zmíněného. Dostanete krásně vymodelovaný svět v určité historické epoše, téměř jeho kopii, a hrajete klíčovou roli ve fiktivním boji o moc. Jako one man wrecking crew, která ničí všecko okolo máte zastavit (většinou) zlotřilý řád templářů (případně jeho vymyšlené předchůdce nebo nástupce v jiných – skutečných či fiktivních – érách), který z pozadí tahá za nitky. Aby to bylo zábavnější a zamotanější, nejde o realitu, ale o simulaci – ale to nakonec není tak důležité.

Poslední dvě hry série, které se odehrávají ve starověkém Egyptě (Origins) a ve starověkém Řecku (Odyssey) navíc daly neobvyklý důraz na edukativní prvek. Mají takzvaný discovery mode, ve kterém si můžete projít památky starověkého Egypta a Řecka, což přijde vhod nejen v době pandemie. Tour po pyramidách je blíž, než si myslíte. A bez davů turistů s foťáky.

Sváteční Finmag

Finmag prosinec 2020Zdroj: Finmag

Dušan Šenkypl: „Nakonec někdo z ministerstva křičel, že by bylo nejlepší nedělat nic a  nechat procento populace prostě umřít.“ Internetový miliardář popisuje, jak s iniciativou Covid19CZ pomáhali státu. Proč chce teď dávat peníze politikům?


Ham. Téma čísla: jídlo. Chceme bio a poctivé vaření. Babička by se nám vysmála. • Hospoda: přežije rok 2020? A vinaři? Mapujeme, jak se snaží. Lukáš Hejlík má pár tipů. • Lid: Až tlustý budou hubený... Covid: Ale di ty. • Jak věda nasytila lidstvo.


Michael Durčák navštívil palírnu, kde se since 1875 dělá Jack Daniel’s. Leží v suchém okrese, kde vám prostě nenalejou. Výjimku má jen tenhle podnik. A počítá se, že se odsud dostanete tak, jako sem. Vlastním autem.


Ještě víc: Vojta Dobeš chválí první VW stavěný zgruntu jako elektro. • Marek Hudema o zmrtvýchvstání Islámského státu. • Petr Houdek o setrvačnosti a dějinách: ač jezuiti odešli před čtvrt tisíciletím, pořád je lid vzdělanější ad. • Peter Bednár: Porýní-Severní Vestfálsko – náš vzor. Kde se učit opravovat krajinu.


Zábava s encyklopedií v ceně

Podobný vzdělávací rozměr mají nejen tyhle dvě hry, i jiné – nebo třeba Kingdom: Come – obsahují stovky a stovky stránek s informacemi o různých aspektech života, o kultuře, hospodářství a památkách starověkých civilizací, takže si kromě skvělé hry, která vám vydrží pár desítek hodin, kupujete fakticky i interaktivní encyklopedii na dané téma. Hry tak můžou sloužit jako zábavná složka výuky historii, stejně jako videa či dokumentární filmy. A můžou posloužit i jinak– po požáru kostela Notre Dame mohla firma Ubisoft, která Assassin’s Creed vyvíjí, předat francouzské vládě jeho virtuální model, který si „zahrál“ v jednom dílu série a teď slouží k obnově památky.

Využití videoher ve výuce má ale limity. V první řadě jde o edukativní nástroj poměrně časově náročný, takže je zřejmě lepší zadat kupříkladu procházku po pyramidách jako domácí úkol. A zároveň především starší generaci kantorů vůbec nenapadne technologii využít. Ne, že by nebyli s to ji ovládat, ale jednoduše kvůli tomu, že sami žádné hry nehrají a o jejich potenciálu vůbec nevědí. Další praktickou překážkou je to, že dost dobře nemůžete žákům nařídit kupovat si hry nebo je dokonce krást, školní licence nejspíš taky nejsou na pořadu dne. A připočtěme, že jsou to hry náročné na hardware, že by na ně nestačily jak školní počítače, tak i počítače mnoha žáků. Jednoduše jsme ještě nedosáhli takové úrovně bohatství, aby si každý mohl zaplatit byť jen virtuální procházku po divech starověku.

Mimochodem dost dětí nemá počítače ani na obyčejnější distanční výuku. Pokud vás to nenechá chladnými, můžete přispět třeba na notebooky pro děti samoživitelů, sbírku organizuje a zaštiťuje novinářka a moderátorka Nora Fridrichová.

Borci od her na Finmagu

Žije ti v poči
Zdroj: Shutterstock

Seriál rozhovorů Davida Křídy s nezávislými českými tvůrci počítačových her na Finmagu.

Zkoumej, rozšíř, využij, znič! Čtyři hlavní úlohy hráče 4X strategií. V roli panovníka starověké Sparty, Athén nebo Makedonie k tomu bude mít spoustu příležitostí. 

S Lucií Pavlačkovou z Kube Games o Imperiums: Greek Wars 


Když na začátku roku vyšla hra Ministry of Broadcast, překvapením pro některé domácí hráče bylo, že jde o prvotinu čtyřčlenného nezávislého studia z Česka.

Twin Petes o Ministry of Broadcast


Hitem studia Oxymoron Games je Project Hospital, simulátor nemocnice. Proč v strategické hře, kde se důsledně dbá, aby všechno bylo jako doopravdy, chybí gynekologie nebo děti?

Igor Janečka z Oxymoron Games o Project Hospital


Studio Attu Games sídlí ve Znojmě, tvoří ho dva lidé. Jejich hra Feudal Alloy loni zaujala atypickým hlavním hrdinou a ručně kreslenou grafikou.

Attu Games o Feudal Alloy


V české pobočce 2K Games dělal Jan Zelený na pokračováních populární Mafie. Pak byl několik let u Bohemia Interactive. A k tomu po večerech a víkendech pracoval na svých Mashinkách.

Jan Zelený o Mashinkách

Michael  Durčák

Michael Durčák

Má rád fotbal a kočky. Jeho texty kromě Finmagu vycházejí nebo vycházely v Reportéru, Echu 24, E 15, Seznam Zprávách nebo na Info.cz i jinde. Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 2 komentáře v diskuzi