Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Jestli na vás udělali švindl, suďte se i o prkotinu. Pro obecné dobro

Vojtěch Pišl
Vojtěch Pišl
22. 10. 2020
 6 565

Někdy spadnou Windows, někdy Boeing – a někdy selhává právní stát. S nedokonalostí práva se musíme smířit stejně jako s hrozbou infarktu, říká soudce Karel Šimka.

Jestli na vás udělali švindl, suďte se i o prkotinu. Pro obecné dobro
Zdroj: Shutterstock

K rozhovoru se soudcem Nejvyššího správního soudu Karlem Šimkou přispěla osobní zkušenost. Víc než rok se pokouším získat dokument, který v Česku formálně posvětí platnost diplomu ze zavedené nizozemské univerzity. Fakt, že platnost diplomu vyplývá z Lisabonské smlouvy, je mi bez úředního razítka k ničemu – a úřady mi místo razítka posílají upozornění, že jsem jim v lednu neposlal dokument, který tehdy vůbec nechtěly, a zpětně už jej nepřijmou.

Po obdržení jednoho dopisů jsem si ve vzteku vzpomněl na video s rozzuřeným šimpanzem od primatologa Jana van Hooffa: Když šimpanzi podáváte ovoce a schválně je upustíte mimo klec, opičák se rozzuří, zatímco pokud ovoce upadne prostou vinou nešikovnosti a fyzikálních zákonů, opice to přijme v klidu, vysvětloval v přednášce van Hooff. Vztekali bychom se i my méně na občasná – domnělá nebo skutečná – selhání právního systému, kdybychom pochopili, že se ty chyby nedějí ze zlé vůle, ale vinou nešikovnosti a společenských zákonů?

S nadějí, že se mi uleví, jsem doktora Šimku poprosil o vysvětlení, proč právo není ideální. V první části rozhovoru jsme mluvili o tom, proč je právo složité a málo lidské:

Ve druhé se ptám konkrétněji, proč se v právním státě občas cítíme jako oběť.

Karel Šimka

p. t. Karel Šimka
Foto: Draceane

Právník a politolog Karel Šimka, PhD, LLM působí jako předseda senátu a kárného senátu Nejvyššího správního soudu; na CEVRO Institutu přednáší o ústavním a daňovém právu. V kategorii správního práva obdržel roku 2017 ocenění Právník roku.

Fotografie vystřižená z obrázku od Draceane, CC BY-SA 4.0

Úředníci zamítli mou žádost o schválení platnosti zahraničního diplomu, protože jsem nedokázal včas přijet z Německa vyzvednout dopis do vlastních rukou, navzdory desítkám e-mailů a telefonů, jimiž jsem se problém snažil řešit. Má ve správním řízení jít o věcné vyřešení daného problému, nebo by snaha záležitost vyřešit „za každou cenu“ vedla k nějakým nezamýšleným důsledkům?

Průšvih každého úřadu i soudu je, že má monopol na vyřizování věcí určitého druhu. Kdyby na trhu existovala konkurence třeba dvaceti soukromých ověřovacích agentur, věřte, že by s vámi jednali jinak, protože byste jim přinášel „kšeft“. Takže ano, mohu potvrdit, že úřad, soud, stát obecně nemá často zájem o to, aby váš problém vyřešil k vaší spokojenosti, ale o to, aby se jej dotyčný pracovník s co nejmenším vynaložením úsilí zbavil. Ti lidé jednají ryze ekonomicky a logicky, a v zásadě není cesta jak to fundamentálně změnit. To jediné, co trochu funguje, je kombinace dohledu shora a veřejné kontroly. Ale monopol se prostě chová a vždy bude chovat jinak než jako někdo, kdo ví, že žije ze svých zákazníků.

K problému by nedošlo, kdyby úředníci měli povinnost se mnou komunikovat. Musíme v době elektronické komunikace doručovat dopisy fikcí na trvalé bydliště?

Pokud stát a člověk mají vůli domluvit se a co nejrychleji a nejméně obtěžujícím způsobem si vyměnit písemnosti, pak je opravdu vhodné doručovat jakkoli, nejlépe tak, jak to chce ten člověk. A taky se to v praxi děje. Ale v situaci, kdy potřebuje stát nebo jiný člověk mít postaveno na jisto, že doručení proběhlo, je fikce doručení nezbytná, protože vyhýbat se mu je technicky velmi jednoduché – prostě si nevyzvednete poštu. Ale i zde má být fikce pojata lidsky – má se doručovat na adresu, kam si člověk přeje doručovat, případně na adresu, o níž ví či musí vědět, že ji má a kde (trvalý pobyt).

V praxi to často neplatí, třeba úvěrové firmy podobně vyrábí „nekontaktní dlužníky“. Ti lidé nemohou brát v pracovní době telefon, nebydlí na adrese, kterou kdysi uvedli – ale často stačí zavolat jindy nebo jednoduše dohledat správné kontaktní údaje. Což dělá málokdo, protože soudu stačí důkaz o odeslání dopisů a provolání vypnutého telefonu.

Pokud je úvěrový byznys nastavený tak, že chceme mít disciplinované dlužníky, kteří platí, pak se snažíme je kontaktovat, uhánět, připomínat se jim. Za tím účelem si zjistíme, kdy jsou doma, kdy berou telefon, kde je zastihneme v práci. Pokud ale jde o to, abychom hloupého, ale nějakým majetkem disponujícího dlužníka „přiměli“ neplatit a dostat se do spárů soudního vymáhání pohledávky, na němž vyděláme na smluvních pokutách, úrocích z prodlení a nákladech řízení, nebudeme se o jeho zastižení starat více, než kolik nám právo předepisuje jako podmínku pro následné soudní vymáhání.

Je to čistě ekonomická, v podstatě cynická úvaha na úrovni základů law and economics. Právo zde mnoho nenadělá, protože jedny a druhé poskytovatele úvěrů umí jen obtížně rozlišit a ty druhé potlačit regulacemi. Když bude vymáhání příliš nákladné, chytří dlužníci to brzy pochopí a přestanou platit v těch případech, kdy se to věřitelům nevyplatí vymáhat. A naopak, pokud bude vymáhání příliš výhodné pro věřitele, budou věřitelé mít tendenci i bonitní dlužníky do této situace vmanévrovat. Takže je lepší s podmínkami vymáhání příliš nehýbat a mít je nastaveny ekonomicky „neutrálně“, aby se vymáhání prakticky vždy vyplatilo, ale ne moc. Daleko lepší k tomu, aby predátoři byli vytlačeni z trhu, je veřejná informovanost, jak se kdo reálně chová. Pomoci mohou třeba fintechové aplikace a statistiky, které mohu generovat, například o obvyklém osudu dlužníků toho kterého poskytovatele úvěrů.

Světonoš. Zdtoj: Shutterstock.com
Světonoš. Zdtoj: Shutterstock.com

Servírujeme svět!

Chytré čtení na víkend

Nabízíme vychucený talíř duševní stravy. Chtěli byste každý pátek dostávat do e-mailu přehled nejlepšího inspirativního čtení, které z hlubin českého i světového čtení vyšťoural šéfredaktor Finmag.cz Michal Kašpárek? 

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru.

Chci chytré čtení

Je ale k doručování informací nutný institut trvalého bydliště? U podstatné části obyvatel se stejně jedná o fikci, navíc v komunikaci s úřady znevýhodňuje zejména už znevýhodněné, zranitelnější skupiny obyvatel.

Trvalý pobyt v dnešní podobě určitě ne, je to relikt policejního státu, naštěstí již praxí hodně vyprázdněný. Byť například v Německu jej berou i dnes velmi vážně. Ovšem potřebujeme spoustu pravidel pro relativně dlouhodobé spojení lidí s určitým místem či regionem: Například pro účely voleb nebo sociálních dávek: lidé žijící v jedné domácnosti mají výdaje na živobytí výrazně jiné, než pokud by žili reálně každý sám. U cizince, jehož pobytový titul závisí na soužití s jinou osobou, třeba českým životním partnerem, opět potřebujete vědět, kde se fyzicky vyskytuje. Totéž při posouzení daňové rezidence. Zkoumání toho, kde a s kým určití lidé žijí, se občas nevyhneme. Nicméně trvalý pobyt v současné podobě k tomu není nezbytný.

K podání vyjádření a odvolání jsem měl několik dnů – tuším, že sedm a patnáct. Úřad, který má na rozdíl ode mě vyřizování dokumentů v popisu práce, má měsíc a v praxi stejně rozhoduje násobně déle. Neměli bychom šibeničními termíny omezovat spíš úřady než občany?

Naprosto s vámi souhlasím a ve své praxi se snažím lidi se lhůtami nebuzerovat. Dávat jim lhůty přiměřené, které je nebudou dostávat do časového presu, není-li to potřeba. Dokonce jsem kdysi prosadil rozsudek, že třídenní lhůta na dodatečné zaplacení soudního poplatku je zpravidla moc krátká a že přiměřený je třeba týden. Prostě jsem si představil, že mi v pondělí přijde od soudu psaní a nejpozději ve čtvrtek musím zaplatit, přičemž celý týden mám našlapaný povinnostmi… Jsou případy, třeba ve volebním soudnictví, kdy rozhodujeme sami jako soud v řádu dnů, a zde i po lidech chceme, aby v řádu dnů reagovali. Ale jinak to opravdu považuji za nemístnou buzeraci. „Smysl“ krátkých lhůt v případech, kdy úřad či soud sám rozhoduje v řádu mnoha měsíců, může být opravdu v tom, dostat člověka do presu a přimět ho udělat chybu, třeba nezaplatit včas soudní poplatek a podobně.

Na druhé straně ani lhůty pro rozhodování úřadů nejsou lék. Pokud stanovíme napevno, že každé správní řízení musí být ukončeno do 30 dnů od zahájení, úřady se zahltí a budou „od boku“ pálit velmi povrchně pojatá rozhodnutí. Spoustu věcí, zejména pokud jich na úřad přijde více najednou, rozhodnete buď ve lhůtě, anebo kvalitně. Jako všude jinde je to trade-off mezi různými konkurujícími si hodnotami. Buď chcete rychlost s málo náklady (málo úředníky). Pak bude mizerná kvalita. Nebo chcete s málo náklady kvalitu; ale pak to potrvá déle. Nebo chcete kvalitu i rychlost, ale pak musíte zvýšit daně a „nakoupit“ víc úředníků.

S tím, že kvůli byrokratickým obstrukcím nemůžu odborně pracovat, se dá žít. Reportáže Seznam Zpráv o šikaně podnikatelů ze strany finančních úřadů ale ukazují nesrovnatelně větší zvůli. Pokud se skutečně jedná o flagrantní selhání úředníků, může si být oběť jistá, že se jednou vyřeší v jeho prospěch?

Jistá rozhodně ne. Všechno, co se odehrává v právu, funguje s nějakou mírou chybovosti. Stejně jako Windows, lékařské diagnózy, Boeingy 737. Pokud mi přinesete kauzu, jsem jako odborník schopen plus minus odhadnout, jak asi dopadne. Ale jistotu vám nedám.

Zrovna v mém oboru, správním soudnictví, začínají být věci vcelku předvídatelné, ale prvek nejistoty je i zde velký a podle mě nezmizí. Nemůže zmizet. Třeba ony finančáky – před pár lety jsem se významně angažoval v kauze zajišťovacích příkazů a pomohl změnit příliš tvrdou praxi finančních úřadů. Ale ani náhodou neříkám, že všichni podnikatelé, na které finanční správa „zaklekla“, byli jako lilium! Je tam obrovská škála nejednoznačných situací, padesát odstínů šedi. Pokud nějací úředníci udělají opravdu jasný průšvih, nakonec jim to neprojde, jestliže se postižený brání a má na to odvahu a výdrž. Ale vůbec nevylučuji, že v hraničních případech odejdete i od našeho spíše lidskoprávně a ve prospěch jednotlivců naladěného soudu s nepořízenou a pocitem křivdy. Neumím zařídit dokonalý svět.

O hraniční případy mi nejde, spíš o strach, že se člověku může něco podobného přihodit, aniž by se na hranici zákona dostával cíleně a zištně. Není na právním řádu nebo jeho PR něco špatně, když se zákona mají bát i neviní lidé?

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Finmag předplatnéZdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.


Jak moc jste si jistý, že vám někdo pomůže, pokud na ulici dostanete infarkt? V Česku snad většinou ano, i když… A stejně je to i v právu. Dovedu si představit spoustu scénářů, podle nichž i vcelku slušný stát, jímž jsme, udělá z prosperujícího podnikatele za půl roku bezdomovce. Za dodržení všech právních pravidel. Jen jakýmsi úředním samoběhem a shodou nepříznivých okolností. Doufám, že náš stát má pojistky, které tomu v drtivé většině případů zabrání, například i správní soudy, a svou práci v tomto ohledu i po letech právnické rutiny beru velmi vážně. Ale jak říkám, jistotu vám nedám.

A co se týče strachu ze zákona: Nástrojem práva je sankce. Bojím se jí, a proto se snažím jí vyvarovat tím, že se nějak chovám. Bez strachu ze zákona to někdy nejde. Neměl by to být strach z nejistoty, co mi vlastně zákon přikazuje, ale ve složitém a neustále se měnícím labyrintu světa nelze mít moc jistoty ani v právu. Právo se ovšem dá uplatňovat i s ohledem na míru jeho nejistoty – sankce vůči někomu, kdo nemohl rozumně vědět, že jedná v rozporu s právem, by se zásadně neměly ukládat. Naopak vůči vědomému a cílenému porušení pravidel lze zakročit tvrdě, ale i tak vždy přiměřeně. Stát má být mírný, ale důsledný. Což bohužel ne vždy umí.

Pocit šikany zažila většina lidí, třeba ze strany pojišťoven nebo mobilních operátorů. Může za to spíš děravý právní systém, nebo nízká důvěra v právo, kvůli které raději ze strachu zaplatíme, než abychom se bránili?

Pojišťoven a operátorů na trhu působí jen pár, a konkurence je slabá. Mohou být drazí a arogantní, protože alternativ není mnoho. Chce to konkurenci, tvrdý, jen málo regulovaný konkurenční boj na trhu. Aby vládl zákazník, a ne ten, kdo nabízí zboží. Proti tomu se namítá, že pak na trhu působí i různí lumpové. Zas trade-off. Pokud trh regulujete ve snaze zajistit minimální standardy, zpravidla omezíte konkurenci, protože regulace z trhu vytlačí určitou část nabídky. Třeba proto, že překročit regulatorní bariéry vyžaduje nějaké minimální fixní náklady, čímž je předurčena minimální velikost tržních subjektů a nejspíš to povede k vyšším cenám. Krásně to je dlouhodobě vidět na trhu mobilních operátorů i na tom, jak se regulací po roce 2016 proměnil trh spotřebitelských úvěrů.

Sám jsem nedávno platil pár tisíc za mezinárodní hovor s ceníkovou cenou pár desetikorun: podle operátora byl veřejný ceník orientační a skutečné ceny neveřejné. Jak by se člověk měl v takové situaci ideálně zachovat? Dovedení sporu k soudu zatíží právní systém prkotinou, mávnutím rukou zase člověk rezignuje na snahu o kultivaci jednání takových firem…

Konkrétní situaci nechci a neumím řešit. Obecně bych se kvůli prkotinám soudil tehdy, pokud mají precedenční potenciál. Ono to zas naráží na law and economics. Všimněte si, jak udatně bojují pokaždé, když se objeví snaha je zrušit, stravenkové firmy za stravenky. Protože jsou malou silně motivovanou zájmovou skupinou, která jejich zrušením přijde o byznys. Pokud telefonní operátor neférovým informováním o ceně hovoru pumpne každého klienta o 50 korun, ten klient to přežije a soudit se mu přijde trapné. Ale z milionu takto pumpnutých klientů je pro operátora 50 milionů navíc. Pokud se nějaký klient bude soudit a probojuje tu kauzu, půjde o precedens, který nakonec operátora donutí chovat se slušně i vůči ostatním, kteří se nesoudili. Takže já doporučuji se soudit, i když jde o prkotinu, pokud po poctivém a co nejvíc nezaujatém uvážení usoudíte, že na vás druhá strana udělala švindl. Bojujete za obecné dobro.

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
7
+

Sdílejte

Diskutujte

Vstoupit do diskuze
Vojtěch Pišl

Vojtěch Pišl

Vojtěch Pišl píše a překládá o vědách, jejichž název má aspoň deset slabik, zejména pokud se točí kolem mozku, myšlení, psychologie, neurověd, medicíny… nejraději má psychoneuroimunologii. Ve volném čase... Více

Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo