Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Kostel, mešita, muzeum, mešita, Hagia Sofia. Historie jedné z nejpozoruhodnějších staveb světa

František Kalenda | 10. 10. 2020 | Vstoupit do diskuze

Koronavirus do Turecka krizi nepřinesl, ale prohloubil ji. Prezident Erdoğan od ní odvrací pozornost, jak se dá, vyvolává roztržky se sousedy a povzbuzuje nacionalismus. A v létě mu soudy nadělily pěkný dárek: smí z muzea, kterým teď je chrám Boží moudrosti – Hagia Sofia – udělat mešitu. Kterou staletí bývala. Další zvrat v historii výjimečné stavby.

Kostel, mešita, muzeum, mešita, Hagia Sofia. Historie jedné z nejpozoruhodnějších staveb světa

Zdroj: Shutterstock

Erdoğan šanci okamžitě využil – z někdejšího hlavního konstantinopolského chrámu Hagia Sofia se tak 10. července opět stala mešita Ayasofia, o měsíc později ji následoval méně známý klášterní komplex Chora, který se po téměř sto letech proměnil v mešitu Kariye. Pro západní návštěvníky těchto ikonických monumentů se alespoň prozatím mnoho nemění – do mešit v Turecku totiž mají, na rozdíl od mnoha muslimských zemí, přístup i „bezvěrci", kterým navíc odpadne povinnost platit vysoké vstupné.

Hagia Sofia. Freska Posledního souduZdroj: Shutterstock

Jedna z dochovaných mozaikových fresek. Soudný den, vlevo Ježíš Kristus, vpravo Jan Křtitel. Islám zobrazování lidí zakazuje, při bohoslužbách se tedy fresky zakrývají

Hagia Sofia
Zdroj: Shutterstock

Psali jsme

Někteří Turci věří, že za všechny problémy jejich země může to, že z mešity Ayasofia udělali za Atatürka muzeum. Změna zpět prý přinese magické řešení všeho, čemu Turecko čelí. Včetně koronaviru.

Irena Menšíková popisuje z Turecka aktuální kontext:

Bitva o Hagii Sofii. Turci chtějí z chrámu zase mešitu

Zejména změna statusu někdejší pravoslavné katedrály Hagia Sofia má ale nepopiratelnou symbolickou hodnotu, které si je dobře vědom jak prezident Erdoğan, tak představitelé různých křesťanských církví, kteří se proti tomuto kroku hlasitě ohradili. Osud Hagie Sofie totiž v posledních staletích celkem spolehlivě předznamenával vztahy mezi státem a jednotlivými náboženstvími na území dnešního Turecka.

Nový Řím

Historie chrámu Hagia Sofia úzce souvisí se vznikem Konstantinopole. Města založeného roku 330 římským císařem Konstantinem, které se mělo stát novým, praktičtěji položeným centrem rozsáhlé říše. Přestože Konstantin svoje město založil na místě někdejší řecké osady Byzantium, „pohanské“ antické dědictví na něm mělo být znát co nejméně. Konstantinopol byla od počátku centrum křesťanské víry, jež se teprve za vlády tohoto císaře proměnila z pronásledovaného na preferované (a brzy jediné povolené) náboženství.

Císař Konstantin je podle pozdější tradice i zakladatelem prvního kostela na místě dnešní Hagie Sofie. S jistotou lze ale říci jen to, že zde stál křesťanský svatostánek za jeho syna, Konstantia II. Zhruba ve stejné době mimochodem vznikl také zmíněný klášter Chora a několik dalších církevních budov, z nichž se zachoval třeba kostel Hagia Irene – ten se na rozdíl od většiny byzantských chrámů nestal po osmanském dobytí města mešitou, ale skladem zbraní a posléze muzeem. Současných Erdoğanových změn se tak zřejmě nemusí obávat.

Nejstarší kostel, který se stal brzy hlavním konstantinopolským chrámem (Magna Ecclesia), v následujících staletích několikrát vyhořel, naposledy během povstání Nika, které v roce 532 málem svrhlo císaře Justiniána. Možná i proto se z něj Justinián po krvavém potlačení rebelů rozhodl učinit jeden z největších symbolů císařské moci. Na zbudování nového chrámu Hagia Sofia, zasvěceného Boží moudrosti, pracovalo přes deset tisíc stavebních dělníků, kterým se podařilo největší architektonický počin své doby dokončit za méně než šest let.

Chrám, který nemá obdoby

Justiniánem zbudovaný chrám neměl zdaleka sloužit jen jako místo pro shromáždění četných konstantinopolských věřících. Především demonstroval doslova světovládné ambice byzantských císařů, kteří se považovali za právoplatné panovníky západní i východní části někdejší Římské říše a po Konstantinově vzoru i za nadřazené veškerým církevním autoritám.

Justinián a několik jeho následovníků přímo ovládali Řím a neváhali sesazovat papeže dle libosti, o tomto období se proto často mluví jako o „byzantském zajetí“. Pozdější císaři mohli alespoň upevnit svou moc nad východní částí křesťanství reprezentované konstantinopolským patriarchou, jehož sídlem se stala právě Hagia Sofia. Na návštěvníky z pohanského světa i z „barbarského“ křesťanského Západu chrám každopádně působil ohromujícím dojmem, jak potvrzují četné zprávy tehdejších cestovatelů. Například rabín Benjamín ze španělské Zaragozy ho v roce 1159 popsal následovně:

„S výjimkou Bagdádu na světe není žádné jiné město, které by se mohlo rovnat Konstantinopoli. Právě tady stojí slavný chrám Hagia Sofia, sídlo patriarchy. Poklady Hagie Sofie jsou nevyčíslitelné hodnoty. Bohatství a dary přichází z četných ostrovů, hradů a různých částí říše. Nikde jinde neexistuje takový chrám. Zdobí ho sloupy ze zlata a stříbra, obrovské lustry, svícny a nespočet bohatých mozaik.“

Představa Konstantinopole jako pohádkově bohatého města, v jehož středu stojí katedrála, kde se „všechno blyští zlatem“, jak napsal jistý arcibiskup z Novgorodu, na jednu stranu zvyšovala prestiž byzantských císařů. Na druhou stranu však za hranicemi posilovala touhu po jeho dobytí a vyloupení. Mnozí se o to pokusili a selhali – prorazit slavné Theodosiovy hradby nedokázali Peršani, Arabové, Bulhaři ani Kyjevští Rusové.

Konstantinopol poprvé padla teprve v roce 1204, paradoxně nikoli do rukou pohanů, ale západních křesťanů a samozvaných křižáků, kteří měli původně namířeno do Svaté země. Místo toho na popud Benátčanů podpořili konkurenčního kandidáta na byzantský trůn, a když nesplnil přehnané sliby křižákům, město i s jeho monumentální katedrálou vydrancovali.

Eugène Delacroix. Vjezd křižáků do KonstantinopoleEugène Delacroix. Volné dílo

Eugène Delacroix. Vjezd křižáků do Konstantinopole

„Získali jsme tolik drahocenné kořisti, že jejího konce nebylo možné dohlédnout,“ popsal nadšeně jeden z účastníků křižáckého tažení. „Nesčetné množství zlata a stříbra, nádob a drahých kamenů, aksamitu a hedvábí a drahocenných rouch, hermelínu a vůbec všech vynikajících věcí, jaké na zemi jsou. A já, Geoffroy z Villehardouinu, maršálek Champagne, mohu dosvědčit, že žádné město ještě nikdy od stvoření světa nevydalo tolik kořisti.“

Násilné sjednocení

Bohatství Konstantinopole naplnilo kapsy k prasknutí tisícům křižáků a zřejmě nikomu tolik jako Benátčanům – velká část nejvzácnějších relikvií benátské baziliky svatého Marka pochází z byzantských kostelů a klášterů a dóže Dandolo nechal do svého města převést třeba i obří bronzové koňské sousoší, které původně zdobilo konstantinopolský hipodrom.

Plundrování se nevyhnulo ani samotnému chrámu Hagia Sofia. Jak zděšeně popsal řecký kronikář Niketas Choniates, který byl dobytí města osobně přítomen, křižáci v katedrále rozbili na kusy hlavní oltář a zmocnili se všeho, co mělo alespoň nějakou cenu. Přímo na posvěcenou půdu kostela přitom údajně nahnali muly, aby jim pomohly drahocenný náklad odvézt.

Křižáci Konstantinopol sice vyplenili, zároveň však město s širokým okolím proměnili v nový stát po vzoru západních feudálních panství: na několik desítek let vzniklo Latinské císařství, jehož panovníci byli korunování právě ve zchudlé a podle dobových svědectví upadající Hagii Sofii. Původní patriarcha musel uprchnout přes Bospor a pokladů zbavený konstantinopolský chrám se stal sídlem křižáky dosaženého katolického patriarchy, který se na rozdíl od svého byzantského protějšku podřídil římskému papeži.

Vzpurná „heretická“ východní církev, pro niž se postupně ujal název pravoslavná, byla alespoň na krátký čas pokořena a vyhnána do provizorního sídla v maloasijské Nikáji (dnešní turecký İznik). Papež sice původně neposvětil, aby křižáci místo Saracénů napadli vlastní křesťanské bratrance, ale nešťastná výprava přinesla nečekané plody: násilné sjednocení dvou největších křesťanských církví pod jeho vedením.

Latinské císařství nevydrželo dlouho. Jestliže Řekové měli už dřív ke katolíkům výhrady, vyplenění a násilná konverze je ujistila, že s nimi nechtějí mít nic společného. Nejspíš právě v této době se ujalo pověstné rčení, že raději přijmou turecký turban než papežskou mitru. Konstantinopol se vrátila do byzantských rukou v roce 1261, i když sláva města ani jeho chrámů se už neobnovila nikdy. Byzanc upadla mezi druhořadé mocnosti, až konečně v roce 1453 padla do rukou rozpínajících se osmanských Turků pod vedením sultána Mehmeda II.

Fausto Zonaro: Vjezd Mehmeda II. do KonstanipoleFausto Zonaro. Volné dílo

Fausto Zonaro: Vjezd Mehmeda II. do Konstanipole

Ne katedrála, ale mešita

Mehmed se v dobytém městě nechoval o nic lépe než předtím křižáci – sultán sám vjel na koni do katedrály a tisíce konstantinopolských obyvatel, které se zde v obavách ukrývaly, upadly buď do otroctví, nebo rovnou padly za oběť rozvášněným vojákům, jimž bylo dovoleno tři dny nerušeně rabovat. Z Konstantinopole se stalo centrum další říše, tentokrát Osmanské – a sama Hagia Sofia se proměnila v hlavní mešitu ve městě, dokud ji v roce 1616 nenahradila Modrá mešita sultána Ahmeda I.

Nyní již bývalý křesťanský chrám prošel rituální očistou růžovou vodou, byzantské fresky a mozaiky musely být zakryty (zobrazování živých postav, natožpak Boha nebo proroků je v islámu tabu) a novopečenou mešitu doplnil nezbytný minaret, ze kterého byli věřící svoláváni k modlitbě. Další tři minarety přibyly v pozdější době, stejně jako medresa (náboženská škola) nebo hrobky několika sultánů.

Pravoslavný patriarcha byl postupně odsunut do několika méně impozantních byzantských svatostánků, až byl koncem 16. století natrvalo usazen ve skromném kostele svatého Jiří na okraji města. Jeho postavení se po dobytí Turky paradoxně zas tak moc nezměnilo – jen namísto císaři odpovídal sultánovi, pro kterého představoval jakéhosi prostředníka s jeho pravoslavnými poddanými. Což mohla být velmi nevděčná role, jak se přesvědčil patriarcha Jiří V., kterého v roce 1821 nechali Turci vyvléct uprostřed bohoslužby a pověsit jako pomstu za povstání v Řecku.

Vztahy mezi muslimskými panovníky a podřízenými náboženstvími ale byly i díky úsilí mediátorů, jako byli právě konstantinopolští patriarchové, po většinu osmanské nadvlády relativně nenásilné. Pro sultány bylo koneckonců nejdůležitější, aby nemuslimští poddaní platili vysoké daně, a na rozdíl od většiny západních panovníků raného novověku tak neměli problém tolerovat existenci řady náboženských komunit, od desítek křesťanských církví až po početnou židovskou diasporu včetně tisíců vyhnanců z Portugalska a Španělska.

K zásadnímu zhoršení došlo teprve v 19. století následkem postupného rozkladu Osmanské říše a zároveň pod stoupajícím vlivem tureckého nacionalismu. Podezření z toho, že nemuslimové tajně kolaborují s křesťanskými mocnostmi na rozpadu Osmanské říše, tragicky vyvrcholilo v průběhu první světové války genocidou vůči arménskému a řeckému obyvatelstvu. Většina těch, kteří nebyli zavražděni, musela buď uprchnout, nebo byla po skončení války doslova „vyměněna“ za muslimské obyvatele sousedního Řecka.

Kemal Atatürk
Zdroj: Shutterstock

Kemal Atatürk

Symbol sekulární republiky

Zásadní postavou pro zformování územně okleštěné a etnicky vyčištěné Turecké republiky byl přirozeně Mustafa Kemal, jemuž v roce 1934 parlament udělil čestné příjmení Atatürk („otec Turků“). Kemalův odpor vůči osmanskému a islámskému dědictví Turecka je všeobecně znám – turecký reformátor byl bytostně přesvědčen, že lpění na náboženských zvyklostech přispělo k osmanské porážce, rozhodl se proto novou republiku formovat jako přísně sekulární.

Kemal za dobu svého působení v prezidentském úřadu mimo jiné zrušil náboženské školy, církevním autoritám odebral možnost zasahovat do rodinných záležitostí a zakázal na veřejnosti nošení náboženského oděvu (a také tradičního fezu). Změny se opět dotkly i Hagie Sofie, ve které se v roce 1931 na popud amerických filantropů začaly odkrývat a restaurovat byzantské mozaiky, a o tři roky později se dosavadní mešita prezidentským dekretem proměnila na muzeum.

Změna statusu tak významné budovy symbolicky završila Kemalovy snahy o modernizaci a narovnání vztahů s okolními zeměmi včetně křesťanských sousedů na Balkáně. Zároveň však pro západní pozorovatele poněkud zakryla, že uvnitř Turecka samotného se toho zas tolik nezměnilo – zbývající náboženské menšiny, které přežívaly zejména v Konstantinopoli (od roku 1930 Istanbulu), byly i nadále cílem diskriminační politiky i několika pogromů. Po masakru zosnovaném v roce 1955 špičkami tehdejšího tureckého režimu opustilo zemi víc než sto tisíc zbývajících istanbulských Řeků. Zejména venkov, kde stále žila drtivá většina tureckého obyvatelstva, mezitím zůstával silně nábožensky konzervativní a například právě s tím, že Hagia Sofia přestala být mešitou, se nikdy nesmířil.

Zpátky ke kořenům

Fasáda sekulárního Turecka udržovaná liberálními elitami ve velkých městech a v neposlední řadě vojenskými diktaturami se začala rozpadat v 80. letech, kdy se ve veřejném prostoru začaly znovu prosazovat náboženské symboly a islamisté si přes odpor armády vynutili vstup na politickou scénu. Premiér a později prezident Recep Tayyip Erdoğan se sice zpočátku stylizoval do role umírněného „muslimského demokrata“ (po vzoru německých křesťanských demokratů) a získal si širokou podporu úspěšnou hospodářskou politikou. Jak ale ekonomický zázrak bledne stále víc sází na náboženský konzervativismus okořeněný nostalgií po osmanském impériu.

Erdoğanovi snad ani nevadí, že ho odpůrci překřtili na „sultána“, případně na „budoucího chalífu“ – před dvěma lety se k dědictví Osmanské říše nepokrytě přihlásil, když se nechal slyšet, že současné Turecko je jejím přímým pokračovatelem. Prezidentovy pravomoci se ostatně po masivních čistkách na univerzitách, ve státních institucích a po ovládnutí domácí politické scény začínají rozsahu moci osmanských sultánů nápadně podobat.

K osmanskému období odkazuje i náboženské ospravedlnění téměř neomezené vlády, ve kterém hraje Hagia Sofia důležitou úlohu: přeměna tak významného chrámu na mešitu po dobytí Konstantinopole představovalo moment triumfu islámu nad křesťanstvím, zatímco pozdější status muzea pro islamisty symbolizuje násilné odtržení nového státu od víry předků i většiny tehdejších obyvatel.

Erdoğan „návratem“ Hagie Sofie muslimským věřícím potvrdil směřování tureckého režimu ve 20. století pryč od kemalistických ideálů a zároveň vyslyšel přání velké části Turků. V květnovém průzkumu podporovalo tento krok na 70 procent z nich, mimochodem včetně zhruba pětiny voličů opoziční Republikánské lidové strany, která se dosud alespoň formálně k sekulárnímu odkazu Mustafy Kemala hlásí.

František Kalenda

František Kalenda

Spisovatel a publicista zaměřující se na Latinskou Ameriku. Působí jako doktorand v oboru antropologie na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy, kde také na bakalářském oboru v angličtině přednáší mimo jiné o latinskoamerické... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK