Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Potřebuje moje dítě psychologa? Zeptejte se online

Vojtěch Pišl | 6. 10. 2020 | Vstoupit do diskuze

Každý rodič někdy zaváhá, jestli je s dítětem všechno v pořádku. Pedagogicko-psychologické poradny jsou ale plné a navíc – vydat se k odborníkovi prostě může být těžké. Rozlišit závažné problémy od běžných těžkostí pomůže online nástroj brněnských vědců, který právě prochází posledním kolem ověřování.

Potřebuje moje dítě psychologa? Zeptejte se online

Zdroj: Shutterstock

Opravdu aktuální téma jako by udělal z telemedicíny až koronavirus. Ve skutečnosti se ale obor rozvíjí už dlouhou dobu. A tím samozřejmě nemyslíme věštce, kteří z fotografie pacienta dokázali už před sto lety rozpoznat zánět slepého střeva. Ostatně na rozdávání diganóz na dálku je asi brzo i dnes. Dobře navržené nástroje ale dokážou napovědět, s jakou pravděpodobností existuje problém, se kterým bychom měli vyhledat odborníka. A jaký odborník by to měl být. Tak by měl fugnovat i ePsycholog online psychologa Hynka Cíglera a jeho kolegů.

Hynek Cígler
Zdroj: archiv HC

Doktor Hynek Cígler se na Masarykově univerzitě zabývá statistikou, metodologií a zejména psychometrikou: vývojem a ověřováním psychologických testů. Firmu ePsycholog online, která vyvíjí nástroj k testování dětí, založil s kolegy z Katedry psychologie na Fakultě sociálních studií MU.

Společně s dalšími vědci a psychology vyvíjíte online dotazník, který rodičům poví, jestli by měli s dítětem dojít na vyšetření k psychologovi, nebo jestli je dítě spíš v pohodě. Je to tak?

Ano. Pokud rodič váhá, jestli dítě nemá nějaké obtíže – když se třeba dítě přespříliš stydí, má úzkosti, poruchy učení, nebo když se rodič bojí, že jeho dítě má autistické problémy – vyplní posuzovací škálu, na jejímž základě budeme schopní predikovat, s jakou pravděpodobností by mu odborník obtíž diagnostikoval.

Dotazník má být součástí širší služby, kterou připravujeme. Společně s ním nabídneme databázi odborníků, která rodičům podle odhadovaných obtíží dítěte vyhledá, na koho se nejlépe obrátit. Pokud tedy výsledky právě probíhajícího výzkumu ukážou, že to naše metoda dovede. Služba ještě neběží, teď sbíráme data, abychom mohli ověřit, jak to bude fungovat.

Proč takový nástroj potřebujeme? Já bych intuitivně za odborníkem posílal každého, kdo má pocit nějakého problému, aby se odhalil původ toho pocitu, i kdyby nakonec šlo třeba jen o přehnaná očekávání rodiče.

To by bylo pěkné. Jenže než se dítě dostane k odborníkovi, trvá to hrozně dlouho. Čekací doba pedagogicko-psychologických poraden, na které se rodič může obrátit, je ze zákona maximálně tři měsíce. A poradny ji stěží dodržují. Přitom ve chvíli, kdy dítě nastoupí do první třídy a projeví se dyslektické problémy nebo se u něj rozvinou nějaké akutní obtíže, rodič samozřejmě chce odpověď brzo.

Systém pedagogicko-psychologických poraden je tedy tak přehlcený, že svůj úkol nezvládá a potřebujeme komerční online službu, aby akutní problémy řešila místo nich?

To je jeden z problémů. Zároveň jde o motivaci rodičů, pro které je někdy návštěva psychologa náročnou událostí. Když si člověk zlomí nohu, zajde za doktorem, když má horečku, je to taky v pohodě. Návštěva psychologa ale řadu lidí stresuje, můžou ji považovat za stigmatizující. Náročné je už samotné přemítání, jestli je dítě v pořádku, nebo ne. U řady obtíží jsme přitom rodičům schopní poradit, jestli něco je zapotřebí řešit, nebo ne. Skoro každý rodič někdy má pocit, že dítě možná v pořádku není, a váhá, jak se zachovat.

Nejtlustší Finmag

Finmag předplatnéZdroj: Finmag

3d král

„Hlavně doufám, že se při každé následující pandemii nebude znovu řešit, jestli Průša tiskne štíty,“ říká podnikatel, jehož 3D tiskárny zná celý svět. A tak jsme se radši ptali, jestli se budou tisknout domy a k čemu je 3D tisk cukrářům. Jenže… Tiskne už Josef Průša štíty?

Vyhnala nás karanténa

Téma: outdoor. Analyzujeme čísla z tuzemské turistiky, probíráme novodobé vychytávky od hodinek po jídlo, co se vaří bez ohýnku, a mrknem na historii vychytávek, které už nám přijdou všední. Kde bychom byli bez přehazovačky? Pod kopcem!

A další

Jakub Jetmar ochutnává v prostějovském pivovaru Axiom.Monika Veselíková slyší krávu růst. Je to japonské plemeno wagjú z farmy v Dolní Sloupnici. Gabriel Pleska se léčí kameny. Martin Vlnas jede Tour de France. Vojta Dobeš popisuje, jak kartou dokoupíte koně pod kapotu auta, ve kterém právě sedíte.


Složité hledání jednoduchých otázek

Je ale možné pouhým online testem určit, jestli dítěti něco je?

To nám ukážou až výsledky současného výzkumu. Domníváme se, že jsme schopní bezpečně odlišit děti, jejichž obtíže jsou naprosto běžného charakteru a zažívá je značná část dětí, od těch, které trpí něčím závažnějším. Uprostřed pak zbyde nějaké přechodové pásmo: děti, které v pořádku být můžou a nemusí. Nejistotu ale nebudeme před rodičem nijak zastírat, naopak: poskytneme rodičům pravděpodobnost, s jakou může dítěti odborník některou poruchu diagnostikovat. Rozhodnutí samozřejmě zůstává na rodičích, to za ně udělat nemůžeme.

Na jakém základě umí takový nástroj odfiltrovat subjektivní vidění rodiče a zaznamenat fakta o dítěti?

Vycházíme z toho, že rodič své odpovědi nebude záměrně zkreslovat. Nejedná se o diagnostiku, ale o nástroj, který má rodiče informovat – takže předpokládáme, že všechna zkreslení budou nevědomého charakteru: na úrovni stereotypů o dítěti, různých přesvědčení rodiče nebo třeba jeho perfekcionismu. Což přináší nějakou nejistotu: my dítě nevidíme a rodič zase nemá srovnání. V současnosti ale provádíme výzkum na dvou tisících rodičů, navíc budeme mít ve vzorku i rodiče dětí se specifickými obtížemi. Můžeme tak sledovat, jak se rodiče dětí liší v odpovědích. Pokud se to povede, budeme umět predikovat, do které ze skupin to dítě patří.

Takže otázky nevznikají tak, že byste se chtěli dozvědět o dítěti něco konkrétního, ale spíš hledáte dotazy, na něž rodiče zdravých a nemocných dětí odpoví jinak?

Otázky jsou různé, máme několik kategorií, které se týkají různých poruch – třeba dyslexie, poruch autistického spektra nebo deprese a úzkosti. Psali je odborníci na jednotlivé oblasti, kteří jsou k tomu nejpověřenější. A jsou volené právě tak, aby odlišily rodiče dětí s větší a menší mírou obtíží. Zároveň jde o to, aby rodič dokázal odpověď posoudit: neptáme se na nic, co se těžko posuzuje. A občas i vyzýváme rodiče, aby se na něco zeptal i samotného dítěte nebo s ním vyzkoušel nějaké jednoduché činnosti.

Některé z otázek přitom znějí docela banálně: když se ptáte, jestli dítě v posledních týdnech působí úzkostně... Jak se liší vaše otázka od nějaké mé, která by mohla znít dost podobně?

To jsem rád, že zní banálně! Právě jejich zjednodušování totiž bylo zásadní, aby ve výsledcích nehrála roli schopnost rodiče jim porozumět. Klíčovým problémem ale je postihnout možné obtíže dětí jako celek, abychom nějakou oblast nevynechali. Projevů nějakých obtíží je totiž hodně, někdy jsou ale přítomné jen některé. Dotazník proto musí pokrýt všechny, aby v něm nic nechybělo. Zároveň musí být otázky vybrané tak, aby nedocházelo ke zkreslení rodičem a aby je rodič snadno pochopil: některé typy dotazů kvůli odbornosti vůbec nepřicházejí v úvahu.

Při čtení některých otázek mě napadala představa takového prototypického táty minulého století, který dítě potká jednou za týden při nedělním obědě. Ten docela přirozeně odpoví, že si nevšiml, že by se dítě nějak změnilo…

To je samozřejmě riziko. Drtivou většinu našeho současného vzorku tvoří matky na rodičovské dovolené, což nás mrzí. Reálně pak možná bude dotazník vyplňovat třeba druhý rodič, který dítě vidí méně často – a může odpovídat trochu jinak. Takže teď se snažíme o vyplnění dotazníku žádat hlavně otce, jichž máme málo, a rodiče starších dětí, jichž zatím taky nemáme tolik. Pokud byste nám chtěli s výzkumem pomoci, můžete se zapojit do standardizační studie.

Máte představu, o kolik se můžou odpovědi u rodiče, který se o dítě stará spíš méně ní, lišit?

Dotazník bude vyplňovat vždycky spíš ten víc pečující rodič. V budoucnu budeme kontrolovat, jestli odpovědi pochází právě od něj, nebo ne. Zatím ale máme jen okolo tisíce dotazníků, což je na nějaké závěry příliš málo.

Rozdíly navíc budou i mezi těmi primárně pečujícími osobami: někdo má dítě ve školce, někdo ho vidí celý den. Ovlivňovat to samozřejmě budou – ale doufáme, že se ten souhrnný efekt vyruší, protože to některé otázky zkreslí jedním směrem a jiné směrem opačným. Zbude tak náhodná chyba měření, s níž je nutné počítat, ne systematické zkreslení.

Ovlivňují nějaké vlastnosti rodičů hodnocení dětí obecně? Že bychom třeba věděli, že světlovlasí lidé mívají o své děti často přehnaný strach, a mohli jim říct, že se dost možná bojí zbytečně…

Barva vlasů s psychickými charakteristikami souviset nebude, ale to je asi jasné. Ucelený obrázek o tom nemáme, ale některá data existují. Michal Jabůrek, další z tvůrců ePsychologa, ostatně v červnu obhájil svou dizertační práci právě na téma přesnosti a struktury rodičovského (a učitelského) posouzení schopností dětí. V jedné další studii jsme pak třeba zkoumali vliv perfekcionismu rodičů na posuzování intelektu dítěte. A ukázalo se, že perfekcionističtější rodiče mají sklony inteligenci svých dětí nadhodnocovat, ačkoli míra perfekcionismu rodičů s inteligencí jejich dětí nesouvisí.

Deset milionů stačí

Na nástroji pracujete už několik let – přitom zatím ještě sbíráte data. Kolik je za takovým online testem, který člověk vyplní u jednoho espressa, práce?

Hrozně moc! Jsou to vyšší stovky hodin práce většího počtu psychologů, programátorů, dalších odborníků… Pokud to člověk chce udělat dobře, aby se pod to s klidným svědomím podepsal a výsledek lidem skutečně pomáhal, je té práce skutečně hodně. Vymyslet a pilotovat otázky je náročnější, než se laicky zdá – ať už jde o složité statistické postupy nebo samotný vývoj dotazníků. Sběr dat zase vyžaduje veliké vzorky lidí.

Navíc v sobě vývoj zahrnuje určitou nejistotu, protože se prostě nemusí povést. Byť samozřejmě doufáme a předpokládáme, že to tak nebude. Vyvíjeli jsme ale například víc oblastí, včetně logopedických, jako je třeba dysfázie nebo špatná výslovnost – a to se nám nepodařilo poslat ani do pilotáže, otázky nefungovaly dostatečně dobře, takže jsme vývoj museli zastavit.

Když počítám stovky hodin práce týmu profesionálů, může se taková věc vůbec vyplatit?

Doufáme. Projekt není financovaný z veřejných peněz, takže je potřeba, aby se investovaný čas zaplatil. Na druhou stranu nás baví, děláme to zatím zadarmo a doufáme, že se to jednou vrátí. Samozřejmě nás znevýhodňuje český jazyk, protože náš trh je malý. Pokud se nám všechno podaří, chceme pak nástroj adaptovat do zahraničí. To ale zahrnuje další výzkum v jiném jazyce, nástroj nelze prostě přeložit a aplikovat ho jinde, přesun bude znamenat další výdaje.

Vnímáte e-psychologii v Česku obecně jako příležitost i z pohledu byznysu? Mě třeba docela baví chatboti, robotičtí terapeuti, ale když sleduju podobné projekty za hranicemi, mívám pocit, že by se v Česku neuživily, že je to moc práce pro příliš malou populaci…

Myslím, že deset milionů lidí je dost na to, aby se to provozovat dalo. Navíc máme podobný jazyk i kulturní prostředí se Slováky, takže nástroj jde vyvíjet rovnou dvojjazyčně a rozdíly mezi Čechy a Slováky kontrolovat v rámci vývoje, což trh téměř zdvojnásobuje. Taky záleží na rozsahu služeb: naše řešení je komplexní a rozsáhlé, což přináší další rizika, ale jednodušší nástroje můžou fungovat snadněji.

Celou oblast ale zásadně limituje, že je z pohledu laika obtížné rozlišit kvalitní a nekvalitní službu. Takže se nekvalitní služby nabízejí za nesmyslně nízké peníze. Nebo naopak lijí peníze do velmi dobrého marketingu, místo aby investovaly do vývoje kvalitního produktu. Což vnímám jako největší překážku.

Existuje obrana? Mám pocit, že na anglickém webu je to ještě horší…

Je to velmi obtížné. Zásadní je aktivita odborných společností, které můžou spolupracovat na vývoji takových nástrojů, nějakým způsobem je certifikovat nebo recenzovat. Dokonalé to ale nebude nikdy, lidem nelze zakázat, aby chodili ke kartářům nebo astrologům – a stejně tak jim nelze zakázat vyplňování dotazníčků na internetu.

Věnuje se tomu některá z českých odborných institucí?

Spíš se jedná o sporadické výjimky. Historicky se třeba Unie psychologických asociací ČR vyjadřovala k Barvám života, což je nevědecká metoda, která se svého času rozšířila ve školách. S kolegy také vydáváme časopis Testfórum, tam ale podobné online dotazníky spíš nespadají. Soustavně se tomu nikdo nevěnuje, což je škoda.

Víte i o dalších projektech v Česku, které nabízejí kvalitní online nástroje v oblasti péče o duševní zdraví na komerční bázi, nebo se zatím jedná jen o doménu akademických a veřejných projektů?

Možná v oblasti personalistiky existují firmy, které nabízejí skutečně kvalitní diagnostiku – to nemůžu vyloučit. V naší oblasti ne. Když jsme si před třemi lety dělali průzkum trhu, nic podobného nebylo k dispozici ani světově. Rozšířenější jsou spíš ty personalistické metody – jejichž kvalita se zásadně liší nástroj od nástroje.

Vojtěch Pišl

Vojtěch Pišl

Vojtěch Pišl píše a překládá o vědách, jejichž název má aspoň deset slabik, zejména pokud se točí kolem mozku, myšlení, psychologie, neurověd, medicíny… nejraději má psychoneuroimunologii. Ve volném čase pobíhá se psem po... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK