Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Třeba se to vyřeší samo. Různá témata, stejný příběh

Jan Boček | 25. 8. 2020 | Vstoupit do diskuze – 6 komentářů

Ve školství, energetice, dopravě i jinde se ženeme proti zdi. Víme o tom roky. Víme, jak vymanévrovali jinde. Někdy dokonce víme i to, co máme udělat. Ale neděláme nic.

Třeba se to vyřeší samo. Různá témata, stejný příběh

Zdroj: Shutterstock

Jako datový novinář iRozhlasu už roky skládám příběhy z dat. Poslední dobou sleduju, jak jsou si vyprávění o různých částech české společnosti nápadně podobná.

Například: české školství má obrovský problém, učňáky. Většina statistik, ať už jde o srovnání mezi školami, nebo data o životě absolventů, ukazuje na propast mezi učňovskými obory a vším ostatním. České školství o problému ví. Žádné viditelné změny se ale nedějí, výsledky učňů jsou rok od roku pořád stejné, všechno běží setrvačností dál. Chybí vize, jak situaci změnit, chybí někdo, kdo by chtěl vizi nést.

Nebo: česká energetika má obrovský problém: neví, z čeho chce po odstavení od uhlí vyrábět elektřinu. Ten moment mimochodem skrz ekonomické tlaky přijde podle ekonomů mnohem dřív než v roce 2035, na kdy konec uhlí oznámili Němci.

Tentokrát na ministerstvu vizi mají: postavíme reaktor. Obnovitelných zdrojů povolíme jen tolik, aby Unie neremcala, fotovoltaiku podusíme, však je neužitečná, akumulace je blbost. Jenže bližší ohledání ukáže, že kromě ministra a náměstka takové vizi sotva věří ti, kdo nové Dukovany připravují, nikdo další. ČEZ má v šuplících solární plány na stovky megawattů a čeká, až vláda otočí. Vize tedy je, ale jalová – a tak se nahlas slibuje a potichu čeká a pokukuje po Německu.

A taky: česká města mají spoustu problémů: rostou ceny bydlení, přibývá aut, v ulicích je vedro. Chovají se ale jako před dvaceti nebo třiceti lety. Asfaltuje se pořád stejně, občas někde přibude menší park, jenže zároveň mizí stromy z ulic. Vizí jsou plné šuplíky, otevírají se ale jen při psaní výročních zpráv, kde se řekne, že se nic nezměnilo a vlastně to ani nevadí.

Čtení na zbytek léta

Finmag předplatnéZdroj: Finmag

Téma čísla: Sex v roce 2020

Chceme to jako máma s tátou (tenkrát)? Statistiky tvrdí, že mladí dnes mají míň sexu. Možná ale jen za sex nepovažují všecko, co jejich rodiče (tenkrát). Analýza Vojtěcha Pišla.

Monika Veselíková se ptá, jak lockdowny poznamenaly reálný sexbyznys v českých ulicích i privátech.

Michal Kašpárek o apkách, které z vás udělají pornstar samostatně výdělečně činnou.

Matouš Hrdina popisuje přeměnu Tinderu z aplikace, kde se rande domlouvá, na platformu, kde se rande děje.

Jak filmy zteplaly. Kamil Fila a story hollywoodského comingoutu.


Jak se nehnout z místa, v šesti krocích

Zmínil jsem jen témata, o kterých píšu a kde jakž takž znám kontext. Ale i tam, kde jsem jen čtenář, často vnímám podobnou náladu. Totiž že kdyby Česko hrálo fotbal, v jedenácti by betonovalo na své půlce a čekalo, jestli mu náhodou nevyjde brejk. A protože ani bezgólová plichta není špatná, od osmé minuty trenér pokřikuje po rozhodčím „pískej konec!“. Moje – ovšem amatérská – zkušenost je taková, že s takovou taktikou většinou prohrajete, plus nejste moc populární. Dlouhodobě by klub-zemi nejspíš odsunula do soutěže, kde víc než prohra bolí ostuda, že došly teplé párky.

Proč to píšu? U řady článků z poslední doby – svých i cizích – vidím podobnou strukturu. Do té míry, že mi přijdou jako jedna výpověď, liší se „jen“ tématem.

  1. Je problém.
  2. Vědělo se o něm roky a jen se čekalo, kdy se projeví. Nikdo se na něj ale nepřipravoval: Jak asi? Problém musí nejdřív být, aby se dal řešit. (Často se to svede na všemocný a špatný zákon.)
  3. Je pravda, že jinde ten problém řeší, často docela šikovně. Jenže to jsou oni, ti pro to mají podmínky. To by u nás neprošlo.
  4. Všechno jede setrvačností dál. Počká se, až jestli je to opravdový problém.
  5. „Ne, data vám nedáme.“
  6. Vrať se na 1.

Sám svému pozorování dokážu oponovat poctivými námitkami. Zmíním jen dvě hlavní: Zaprvé, realita je barevnější. Narovnat do stejné osnovy školství, energetiku, urbanismus a všechno ostatní je samozřejmě vošajstlich – ačkoliv víceletá gymnázia, fotovoltaika, bicykly a takhle se to dělá v Dánsku mívají v různých vyprávěních podobné role. Zadruhé, je to osobní. Když si vybírám témata na štěpicí linii progrese × stagnace, nemělo by mě překvapit, že z nich vyrostou podobné příběhy.

Budu se teď s dovolením ignorovat. Pochybnosti se snaží myšlenku o typickém českém příběhu rozbombardovat, ale mně i tak přijde dobrá. Zkusím kolem ní chvilku kroužit.

Zenový klášter Česko

Důvod, proč se české příběhy zdrcly do podobné struktury, je absence perspektivy. U zmíněných témat většinou chybí představa společné budoucnosti, směřování kamsi, vize. A bez vize je nejlogičtější čekat a udržovat stav, který nějak funguje – i kdyby reálně nefungoval.

Několikrát jsem v poslední době zachytil postřeh, že dnešní společnost začíná připomínat tu normalizační. Obvykle kvůli bezradnosti ve vztahu k pravdě a právu – to první spíš u prezidenta, druhé u premiéra. V něčem tuhle paralelu vnímám už déle, ostatně dnešní vládnoucí kádry – nejen v politice, ale i byznysu – jsou většinou pořád ti, které vytvarovala normalizace.

Dnes už i rodina před televizí ví, že říkají nesmysl. A oni vědí, že veřejnost to ví. Přesto ho říkají. Umíte si představit něco víc normalizačního?

Neexistence sdílené budoucnosti mi připadá horší a pro normalizační pocit jadernější problém než „pouhé“ lži a bezpráví. Nějak se s ní musí vypořádat všichni a rozkládá všechno. Jak veřejný život, tak ten soukromý – hledat svou budoucnost ve společnosti, která na to sama rezignovala, nejde. Dnešní bezčasí proto musí připomínat osmdesátá léta. Šmrncnutá naoko samozřejmým devadesátkovým ideálem, že každý jsme pánem svého osudu. Doražená stále všudypřítomnějším pocitem, že civilizace spěje ke konci. A dokonce možná i kapitalismus.

Víme, že vám říkáme nesmysly, a vy taky

Podobnost s normalizací je i v tom, kdo téma budoucnosti do společenské debaty vnáší. Častěji než vláda nebo opoziční politici jsou to nevládní organizace. Někdy s autoritami spolupracují, často ale jen připomínají šuplíkové plány, které vznikly v lepších dobách a teď chybí politická vůle k jejich naplňování. Proto taky obvykle nejsou neziskovky vnímané jako partner, ale jako nepřítel.

Důležité změny tedy nemůžou přijít shora, kde je představa společné budoucnosti mlhavá – je jen teď, jako v zenovém klášteře. Nemůžou přijít ani zdola, kde je na sebemenší změnu potřeba mnohonásobně víc energie. Pokud se vážně míněné vize přece jen objeví, je to obvykle anomálie, způsobená propojením obou stran.

Poslední návrat do osmdesátek se týká nedůvěry mezi státem a jeho lidmi, a ještě víc možná mezi úřady navzájem. To první znamená, že úřady mají stále častěji posvěcení schovat svou agendu před veřejností, to druhé přesun rozhodování blíž k centru.

Obojí nasvítil covid. Krajské hygieny sbíraly surová data, každá jinak – měly různé systémy, jinak nakažené počítaly. Než by se to přiznalo a řešilo, přikryl to jeden úředník, jeden ministr a jeden premiér sebevědomým televizním projevem, že mají všechno pod kontrolou. Věděli, že říkají nesmysl. O pár měsíců později se to opakuje s chytrou karanténou; s tím rozdílem, že dnes už i rodina před televizí ví, že říkají nesmysl. A oni vědí, že veřejnost to ví. Přesto ho říkají. Umíte si představit něco víc normalizačního?

Puberťák Evropy

Vtírá se nápad, jestli nakonec není lepší být bez vize. Třeba v energetice: pojďme počkat, jak dopadne německá Energiewende a jestli bude dřív akumulace, modulární jaderné reaktory nebo ještě něco dalšího. Rozhodneme se pak.

Není ale těžké prokouknout, že vyčkávací strategie nefunguje. Bez představy o budoucnosti nejste pro nikoho uvěřitelný partner. Jakmile přijdou potíže, budou se ptát, co dál. „Nějak bylo, nějak bude,“ odpovíte moudře. A kterékoliv společenství – v našem případě Evropská unie – si vás na mentální mapě odsune o kousek dál od těla.

V okamžiku, kdy společnou budoucnost řeší lidstvo jako takové, se dávno dospělé Česko vzpurně vrací do puberty, vyřešit si samo se sebou, na co tehdy zapomnělo. Není to ostuda, ostatně komu se to nikdy nestalo. Jen je důležité si v sebezpytu začít skládat novou vizi sebe sama. Ne se utopit v sebelítosti.

Jan Boček

Jan Boček

V roce 2014 spoluzakládal oddělení datové žurnalistiky v Českém rozhlase, kde píše a točí i dnes. Věnuje se hlavně explainerům – článkům, které ukazují souvislosti aktuálních témat – z oblasti energetiky, zdravotnictví nebo... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 6 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Josef Fraj | 25. 8. 2020 07:22

Není pravda, že tato vláda nemá vizi. Má přinejmenším dvě:

1. Získat co největší dotace pro Agrofert.
2. Vyhrát další volby.

A zatím je docela úspěšná.

+30
+
-

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Jan Capouch | 25. 8. 2020 00:58

"společenství – v našem případě Evropská unie – si vás na mentální mapě odsune o kousek dál od těla"

Ano, ano, kéž by se přesně tohle povedlo.

-5
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK