Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Svoboda projevu v ohrožení aneb dvě debaty o cancel culture

Je svoboda vyjadřování v ohrožení kvůli twitterovým lynčům? Nebo je hrozba ztráty zaměstnání kvůli příspěvku na sociální síti součástí svobody projevu? Ve skutečnosti se tato dvě tvrzení nevylučují a lze odkývat obě.

Zdroj: Shutterstock

Dopis zveřejněný v časopise Harper’s Magazine přilil oleje do plápolající polemiky o svobodě projevu a vyjadřování. Podepsaly ho ostatně skutečně těžké váhy zleva i zprava. Namátkou třeba zleva Noam Chomsky, zprava Francis Fukuyama. Ale také třeba Salman Rushdie a Garri Kasparov, Gloria Steinemová a Margaret Atwoodová, Deirdre McCloskeyová a Steven Pinker nebo Michael Walzer či Fareed Zakaria.

Pracoval pro Obamu, udělali z něj rasistu

Jedním z incidentů, které dopis zmiňuje, je případ výzkumníka, kterého vyhodili z práce za to, že na Twitteru poukázal na recenzovanou vědeckou studii. Není sice přímo jmenován, ale je evidentní, že se jedná o Davida Shora.

Tento 28letý datový analytik, který mimo jiné pomáhal ke znovuzvolení prezidenta Baracka Obamy v roce 2012, dal v květnu na Twitter odkaz na výzkum, který v krátkosti shrnul: Násilné nepokoje pomohly ke zvolení Richarda Nixona prezidenta v roce 1968, naopak nenásilné protesty pomáhají demokratům.

Řadu uživatelů Twitteru pobouřilo, že Shor poukázal na kontraproduktivnost násilností a rabování, které občas doprovázely protesty proti policejní brutalitě po vraždě George Lloyda, a naopak vyvrátil tezi, že nenásilné protesty nic nezmůžou. Označili ho za rasistu a zaměstnavatel ho v reakci na twitterový lynč propustil. 

Jsou podobné případy ohrožením svobody vyjadřování? Nebo je twitterový lynč jedním z projevů svobody projevu? Myslím si, že se tato dvě tvrzení nevylučují a lze souhlasit s oběma.

Minimální jádro svobody projevu

O svobodě projevu můžeme přemýšlet na dvou úrovních. První z nich je to, co lze nazvat právní svobodou projevu. Jde o právo chráněné zákonem, v liberálně demokratických režimech často přímo ústavou. Toto ústavní právo je přitom zásadně propleteno s vlastnickým právem. Přinutit vydavatele nebo sociální síť, aby publikovala můj názor, by bylo porušením její právní svobody projevu.

První dodatek americké ústavy chrání obzvláště silně svobodu projevu politického. Lidé tak mají právo projevovat i obzvlášť odporné názory a postoje, ať už jde o rasismus, popírání holokaustu nebo komunismus, aniž jim za to hrozil právní postih.

S tímto pojetím svobody politického projevu se ztotožňují a dodávám, že k němu patří i právo vyjádřit s podobnými nehoráznými názory nesouhlas. Vyjádřit ho lze i odmítnutím publikace nebo odmítnutím mít s takovým člověkem mít cokoliv společného.

Tato první úroveň v podobě ústavně chráněného práva na co nejširší svobodu projevu spojeného s vlastnickým právem představuje jakési minimální jádro, bez kterého svoboda vyjadřování není možná.

Vězení v hlavě
Zdroj: Shutterstock

Myšlenky za mřížemi

Pátrání v historii anglického slova cancel nabízí jednu víceméně náhodnou, ale nakonec vlastně skličující souvislost. Jeho dnešní význam zrušit něco nebo zneplatnit je metaforický, původně slovo znamenalo výhradně něco přeškrtat v textu, východiskem je latinské cancelli – tedy mříže, které takové přeškrtání připomínalo.

Pokud byste hledali příbuzné slovo v češtině, našli byste ho třebas ve starší populární literatuře ze školního prostředí, v textech Jaroslava Žáka o študácích a kantorech nebo v povídkách Jaroslava Haška. Slovem karcer se označoval trest uvěznění ve škole, středověké univerzity mívaly pro studentské vězení přímo vymezené prostory, v latině pak carcer označoval prostě vězení, bez přívlastků.

Jiné hřiště, možná i jiný sport

Část kritiků dopisu poukazuje na domnělé pokrytectví zastánců co nejširšího minimálního jádra právní svobody projevu, kteří se pod něj podepsali.

Dopis totiž nekritizuje nic, co by bylo v rozporu s právní svobodou projevu. Dokonce se ohrazuje proti něčemu, co se používá jako argument pro co nejširší právní svobodu politického projevu – bojkotům, ostrakizaci, důrazné kritice. A najednou se o těchto jevech hovoří jako o hrozbě pro svobodu vyjadřování. Ve skutečnosti to není zdaleka tak matoucí, jak by se mohlo zdát. A nejedná se ani o pokrytectví.

Debata, kterou dopis otevírá, se totiž odehrává na druhé úrovni. Dopis neříká nic o tom, že by stát nepřípustně zasahoval do svobody projevu, stejně tak nevyžaduje, aby stát na její ochranu nějak zasáhl. Nijak tedy není v rozporu s co nejširším pojetím minimálního jádra právní svobody projevu.  

Jde zkrátka o úplně jinou debatu.

Finmag v novém!

Finmag předplatné

Život si najde cestičku. Téma nového Finmagu: adaptace. Michal Kašpárek zkoumá, co nás naučily průšvihy: budovat kanalizace, šetřit benzinem nebo respektovat homosexuály.

Matouš Hrdina píše o tom, jak virus zauzloval zásobovací řetězce. Dokážeme se zbavit závislostí na Číně? Můžeme řídit dodávky zboží tak, aby mírně vyšší poptávka neznamenala hned prázdné regály?

Petr Preclík podává zprávu o tom, jak si lidé dokážou poradit v zemi, kde není spoleh vůbec na nic. V Zimbabwe mají dva miliony lidí ze čtrnácti milionů bankovní účet. Sedm milionů jich ale platí mobilem.


Svoboda vyjadřování v širším smyslu

Dopis se dotýká svobody vyjadřování v širším smyslu. Ve chvíli, kdy máme první úroveň pokrytou, můžeme začít debatovat o tom, nakolik chování všech účastníků veřejné debaty umožňuje rozumnému jednotlivci přetavit minimální jádro právní svobody projevu v alespoň uspokojivou míru a podobu svobody vyjadřování v širším smyslu.

Svobodu vyjadřování v širším smyslu lze jinak popsat jako účinnou svobodu projevu. Účinná svoboda v obecném smyslu označuje, co člověk může skutečně dělat (v kontrastu s formální svobodou, která označuje, co člověku zákon nezakazuje dělat). Svoboda vyjadřování v širším smyslu potom představuje možnost prezentovat názory, aniž to pro člověka mělo fatální důsledky.

Vezměme si příklad Richarda Spencera, jednoho z nejslavnějších amerických neonacistů. V roce 2017 se z něj stal živoucí mem, když mu někdo dal na ulici pěstí, protože se mu nelíbil obsah jeho projevů. Spencer samozřejmě není rozumný člověk, ovšem dát někomu pěstí není akceptovatelná forma vyjádření nesouhlasu, ale násilný trestný čin.

Spencerův příklad tedy technicky patří do první úrovně debaty. On má naprosté právo své nerozumné názory vyjadřovat, neměli by ho za ně zavřít a nejsou ani ospravedlněním pro fyzické napadení. Naopak, fyzické napadení by správně mělo být potrestáno. Nenásilná forma nesouhlasu se Spencerovými názory je ale naprosto v pořádku, ba přímo žádoucí.

Nicméně představme si společnost, kde by se nesouhlas běžně vyjadřoval zmlácením oponenta. Řekněme, že by to bylo nelegální, ale ne vždy by se podařilo pachatele potrestat. V takovém případě by spousta lidí měla strach vyjádřit názor a možná by si ho raději nechala pro sebe. Jejich svoboda vyjadřování v širším smyslu by tak byla značně omezená, bez ohledu na šíři právní svobody projevu.

Další čtení ke svobodě vyjadřování a cancel culture

Avoid Cancel Culture Because You Don’t Know Why People Disagree with You – Politický filozof Kevin Vallier rozvíjí argument, že „zrušení“ (vyhazov z práce, bojkot nebo jiný trest za projev, který se „rušičům“ nelíbí) má být trestem za nějaké morální pochybení. „Jenže většina rušičů na sociálních médiích nemá informace, aby mohli rozhodnout o míře zavinění rušeného. Takže by se měli v obecné rovině vyvarovat rušení druhých,“ shrnul na Twitteru hlavní argument své eseje.


The Still-Vital Case for Liberalism in a Radical Age – Článek obsahuje ucelené shrnutí případu Davida Shora, ale věnuje se také případu editora New York Times Jamese Benneta, který musel odejít z redakce, protože dopustil publikaci textu trumpovského senátora Toma Cottona.


Stop Firing the Innocent – „Přestaňte vyhazovat nevinné. Amerika potřebuje zúčtovat s rasismem. Trestání lidí, kteří se ničím neprovinili, této důležité věci škodí,“ píše Yascha Mounk. K případu Davida Shora přidává příběh palestinského migranta do USA, který si splnil svůj americký sen, ale kvůli několik let starým antisemitským tweetům své tehdy 14leté americké dcery přišel o všechno. Také se dočtete o chlapíkovi, kterého někdo vyfotil při gestu, které pro většinu lidí znamená OK, a dali tyto fotografie na Twitter. Protože trollové z 4chanu dokázali část veřejnosti přesvědčit o tom, že jde o gesto bílých rasistů, vyhodili ho ze zaměstnání.


The Chilling Effect of an Attack on a Scholar – Pokusu o „zrušení“ čelil i jeden ze signatářů dopisu v Harper’s Steven Pinker. Jeho odpůrci se přitom dopustili řady argumentačních faulů a jeho slova naprosto překroutili. Nic se mu nestalo, protože jde o celebritu a zasloužilého badatele. Podle Conora Friedersdorfa jde ale signál pro akademiky, kteří nejsou v tak bezpečné pozici jako Pinker, aby si dali pozor na pusu.

Pluralismus rozumných názorů

Když vyjdeme z toho, že mlácení lidí za názor je nepřípustné a nelegální, zůstane nám široké spektrum legálních a přípustných forem vyjádření nesouhlasu. Od uctivé polemiky po ostrakizaci. Při volbě adekvátní formy nesouhlasu by mělo hrát roli rozlišení mezi rozumnými a nerozumnými názory, když si vypůjčíme terminologii rozumného pluralismu Johna Rawlse.

Rozlišení mezi rozumným a nerozumným názorem bude vždycky předmětem sporů. Právě proto nepatří do debaty o právní svobodě projevu, ale do diskuze o svobodě vyjadřování v širším smyslu. Většina lidí by se ale měla shodnout, že Spencerovy názory jsou nerozumné.

Pokud nebudete Spencera zrovna mlátit, můžete jeho svobodu vyjadřování v širším smyslu omezit dost citelně. Můžete se o něm vyjadřovat velmi nevybíravě, můžete se snažit o jeho ostrakizaci, případně se postavit zády k těm, kteří s ním spolupracují.

Pokud má však probíhat civilizovaná celospolečenská debata a pokud má existovat pluralismus protichůdných rozumných názorů, nelze podobná opatření aplikovat na rozumné názory, jako se to stalo v případě Davida Shora. Aplikovat tento přístup na všechny názory mimo úzkou ortodoxii, kterou vyznáváme, je nerozumné. Stejně tak by bylo nerozumné to nechat bez povšimnutí.

Navzdory garanci co nejširšího minimálního jádra právní svobody projevu by totiž potom svoboda vyjadřování v širším smyslu mohla zůstat v rukou nehlasitější, nejagresivnější, nejméně tolerantní (a tedy nerozumné) skupiny.

Samozřejmě, že i nerozumné skupiny důsledně využívají svoji právní svobodu projevu – toto právo jim nikdo nebere, ani autoři a signatáři dopisu v Harper’s Magazine. Pokud však toto jednání budeme kritizovat, využíváme stejného práva. Dokonce bychom tohoto právě využít měli, pokud nechceme, aby byl rozsah svobody vyjadřování v širším smyslu naprosto minimální.

Dává proto smysl, aby se ozývaly takové těžké váhy, jejichž podpisy najdeme pod dopisem v Harper’s Magazine. Jde o velmi žádoucí způsob, jakým můžou naložit se svojí svobodou projevu. Způsob, který může výrazně přispět k záchraně svobody vyjadřování v širším smyslu pro lidi, kteří se nemůžou bránit.

Bohumír Žídek

Bohumír Žídek

Pracuje jako ekonomický redaktor serveru Novinky. Dřív psal například pro Revue Politika Centra pro studium demokracie a kultury. Absolvoval bakalářskou němčinu a religionistiku na FFUK a magisterský obor veřejná a sociální... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 30 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Bohumír Žídek | 28. 7. 2020 10:26

Mně by fakt zajímalo, jak jste z textu, který explicitně podporuje co nejširší svobodu projevu ve smyslu prvního dodatku americké ústavy a zároveň explicitně podporuje dopis v Harper's proti vyhazování lidí na základě twitterového lynče, který se strhne třeba kvůli tomu, že kritizují rioty, vyvodili "skupina X rozhodne, co jsou "rozumné" názory. Tohle už jsme tady měli ..." a "O tom, co je krásné, rozhodujeme my, Strana!".

Jakože fakt neironicky by mě to zajímalo, třeba jsem udělal chybu, které bych se měl pro příště vyvarovat.

+24
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK