Všude doma, dobře nejlíp. Kašpárkův průvodce českými městy

Existují přinejmenším dva dobré důvody, proč aspoň občas místo penzionu nebo stanu v lesích strávit víkend v hotelu na náměstí. Za prvé: ve městě se skoro nejde nudit, což platí o to víc, pokud cestujete s dětmi. Hodina v galerii, hodina v parku, hodina na hřišti, hodina na náplavce, hodina v restauraci – a máte den jak korálek.

Za druhé: putování po městech je nenahraditelným zdrojem všeobecného přehledu. Když procestujete republiku do úrovně krajských, nebo ještě lépe okresních měst, budete si mít co říct úplně s každým svým spoluobčanem. Člověku nic nezní tak sladce jako jeho jméno a pak je hned na druhém místě název místa, kde vyrůstal nebo kam jezdil na prázdniny.

Sám jsem v posledních deseti letech procestoval Česko systematicky: navštívil jsem všech 39 městských památkových rezervací, všech třináct krajských měst, 55 ze 71 okresních měst a všech dvanáct našich památek zařazených na seznam UNESCO. Z této pozice amatérského ministra pro místní rozvoj bych se rád podělil o ryze subjektivní tipy na města, v jejichž ulicích vám bude nejvíc do tance – a rovnou se omlouvám minimálně stejnému počtu dalších, na které přes jejich kouzlo nezbylo místo.

Hlavní města

V Česku jsou tři metropole, jejichž návštěva patří k základnímu vzdělání – už jen proto, že všechna někdy byla městy hlavními.

Do současnosti ten titul zůstal jen Praze. Pokud nejste zvědaví na opět se tvořící šňůry turistů mezi Staromákem a Hradem, můžete se jim stále: buď si přivstaňte, nebo se vydejte do některého z přehlížených zákoutí ležících mimo hlavní trasy, vyjmenovaných ve skvělém průvodci 111 míst v Praze, která musíte vidět.

Foto: Dietmar Rauscher / Shutterstock

Mimo pozornost turistů zůstává třeba druhdy (1880) páté největší město v českých zemích – Smíchov. Na adrese Na Cihlářce 10 najdete Winternitzovu vilu, poslední realizovaný projekt Adolfa Loose. Prvky v interiéru, který si při návštěvě můžete prohlédnout, jsou dílem Karla Lhoty.

Kdybych měl mermomocí na jedno naše město ukázat jako na to nejkrásnější, byla by to zasněná, melancholická Olomouc. Tři moje oblíbená místa, pár kroků od sebe: vyhlídka z věže gotického kostela svatého Mořice, Muzeum moderního umění a pivní zahrádka v letním kinu.

Foto: Amy Corti / Shutterstock.

V Olomouci se to koncentruje na malé ploše. Od radnice s budovatelským orlojem je to pár metrů ke kostelu sv. Mořice a pět minutek k Muzeu umění. Vedle něj je muzeum, které přívlastek nepotřebuje, a naproti tomu Hospoda u Musea, vyhlášená tím, že se tu dodnes nezrozporně setkává dělný lid s inteligencí a existence s existencialisty. Po koroně je hospoda téměř na lopatkách a kdo ví, jestli napřesrok její atmosféru ještě budete mít šanci nasát. Nasávejte dnes, aby to napřesrok šlo taky.

Tugendhatka je teď kvůli Skleněnému pokoji vybookovaná na měsíce dopředu, ale to by vás od návštěvy Brna nemělo odradit: městská část Brno-hipstřed nabízí víc káv a zákusků s příběhem než jakékoliv jiné srovnatelně velké území v Česku. (Čerstvé vydání užitečného radničního průvodce po jídle a pití Gourmet Brno najdete v obchodech se suvenýry od června.) Pokud byste to radši autentičtější, míň na Hollana a víc na Donutila, vydejte se šalinou na východní kraj města do muzea traktorů Zetor Gallery nebo na západní konec na Prigl na nudapláž (zastávka parníku „Osada“).

Foto: Anrephoto / Shutterstock

Tohle je pravé rodinné stříbro, které nás proslavilo dávno před Jágrem nebo Nedvědem. A tak nějak solidněji. Někde si na téhle nostalgii dokázali postavit i bzynys – v restauraci Zetor v Helsinkách si můžete pohovět v sedačkách právě z takovýchhle traktorů, které se do země mezi Západem a Východem vyvážely ve velkém.

Těsný závěs

Kdybych byl přísný šéf Cermatu, pak bych seznam měst, kam je nutné se podívat, aby mohl člověk složit maturitu, rozšířil o další tři:

Hradci Králové se přezdívá salon republiky, protože bezprostřednímu okolí historického centra vtiskly v první půlce minulého století nezaměnitelný charakter modernistické stavby Jana Kotěry, Josefa Gočára, Václava Rejchla a dalších. Na stupnici šumnosti řadím Hradec z českých měst nejvýš: 10 z 10 Davidů Vávrů.

Zdroj: Shutterstock

Budou vám říkat, jak si máte v Hradci užívat Kotěry a Gočáry. A budou mít pravdu. Udělejte si ale taky vycházku podél Labe k jezu Hučák. Secesní hydroelektrárna na něm funguje víc než sto let a to, že něco tak výsostně technického může být zároveň kulturní památka je milým důkazem toho, že sciences a humanities nemůžou být v opozici natrvalo.

V Kroměříži architektonickou modernu nehledejte. Na barokním zámku psali v revolučním roce 1848 poslanci ústavodárného sněmu demokratickou rakouskou ústavu. Sympatický pokus skončil po pár měsících invazí císařské armády a pouhou poznámkou pod čarou v dějinách Evropy. Zámeckou zahradu s minizoo minout prakticky nelze, byla by ale škoda neudělat si procházku k francouzské Květné zahradě.

Foto Shutterstock

Francouzské květné zahrady v Kroměříži. Na seznamu UNESCO. Pokud byste se z té krásy zbláznili, ubytování pro vás ve městě mají.

Zlín se nepodobá ničemu jinému u nás: město-stroj, kde forma důsledně sleduje funkci. Téměř vše podstatné se koncentruje mezi nádražím Zlín-střed a památníkem Tomáše Bati, do jehož obnovených prostor zval ve Finmagu z dubna 2019 Adam Gebrian. Tovární budovy 22 a 23 v sousedství Baťova mrakodrapu (kde jinde se orientujete podle podobných názvů?) se po rekonstrukcích staly domovem galerie, muzea a kaváren.

Zdroj: Shutterstock

Tomáš Baťa možná postavil město-stroj, ale Lesní hřbitov za městem je taky nápad z jeho hlavy, který nechal navrhnout „svého“ architekta Františka Lýdii Gahuru. I zbytnělá racionalita může nést vysoce oduševnělé plody.

Bejvávalo

Několik měst jinak stojících za návštěvu se pohříchu proměňuje v oběť své vlastní krásy, případně svého zařazení na seznam světového kulturního dědictví. Letošní divné léto tak nabízí příležitost prohlédnout si je v relativním klidu. 

Cena Zlatého trdelníku jde do Českého Krumlova, kde jste už beztak všichni byli. O něco dýchatelněji, snad díky širším ulicím a vůbec větší roztahanosti památek, je v Kutné Hoře. Zde je nutné kromě makabrózní kostnice v Sedlci vidět i přilehlý kostel Nanebevzetí Panny Marie a svatého Jana Křtitele, dlouho opuštěnou a vypálenou katedrálu obnovenou Janem Blažejem Santinim. O jednu zastávku lokálky dál se dá vystoupat do centra s gotickým chrámem svaté Barbory, vedle kterého sousoší dvanácti světců od Františka Bauguta hlídá jezuitskou kolej s Galerií Středočeského kraje.

Zdroj: Shutterstock

Do Sedlce u Kutné Hory mířívají davy kvůli kostnici, ve které předkové poskládali kosti desetitisíců předků do pyramid, vytvořili z nich ornamenty i lustry – a bádejte, jestli je to pieta, nebo bizar. Jiný duchovní zážitek nabízí kostel hned přes silnici. V baroku ho dostal do rukou Jan Blažej Santini a podívejte na fotku – své pověsti nezůstal nic dlužen. Pokud na duchovno nejste, vězte, že ze Sedlce (a nedalekého Malína) pochází nejlepší křen na světě.

Karlovy Vary si projděte hezky celé: kolem Puppu ke galerii a zpátky přes kopec, od Imperialu až k stále prázdnému bazénu Thermalu. Pokud budete plánovat delší zastávku, zkuste se podívat, jestli by vás nezajímal o koronavirový voucher. Z Lázeňského trojúhelníku jsou Vary nejznámější a nejoblíbenější, nicméně ve Františkových lázních o hodinu dál vlakem jsem mezi palmami nevěřil, že nejsem na Riviéře, deset minut pěšky od moře. Máte-li čas, zastavte se i tady.

Foto Johana Kratochvílová

Abychom nebyli věčně jenom samá kultura, v Rolavě na kraji Karlových Varů mají pěkné lanové centrum, kde se vyřádí velcí i malí. A dá se tam dojít příjemnou procházkou přes místní parkolesy kolem rozhledny Diana i Jeleního skoku, kde bůhvíproč mají sochu kamzíka. Sochu jelena hledejte v údolí u hotelu Richmond...

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Je medicína byznys? Jak pro koho. „Frustraci mladých lékařů chápu. Nemají ani na chůvu, aby jim pohlídala děti, když pracují,“ říká přednosta chirurgické kliniky Robert Lischke.

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

Koupit Finmag

Kde jste všichni?

Je záhadou, že ačkoliv je stejně dlouho jako Český Krumlov na seznamu UNESCO i Telč, která si navíc zahrála v mnoha filmech, velké davy se jejímu ikonickému renesančnímu náměstí stále vyhýbají. Když už budete projíždět jižním cípem Vysočiny, zajeďte si až k rakouským hranicím, do Slavonic. Intenzivní genius loci vylidněného renesančního centra a zážitek z velmi klaustrofobního podzemí můžete zapít v Besídce, vykřesané od osmdesátých let z ruiny herci divadla Sklep.

Foto: Mall.tv

Výlet do Slavonic si udělal také pravidelný přispěvatel Finmagu Adam Gebrian v jednom z dílů svého pořadu Překvapivé stavby. Mrkněte, díky komu chátrající městečko na konci světa, tedy kousek od drátů s vysokým napětím, začalo v osmdesátkách chytat druhý dech.

Adam Gebrian v slavonické Besídce

A ještě jeden tip na jih od dálnice D1: Třebíč. Místní židovská čtvrť je jedinou památkou židovské kultury na seznamu světového dědictví nacházející se mimo Izrael. Přitom ještě v osmdesátých letech byla v plánu její asanace. Prohlédněte si Zadní synagogu i zámecké expozice, z bašty Na Hrádku shlédněte dolů na město a procházku zakončete na nedalekém židovském hřbitově.

Zdroj: Jaroslav A. Polak / Shutterstock

Na hřbitov už jsme vás vzali ve Zlíně a musíme ukázat, že jsme nejenom Mag, ale taky Fin, proto v Třebíči zůstaneme jen tak na krajíčku. Hned u vchodu mají tuhle roztomilou kasičku na drobné pro chudé. Ideální poloha, kde si člověk připomene – a to se netýká jen pana Hlavsy –, že je zakázáno cokoli brát s sebou do hrobu.

Zato židovské město v Mikulově asanace skutečně postihla. Zbyla jedna ulice a rozsáhlý hřbitov plný zadumaných zákoutí. Okolí Dietrichsteinské hrobky je nejitalštější místo v Česku a výhled ze Svatého kopečku naproti zámku bere u srdce.

Zdroj: Shutterstock

Svatých kopečků je na Moravě víc, olomoucký asi nejslavnější. Jenže slovo kopeček k němu nesedí a kostel je příliš veliký a... Ne, pokud chcete kopeček, jeďte do Mikulova. Ale pozor – to slovo taky mate, než se na něj vydrápete, zadýcháte se a možná i párkrát nevhodně zahřešíte.

Také do Znojma jezdí (mimo zářijové vinobraní) míň návštěvníků, než by si jeho památky a vinárny zasloužily. Snad je to kvůli mizerné dostupnosti: nejbližší dálnice je přes hodinu jízdy daleko a IDOS z Prahy nachází vedle rychlého pětihodinového i desetihodinové vlakové spojení. Téměř neznámá je Moravská Třebová, která přitom turistům poskytuje ukázkový servis, včetně mnohojazyčného průvodce po hřbitově. K tomu vede mimořádně hezká křížová cesta a z kopce je vidět na celou Mährisch Trübau – se zámkem, který je pořád veliký, i když ho v devatenáctém století půlka shořela, nebo městským muzeem s rozsáhlou expozicí mimoevropského umění.

Zdroj: Shutterstock

Takhle je vidět kousek Znojma a stejnojmené vodní nádrže z věže kostela sv. Mikuláše, rybím okem ovšem. Záhada je, jak se tam ryba po tolika schodech dostane. Na druhou stranu možné je všecko – v tomhle kostele stojí panáček při kázání po pás ve stříbrném globusu a ve stropě mají díru, které říkají otvor svatého Ducha.

Cestou z Moravy do Čech nelze minout Litomyšl, pozoruhodnou ze dvou důvodů. Jednak kvůli renesančnímu zámku, ve kterém sídlili Pernštejnové, v jehož pivovaru se narodil Bedřich Smetana a který je také už dvacet let zapsaný na seznamu světového kulturního dědictví. Jednak kvůli tomu, že má město od devadesátých let štěstí na osvícené politiky i investory, kteří historickou zástavbu citlivě doplňují moderními projekty, jako je plavecký bazén, autobusový terminál nebo kostel Církve bratrské. 

Miss šmucik

A pak tu jsou vzácná města, ve kterých se čas zastavil před vynálezem trdelníku, TripAdvisoru a Eurail jízdenky.

Nejdůležitější je návštěva Terezína, který se za okupace na několik let celý proměnil na koncentrační tábor. Bylo by barbarstvím vynechat při návštěvě muzeum. To mimo jiné představuje časopis Vedem vydávaný malými kluky, kteří navzdory lehkému tónu mnoha článků věděli, že je čeká smrt, jak prozrazuje báseň školáka Františka Basse:

Repro: Židovské muzeum v Praze

Strojopis z archivu Židovského muzea v Praze

Pak si zobněte Neurol a vydejte se do Malé pevnosti, vězení a popraviště využívaného několika režimy. Zemřel v něm Gavrilo Princip, Srb s prstem na spoušti první světové války, a tisíce dobrých lidí.

Na východě Čech má Terezín pevnostního bratříčka, Josefov, ve kterém se natáčejí filmy z druhé světové války, aniž by bylo nutné dělat v jeho pravoúhlých ulicích výrazné úpravy. Kasematy slouží jako lapidárium barokních soch Matyáše Brauna.

Zdroj: Shutterstock

Josefov shora. 360 milionů pálených cihel, vrchol vojenského inženýrství konce 18. století. Válka kolem prošla ale až po polovině století devatenáctého, a to doslova. Prusové se roku 1866 s dobýváním Josefova vůbec nezdržovali a rozhodující bitva prusko-rakouské války se odehrála o nějakých dvacet kilometrů vedle. Podstatně mírumilovnější akcí je festival Brutal Assault, který se v Josefově letos nekonal prvně od roku 1996. Znají ho fanoušci extrémních hudeb z celého světa.

Na západ od Prahy se popelí dvě popelky: Žatec, kde mě na náměstí 5. května napadlo, že takhle nějak musel působit Český Krumlov, než ho objevil svět, a Cheb, se špalíčkem gotických domů a umouněnými ulicemi kolem.

V dezolátním severočeském Úštěku jsem narazil na nejstarší vozový park na sever od Bosny – a na „ptačí domy“, které si v devatenáctém století postavili italští dělníci pracující na železnici. Z ulice dosáhnete na jejich střechy, ale když obejdete blok, naskytne se vám pohled na několikapatrové dřevěné konstrukce připevněné pod úrovní ulice ke skále jak ptačí budky ke stromu.

Zdroj: Shutterstock

Ústěk znáte, i když ho neznáte. Jednak je samé zákoutí, jednak si povětšinou zachoval kolorit a ošuntělost, a proto je filmařů ráj. Točili se tu Páni kluci, Kolja, Zdivočelá země, Rebelové. Loni si město zahrálo v Králíčkovi Jojo se Scarlett Johanssonovou.

„Pán Bůh rozdal jiným městům všecku krásu,“ zpívá Jaromír Nohavica o Ostravě – a nemá pravdu. Ostrava je krásná, pokud máte správně nakalibrovaná měřítka. Českým unikátem je hned několik zpřístupněných dolů s poutavými expozicemi a hlavně verneovská Dolní oblast Vítkovice, s širým výhledem z vysoké pece a dvěma interaktivními muzei vědy a techniky. Pokud ze strachu o klima přemýšlíte nad omezením své uhlíkové stopy, nasměrujte svůj příští eurovíkend místo daleké Barcelony sem, do města uhlí. Nebo možná ne hned ten příští, radši si ji zatím poznamenejte. Před minulým víkendem pro Moravskoslezský kraj vyhlásili přísnější pravidla s časnějšími zavíračkami, povinnými rouškami v MHD i v budovách – a to člověku někdy brání soustředit se na krásy ocelových měst.